Prosinec 2016

Sama sobě terapeutem

16. prosince 2016 v 22:42 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Uvařila jsem si šálek zeleného čaje, škrtla sirkou a zapálila všechny tři knoty. Svíčka ležící na stole tak dala plamínkům šanci k vykouzlení světla.

Do teď nevím proč vlastně, ale najednou jsem začala vyprávět svůj příběh. Nahlas. Jak naprostej šílenec. Prostě jsem seděla sama ve svém pokoji a stále hlouběji se potápěla do svých myšlenek. Formou.. jakobych to vyprávěla někomu druhému. Mluvila jsem o sobě - otevřeně, upřímně, bez jakýchkoliv pokusů o bagatelizování. Snad poprvé ve svém životě vůbec.

Je rozdíl mezi psaným textem a mluveným slovem. Je rozdíl v tom, zda jste ať už vědomě či nevědomě ovlivněni tím komu informace sdělujete. Je rozdíl napsat někomu zlomek toho, co se ve vás odehrává a nebo to dotyčnému říct, či vůbec - říct to nahlas.

V jednu chvíli jsem si snažila představit, že vedle mě sedí na gauči některé osoby - sólově; jedna, po druhé, vybrala jsem opravdu jen pár osob, co by v případě budoucí potřeby zatáhnout za záchrannou brzdu, připadali v úvahu, ale ani tak to nešlo. V tu chvíli jsem věděla, že i když se dá teoreticky říci, že jsou to jedinci, které mnohdy sebevíc potřebuji (byť to nevědí, tedy.. nemají šanci vědět), nezvládnu s nimi mluvit, na druhou stranu oni zase se mnou nezvládají mlčet - nemáme si co vyčítat.

A pokud tohle někteří z vás, kteří jste pomyslně seděli na gaučíku, čtete, omlouvám se Vám a vězte, že je to jedna z věcí, pro kterou se už delší dobu nenávidím. Není to tím, že bych Vás neměla ráda. Už samotný fakt, že se právě vy ocitáte na gaučíku, hovoří o opaku. Je to.. čím? Může za to.. strach. Ano, bojím se.

Po nějaké chvíli mi začaly téct slzy a tečou mi do teď. Není to žádné zajíkání se, žádný histerický záchvat, ani ten pláč, který by se dal přirovnat k plači při depresi. Zkrátka jen došlo na upřímné slzy kutálející se po tváři. Žádná sebelítost. Spíše jen projev bezmoci, bezbřehé lásky.

Vše co se stalo a co se děje ve mně vytváří zmatek; bludiště, ze kterého nemohu najít cestu ven.
Je toho tolik.. ale tenhle článek nemá být o konkrétních stimulech.

Existuje spousta věcí, které v sobě člověk potlačí, které se snaží vytěsnit, ale i přesto všechno se znám a nic mě nemůže překvapit tak, jak by mohlo druhé. Věděla jsem, že mluvím jen proto, že mluvím k sobě a dokázala plakat, protože jsem se cítila sama a v bezpečí. I tak mě to překvapilo. Nedokážu říct proč to tak je, protože minimálně v jednom případě to opravdu nechápu. Bojím se.. vím, že ne vždy je to nutné, ale stejně to nezvládám změnit.

Tak.. zase někdy.
Kdyby to nebylo v brzkých dnech, tak Vám přeji klidné prožití Vánoc.
Kdyby to nebylo ani do konce měsíce, tak k tomu přidávám ještě šťastný vstup do nového roku.

Mějte se krásně!