Únor 2018

Něco, pro co lze žít.

8. února 2018 v 19:55 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
V posledních letech do mého života vstoupilo větší množství nových lidí. Tak už to bývá.. lidé do našeho života přicházejí a jiní z něj odchází. Někteří se prostě jen rozhodnou odejít z vašeho života, aniž by v sobě našli špetku slušnosti a odvahy, aby vám řekli proč vlastně, jiní odchází, aniž by sami chtěli.. prostě jim osud nedal na výběr.

Odešlo až moc lidí a já stále nejsem připravená na to psát o nich. Některé ztráty jsou poněkud čerstvé, jiné stále bolí a jiné za zmínku nestojí. Ale jednu věc bych k tomu přeci jen měla - prosbu o radu. Ohavné kdyby mě svazuje, neboť se nedokážu přenést přes vědomí, že by možná stačilo nebýt jednou jedinkrát sobcem a jeho život nemusel trvale vyhasnout.

Jak.. jak se zbavit viny? Jak s ní pracovat?

No.. zpátky k věci.

Vzhledem k událostem, které se dějí, není zas až tak moc překvapivé, že většina z těch lidí, co přišla, má nálepku psychiatricky nemocného a nebo osoby bez přístřeší. Tak.. nalijme si čistého vína - kdo z vás se teď ušklíbl, kdo si řekl, že jsem blázen a že bych se měla konečně obklopit normálními lidmi? Ehm, pro vás normálními.

"Nejlepšího člověka hledej vždy mezi těmi, které svět odsuzuje."
Lewis

Víte, já.. několikrát jsem se snažila a věřila lidem, pokusila jsem se přesáhnout sebe samotnou a odhalit kus sebe, ale daní za tuto chybu byla pouhá bolest a zklamání. Demotivovalo mě to, ale zároveň se to stalo mezníkem, který mi otevřel oči a vytyčil hranice. Posunulo mě to.

Teď jsou tu lidé, kteří vidí, kteří okouší nejrůznějších zákoutí temnot života a přesto bojují. Jsou upřímní, protože nemají zapotřebí ztrácet čas lhaním a vymýšlením si zasraných pohádek. Nemají důvod ztrácet čas se mnou, pokud sami nechtějí. Jsou to lidi, se kterými se nemusím bát mluvit. Jsou těmi, kdo nesoudí a rozumí, ti, co nedělají rozdíly a nehledí na to, zda mám zrovna značkové oblečení, mastnou hlavu a nebo kruhy pod očima. Jsou to lidé, se kterými lze mluvit doopravdy o všem a přesto si zachovávat svá tajemství. Nenaléhají. Nevyčítají. Jen jsou.

Ano, uznávám, že je smutné, že více žiju svůj internetový online svět, než skutečný každodenní život, ale jsem to konečně já a v ty chvíle jsem sama sebou více, než mi kdy bylo umožněno. A věřte, že jsem tak spokojená. Navzdory všem negacím, co se s "přátelstvím na dálku" noří, pro mě jsou to lidé, kteří tu pro mě jsou, kteří mě sými činy -nikoli obyčejnými slovy- přesvědčili o tom, že jim nejsem lhostejná a který mě neznají pouze ve chvíli, kdy něco potřebují. Oni ani já si nemusíme na nic hrát a to mi dává to, co potřebuju - vazbu a svobodu zároveň. Jsou to lidé, na které se lze napojit a díky kterým můžu zase cítit.

Mluvím v množném čísle a působí to jakobych takovými lidmi byla zaplavena, ve skutečnosti by mi na jejich počet stačila jedna ruka. Přesto je skvostný a obohacující pocit mít tyhle správný lidi - bez ohledu na to, že jsou třeba i stovky kilometrů daleko, nemocní a nebo nemají kde bydlet. Upřímnost je u mě to, co vítězí. Se mnou se noří vždycky spousta složitostí. I s těmito jedinci ne vždy zvládám mluvit a je třeba, aby člověk se mnou neztrácel trpělivost, ale přesto je to něčím jiné a lepší. Ač je těch lidí, se kterými takto mohu mluvit více, tak.. pouze jedna z těch osob je tou, co se dostala opravdu blízko. Kontakt je pravidelný a upřímný. Nikdy bych nevěřila, že něco tak pevného a silného se může vypěstovat na dálku.

Je to až neuvěřitelné, protože je tomu teprve pár dní, co jsem zažila to, co jsem si vždycky ve skrytu duše přála. Jen jsem nikdy netušila, že to bude s člověkem, kterého znám pouhý rok a kterého jsem předtím viděla jednou jedinkrát, měsíc před tím. Je to tak prostá věc, pro spoustu lidí obyčejný čas s kamarádkou, pro mě však něco naprosto vyjímečného.

Pět dní bez sociálních sítí, bez masky.. pouze po boku člověka, od něhož se vám dostává toho, co vám chybí. Po boku někoho, kdo vás má rád, kdo vám rozumí, s kým se smějete i mluvíte bez zábran, někoho před kým můžete plakat, ukázat své emoce. Asi to nepopíšu, protože to bylo něco tak.. silného, neskutečného.

Ale ano, byl to i náročný týden, nebudu popírat. Musím říct, že tak krátký náhled do jejího života mi stačil k tomu, abych porozuměla proč je na tom tak, jak je a já jsem byla vděčná za to, že zrovna tyto dny jsem mohla být s ní a pomoci ať už s věcmi, co byly doma potřeba, s doprovodem (rozuměj dokopáním) na psychiatrii a k jiným nezbytně nutným lékařům a pak prostě s psychickou podporou náročných dní. Pro mě to byl týden relativního klidu, vypuštění valné většiny svých věcí a soustředění se pouze na to, co bylo tady a teď. Jasně, bylo pár chvil, kdy mi tekly slzy, kdy mi bylo mizerně, a přesto jsem nebyla schopná promluvit, vzbudit ji, ale i přesto to bylo jiné, než jindy, cítila jsem, že nejsem sama, věděla jsem, že případně stačí jediný pohyb nebo slovo, ale.. nechtěla jsem. Chtěla jsem dál beze slov ležet a plakat nebo chodit a pozorovat. Mnohem silnější byly totiž ty chvíle vzájemné blízkosti, společné procházky, cesty autobusem, povídání a prohlížení fotek v objetí. A v tu chvíli, v tom nejpevnějším a nejupřímnějším objetí ze všech, jsem si přála zastavit čas. Uteklo to šíleně rychle a najednou jsme obě stáli na vlakovém nádraží s očima, které se v dobré víře odmítali setkat.. a přesně v tu chvíli, kdy to nevyšlo a pohled jsme si neodpustili, se naše oči proměnily ve vodopád slz a srdce se sevřelo.

Teď už jsem týden zpátky a stále se nedokážu dostat do starých kolejí. Funguji silou vůle z energie, kterou beru ze vzpomínek na společné chvíle a nějakým záhadným způsobem přežívám všechny ty chvíle přítomnosti, kdy sebe samu utápím. Bojím se. Bojím se všeho, co plíživě přichází. Všeho, co odkládám. Všeho, co odříkám i na co kývnu.


Tenhle článek měl být v počátku tak trošku úplně o něčem jiném, ale už druhý den se snažím napsat to, co chci sdělit a prostě to nejde.. a tak alespoň malá ochutnávka některých mých dní.

Nějak nemám sílu ani chuť pokračovat a nutit se do toho nehodlám.

Mějte se a zase někdy.
Ilma