Udělám všechno, co je v mých silách..

31. července 2015 v 15:03 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Jsem trošku jiným člověkem. Někdy mě to děsí, ale pořád jsem to já.


Každé smítko bolesti člověka zocelí. To, co se stalo mě hodně sebralo.
Je to asi jakobyste v poušti přišli o jediný zdroj vody, díky kterému jste byli schopni přežít.
Ve mně toho zemřelo opravdu hodně.
Nemocnice a veškerou bolest jsem vnímala jako trest za to, co jsem dovolila.
Ve skutečnosti jsem totiž přišla o mnohem víc, než o kvalitní spánek, pár kilo, sáčky krve a žaludečních šťáv. Přišla jsem o kus sebe samotné.

Několikrát jsem si říkala No, tak si sakra sedni a začni ťukat do těch ošoupaných písmenek na klávesnici.
Ale nešlo to.
Pořád mi v hlavě zněly jedny z posledních slov Musíš to zvládnout sama. Sama.
Ještě po roce a půl mám v očích slzy.
Jen už jsou to jiné slzy než tehdy..
Nebyla jsem schopna trávit čas v pokoji, kde jsem měla tolik vzpomínek. V záchvatu vyčerpanosti jsem se zbavila valné většiny materiálních důkazů mé minulosti.
Zasraný minulosti, která všechno zničila.

Jenom proto že jsem naivní debil, co se snaží pomáhat.

Trávit čas v přítomnosti člověka, kterého nenávidíte bylo dost silným revanšem. Každý pohled, každé slovo, každá vteřina. Patřilo mi to. Bylo by zbabělé zvednout kotvu a odejít pryč. Cítila jsem, že musím zaplatit a časem jsem to prostě přijmula.

Začala jsem dělat to, co jsem dříve nesnášela. Trávila jsem čas s lidmi, kteří pro mě byli pouhá záplata, jen abych našla cestu. Rozpolcenost beru jako svou součást, ale tohle bylo něco jiného, nepoznaného.

Čím hůře mi bylo, tím více jsem se snažila vykouzlit úsměvy na tvářích druhých.
Uvědomovala jsem si své poselství více, než kdy předtím..
Navštěvovala jsem kamarádky dceru v psychiatrické léčebně.
Byla jsem ráda, že se mnou mluví. Měla jsem pocit, že jsem alespoň trošku k něčemu.
Celý týden jsem se vždy těšila na den, kdy jsme měli praxi, protože jsem věděla, že tam naberu sílu a energii.
To, co druzí nenáviděli, to čeho se báli.. já milovala.
Potřebovala jsem dělat to, co je mi blízké..

Sakra, víte jaký je to pocit, když s odstupem času ve městě potkáte autistu a on si vás pamatuje?
Když k vám přiběhne a ŘEKNE VAŠE JMÉNO. Když vás obejme, i přesto že nesnáší kontakt s lidmi?
Profesionálně jsem selhala, ale co na tom záleží? Nic se tomu nevyrovná.
Tohle mi pomáhalo a teď mi to chybí. Chybí mi oni!


Když vidíte kolem sebe lidi, který máte rádi a jsou na tom fakt špatně, dost věcí si uvědomíte.
Třeba i to, jak moc vám na někom záleží, i když to neumíte dávat najevo..
Nikdy už nezapomenu na tu chvíli, kdy mi zavolala Teresa, že je v nemocnici.
Nebo když jsem za ní přišla... byla to šílená bezmoc.
Neumím vyjadřovat city, ale věděla jsem, že bych o ní nechtěla přijít.

Uvědomila jsem si spoustu věcí a posunula se dál. Sama.
Došlo mi, že jen pokud změním svůj postoj, mohu něčeho docílit.
Nikoho nemůžeme nutit k přátelství, když o něj nestojí.
Vlastně jsem o tom věděla už z předchozích zkušeností, ale neměnilo to nic na tom, jak moc to bolelo.. jak moc jsem si chtěla promluvit.
Nevzdávám se, protože věřím..
Pokud je něco opravdového, cestu si to najde.


Maturitní ples.Celkem rozporuplné vzpomínky. V mých představách byl naprosto jiný.
V roli organizátorů jsme byli dvě a byli jsme nuceni udělat věci i za druhé, aby nebyla ostuda.
Jasně, nikde neni klid a průběh příprav bez hádek.. ale mně šlo o princip.
Já bych nemohla být jimi, těmi falešnými bytostmi, a hrdě slíznout pochvalu.
Cožpak si v dnešní době nikdo není schopen přiznat, že selhal a že není tak skvělej, jak se snaží před druhými působit? Na to spoustě lidem prostě chybí koule.

Na fotkách náš maturák vypadá tak skvěle. Princezna vedle princezny.
Dokonalá pohádka.
Dokonce i já vypadám spokojeně. Kde je pravda?
V dopoledních hodinách mi byla oznámena srdcervoucí zpráva. Zpráva, při které jsem se rozbrečela a snažila jsem se s ní vnitřně poprat.
V průběhu dne jsem měla několikrát slzy v očích a při sólu s rodiči jsem lapala po dechu a potlačovala své emoce, jak to jen šlo. Vlastně jsem se nezvládla ani opít.
Tyhle slavnostní chvíle jsou pro mě nepříjemnou záležitostí.
Měla jsem tam dost lidí, ale nikde ta osoba, které jsem o plese řekla jako první.
Bylo toho na mě ten den moc.
Dýchátko jsem používala snad každou půl hodinu a srdce mi bušilo jak o závod.
Nebýt jedné osoby, nezvládla bych to. Osůbka z řad učitelů, která i skrz můj smích vidí, mi věnovala pohledy plné něčeho nepopsatelného. Soustředit se na její úsměv a být chvílemi v její přítomnosti byla jediná možnost jak to zvládnout. Nepotřebujeme slova, abychom si rozumněli.


Přišel den, kdy jsem nad sebou ztratila kontrolu. Uprostřed davu jsem se cítila daleko. Daleko ode všech. Vzdálená a opuštěná. Spatřila jsem neznámého, který mi objednal colu s rumem. Bylo to tak nevinné, spontánní.
Na ústech lehký smích, v srdci těžký žal. Co bude dál?!
Držel jsi mě v objetí a prohlížel si mé ruce. Každá ta jizva něco znamená. Každá!
Najednou pro mě všechno ztratilo význam.
Připadala jsem si jako jedna z davu. Fakt šíleně.

Maturita je dobrým nástrojem výmluvy, ale ty jsi čekal.
Nerozumím tomu.
Odmaturovala jsem s vyznamenáním.
Dostala jsem se na Univerzitu Karlovu.
A teď tu jsme zase spolu a já se bojím si připustit, že to nebylo pouze volání dvou opuštěných srdcí.

Držíme se a všechno se zdá být tak hezký.
Bojím se ti podívat do očí.
Stydím se, že si nejsem jistá jejich barvou. Modrý? Šedý?
"Slunce zas vychází, cítíš tu zář" slova písničky zní mi v hlavě.
Tvá blízkost je mi neskutečně příjemná.
Nedokážu dbát signálům odolání, když se mi dostává takového pokušení.
Důsledky jsou neblahé, v každém nádechu cítím to, co mě svazuje.
Má minulost ti je cizí..

Vychází ze mě zvuk bezmoci v podobě bolestného skučení.
Se mnou se vždycky noří spousta složitostí..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsem tu..

Cvak.. :)

Komentáře

1 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 1. srpna 2015 v 12:21 | Reagovat

Týjo..podle toho, jak píšeš, tak na mě působíš jako prostě.. hodná a skvělá slečna, protože pomáháš, i když sama jsi na tom špatně. A proč se takové lidi musejí trápit, proč? Mě je to prostě líto.

Já jsem chtěla jít na VŠ speciální pedagogickou, ale všichni mi to vymlouvají a já se toho začínám bát. Jo, někteří lidé s námi dokáži zatočit o 200° dobrým, ale i špatným směrem.

"Přišel den, kdy jsem nad sebou ztratila kontrolu." Ani nevíš, jak se v tom vidím. Ono celkově, jak si to napsala, tak se v tom naprosto vidím.

Nenoří se s tebou spousta složitostí, to si říkáš jenom ty.. já třeba vidím, že se s tebou noří velká síla. Holka, věřím, že máš neskutečně krásný úsměv, tak jím koukej pozabíjet všechny, co ti ubližují.

2 Niko Tin Niko Tin | Web | 2. srpna 2015 v 12:42 | Reagovat

Každá bolest nás změní a posílí. Já tu svou maskuju za svoje tělo. Čím líp vypadám, tím líp se cítím a aspoň na chvíli zapomínám na to zlomený srdce..

3 Amelie Amelie | Web | 2. srpna 2015 v 21:10 | Reagovat

Jsi skvělá, úžasná, jedinečná, obdivuhodná! Podobné myšlenkové pochody jsou normální. Zvládneš všechno, co budeš chtít, máš v sobě neuvěřitelnou sílu, i když si třeba nevěříš. Mám tě ráda, nikdy na to nezapomeň.

4 armeriaveritas armeriaveritas | Web | 2. srpna 2015 v 23:19 | Reagovat

Život nám klade do cesty různé překážky, je však na nás, jen na nás je překonávat. Nebývá to snadné a už vůbec ne příjemné, ale dá se to zvládnout. Někde nabrat alespoň kapku optimismu a věřit si, nebo alespoň tomu, že bude líp.

5 vivienne vivienne | 5. srpna 2015 v 10:53 | Reagovat

Je fanj, že si se dostala na školu, kterou snad chceš studovat. Já to nedala a tak trpím na škole, kterou nemám ráda. Ale musím to nějak dát...

6 vivienne vivienne | E-mail | Web | 8. srpna 2015 v 15:39 | Reagovat

můj email

7 Niko Tin Niko Tin | Web | 9. srpna 2015 v 11:31 | Reagovat

Já momentálně doufám, že už žádné zítřky nebudou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama