Bouřka

3. prosince 2015 v 0:55 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Tolik zla všude kolem.
Faleš. Lži. Pomluvy.
To je to, co dnešní době vládne. HNUS! Jako vážně v tomhle vidíte smysl?


Opět jsem zklamána lidmi. Tu největší bolest způsbují ti, co jsou našemu srdci nejbližší.
Vážně si myslíte, že fráze "Nepovím to." ...... "Svěř se mi, mně můžeš. Nedrž to v sobě, ubližuješ si."
... a další zasraný klišé nějak pomůžou?
Ne. Ne. Prostě NE!
Jak má člověk někomu věřit? Po tom všem..
Důvěřuju, ale taky prověřuju.. vyplácí se to. Fakt, že jo.

A tak se procházím nočním městem. Srdce mi buší, klepu se zimou a pozoruji vltavské břehy..
Hlavu mám plnou, varovné vykřičníky blikají..
Je mi do pláče a ze všeho vážně dost smutno.

Netrvalo to dlouho, kdy jsem se opět ocitla v bodě, kdy jde všechno do kopru.
Asi jsem naivně věřila, že zvládnu být měsíc v pohodě. To chic tak moc?!
Zas ten známej pocit - naprostá bezmoc a neschopnost ovládat své tělo.
Víš, že chceš udělat krok a zmizet z dohledu, ale nemůžeš... víš, že chceš někomu říct, že je ti zle, ale nedokážeš promluvit... víš, že jsou kolem tebe lidé, ale už je vidíš tolikrát, že ve skutečnosti nevíš kolik jich tam je a pak všechny ty hlasy v dálce.. křeče, šílená horečka, zvracení... a pak už jen tma. Celkem zklamání z toho kolik lidí v té počáteční fázi všeho prošlo kolem, kolik lidí mě vidělo svíjející se boelstí na podlaze.... sakra SOCIÁLNÍ ČINNOST?!!! Opravdu se nikdo nezastavíte?! Možná je lepší, že jsem nezvládla promluvit..... Tma a nemocnice. A tak třikrát hurá! Ilma má ISP, neboť se opět rozjelo kolečko hadiček, sáčků s krví, jehel, bezlepkových jídel, trubiček co ti cpou do krku, infuzí, injekcí, nutridrinků, kyslíku, léků... a hlavně pachu dezinfekcí a debilních keců.

Na oko se tvářím, že své neúspěchy ve škole nijak neprožívám, ale kdybyste viděli jak má duše trpí..
NEÚSPĚCH. To slovo mě děsí už léta. Vždycky jsem dělala maximum, abych se tomu slovu vyhnula. Teď dělám, co je v mých silách.. a nestačí to. Tohle prožívám poprvé za éru svých studií a je to něco šíleného. Tak naprosto šíleného, že bych kvůli tomu byla schopna mnohého. Nedokážu to více popsat, jen cítím ten nehoráznej vítr uvnitř sebe.

Občas je to fakt náročný.
Když lidem nenapíšu první, tak pokud zrovna něco nepotřebují, neozvou se. Bavím se tím, když mi někdo ze známých napíše.. je to většinou tak jednoduchá rovnice. Možná si říkají to samé a také čekají, ale už nějak nemám sílu na tyhle hry.
Rozdíly mezi kamarádstvím a přátelstvím, známými a lidmi, s kterými dokážete vycházet. Neuvěřitelné! O to smutnější, když i ve škatulce přátelství jsou další dělící čáry. Člověk mnohdy asi prostě čeká, že se ozve úplně někdo jinej.. ale to je očividně marný.

Jsem nesmírně vděčná za to, že jedna osoba se mnou udržuje pravidelný kontakt. *klepe na zuby*Je andělem, který mě drží. Pevně doufám, že je výjimkou, která potvrzuje pravidlo.. a to úžasné, co je mezi námi, nevyprchá s prachem minulosti v mlze desítek kilometrů. Zatím to i skrz náročné podmínky jde. Jsem schopná kvůli ní nejít na přednášku, když vím, že je tady a mám šanci ji vidět.. je jediná, kdo se zeptá, jak se mám a já cítím, že to myslí vážně.. nenutí mě mluvit ani odpovídat. Přítomnost, pohled do očí a láskyplné objetí. To je více než veškerá slova..

Snažím se a učím se komunikovat, praktikovat techniky, které by mi můj život mohly usnadnit.
"Slečno Ilmo, všechny jste představila tak skvěle, jenom sebe, to nejdůležitější, jste totálně smetla ze stolu."
Hmm. Tak jo, asi mi to zatím moc nejde.
Jsou to cvičení při kterých trnu strachem z toho, co přijde. Vyučující je skvělá a šílená zároveň. Profesionálka. A já? Musím si dávat pozor i na to, jak sedím, mluvím, gestikuluji a v neposlední řadě i na to, co mám položeno na lavici..
Tak nějak si své soukromí hodlám střežit.

Co je tohle zase za období?

Byla jsem to já, kdo tě opustil. Možná vzpomínám, možná občas přemýšlím jestli to byla chyba, možná mě to mrzí, ale nakonec přicházím k závěrům, že navzdory všemu nemělo smysl pokračovat. Rozum to ví, srdce to vědět nepotřebuje.. tak proč ty výčitky? Proč mám strach, že tě potkám. Proč se ti nedokážu podívat do očí, které jsem nakonec tolik zbožňovala?

Během čtrvácti dnů odešli dva lidé.
Byl jsi to opravdu ty, kdo tam ležel a komu jsem hladila ruku?
Víš, dlouho jsem tě neviděla a teď už nebyla šance tě poznat..
Přesto jsem ráda, že jsem tě navštívila.. že jsem měla možnost být tam a doprovodit tě.
Stála jsem po boku tvé dcery, tvojí jediný princezny... tolik tě miluje. Tolik lásky ti dávala i v těch posledních chvílích, v slzách.. je taková škoda, že to nevíš.. byl bys na ní pyšnější více než kdy předtím.
Poprvé jsem viděla svého dědečka plakat. Je těžké jít s ním od jeho bráchy, kterého (možná díky Bohu) stejně neviděl.
Den, dva, tři.. týden, dostáváš se z toho a pak bum, zpráva, že zemřel další človíček.
Víš, holka, která je jen o dva měsíce starší než ty. Holka, s kterou jsem se dost nasmála.
Tak najednou.. pro nic.
Kde je nějaká spravedlnost?!

Ptám se jakej tohle všechno má smysl?
Zas a opět začínám hledat východisko v chlastu. O samotě.. a pak v hospodě dokážu pít čistou vodu. Pro tu srandu.

Čumím z okna na to jak si větve stromu dávají přes držku.
Směju se nesmyslným věcem a připadám si jako blázen, člověk k ničemu, naprosto neschopná.
A tak jsem se dala na dobrovolnictví v jedné organizaci, která zprostředkovává něco, co je mým snem..
To je tak, když člověk doufá, že ho to uspokojí alespoň částečně. Snažím se získat z toho času alespoň něco pro případ, že zkouškový nevyjde.
Myšlenkama v prdeli.. a tak přemýšlím i nad tím, u čeho jsem doufala, že je dávno zapomenutý.

Najednou ležíš metr od kluka s kterým zase propovídáš celý večer..
Tolikrát už tě napadlo, že.. a pak si dáš facku.
Protože víš, že mezi sebou máte vytyčené hranice kamarádství. Povolíš uzdu své fantazii a neschopnost představit si pár chvil ti řekne, že je to špatně. A tak hodíš zpátečku.
Prožijete další fajn den. A ty jsi zmatená. Sedíte vedle sebe v autobusu, naprosto vyšťavený.. oba usínáte.. oba cítíte ve vzduchu pomyslný krůček, ale stejně ho ani jeden neuděláte.
A tak čumíš z okna autobusu, koukáš, jak venku prší a na povrch se dere obrázek kluka, kterého jsi nikdy neviděla.. ale pořád na něj myslíš.
M A G O R!! Začínáš šílet..
Jo, asi už mám vážně nějakej nedostatek sexu nebo co. A tak si zase vzpomenu na pana modrookého. Důkaz, že to nebyla láska.. ale jenom umlčení hlasu krvácejícího srdce prosící o pomoc.

Shit!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 3. prosince 2015 v 20:48 | Reagovat

Napiš modrookému zprávu na FB: Nutně potřebuju sex. :D

2 L. L. | Web | 9. prosince 2015 v 22:42 | Reagovat

Po dlouhé době jsem navštívila tvůj blog. Píšeš úžasně, jen opět ta smutná atmosféra...

3 Niko Tin Niko Tin | Web | 12. prosince 2015 v 1:18 | Reagovat

Smutno a zrady všude kolem. Tenhle rok byl na mezilidský vztahy nejvíc dojebanej, co pamatuju

4 Resi Resi | Web | 12. prosince 2015 v 17:43 | Reagovat

Souhlasím s tím, že nejvíce dokáží ublížit lidé, kteří nám jsou nejblíž, stejně tak i s důvěrou. Bohužel jsem vždy tak naivní a začnu věřit někomu a pak zjistím, že mě vlastně oklamával. :(
Je to smutný takhle přijít o blízké lidi a mrzí mě, že se vůbec něco takového děje a že si člověk řekne, že prostě si to ti lidé nezaslouží.
Je kársný mít někoho, s kým si můžeš popovídat a kdo tě nenutí odpovídat a mluvit o něčem, o čem nechceš. A moc ti přeju, aby ta osoba byla pořád takovou jako teď. :)

5 Niemand Niemand | Web | 1. ledna 2016 v 15:42 | Reagovat

Asi jsem součástí toho hnusu. Ale uznávám, smysl bych v tom výrazně nehledala. Spíš jednoduchost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama