Že tě hanba nefackuje..

9. července 2014 v 13:53 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Abych pravdu řekla, za posledních pár měsíců se mou hlavou line spousta prarůzných myšlenek.

Jednou z nich byla i ta, abych celý tenhle blog zrušila. Už po třetí bych tak zabila tříleté nevinné stvoření, pořádný kus sebe. Možná mi v povzdálí mého mozku ligotá myšlenka - třikrát a dost. Uzavřít se konečně v pravém slova smyslu - se vším, co k tomu patří. Jenže navzdory všem okolnostem tu je ještě oné pomyšlení na záchranou brzdu, jediný přístav, kde se mi dostává pomoci. Smutné, ale ano.. je to právě tato internetová stránka, kde momentálně čtete. V mém rozmáčeném papírovém deníku je zachyceno mnohem více, ale přesto je to pouhý sborník mnou chaoticky zapsaných myšlenek, bouře všech možných pocitů, které naštěstí.. další oči nikdy nespatří. Jenže kde je pomyslný červený kříž, jenž by mi mohl pomoci? Když není cesty jiné, chybí mi názor mých virtuálních přátel. Zde máte odhalen kámen úrazu. To, proč tenhle blog stále je, přestože sem nezvládám napsat ani setinu z toho, co bych ráda.. jste to vy. Vy jste důvod proč jsem tu já. Arka neiti, Neiti ssa musta nebo Ilma.. mnozí z Vás navštěvovali i blogy předchozí, a tak dobře víte, že tohle všechno je stále mou součástí. Možná v pavučinkách rozluštíte, že mě stále dokola potkávají podobné situace. Bohužel to, čeho jsem se kdy obávala - MINULOST SE OPAKUJE. A já mám pocit, že už se na tom nikdy nic nezmění. Kéž bych dokázala říci více než děkuji. Děkuji za to, že alespoň Vy tu jste. Devět let je dlouhá doba, mám za ta léta spoustu oblíbených blogů, kam se ráda vracím, kde ráda čtu. Mnozí z vás se též ke mně na blog vrací. Všechny bych vás tu jen ztěží vyjmenovala, ale prosím, vězte, že si toho vážím. Chtěla bych však jmenovitě poděkovat alespoň dvěma, pro mě andělským bytostem, které se mnou už dlouhou dobu setrvají v kontaktu a dokáží podpořit, donutit k urovnání myšlenek.. a sice blogerkám pod přezdívkami LUNÉ a TERESA.

No, na to, že jsem původně chtěla psát o něčem jiném a tuto myšlenku jen zmínit, se mi to trochu vymklo z rukou.

Piji kávu, klepu se zimou a na posteli se zmítám v křečích. Pozoruji svět za oknem a ironicky se pousmívám nad tím, jak se všechno podobá předtuchám, přičemž jsem stále naivně doufala. Už nějakou dobu jsou prázdniny a já jsem se z domu hnula jen ve dny, kdy jsem potřebovala navštívit nemocnici. Super, že i do dalších dní je tohle jediná jistota nějakých plánu, něčeho, co vím, že vyjde. Skvostná jistota - vůně desinfekčních roztoků, ztísněné prostory, nedostatek soukromí, poznámky k mým žílám, odběry, prášky, přemlouvání k jídlu, falešně se usmívající sestry, bezohlednost lékařů, předepsané recepy a žádanky na další a další vyšetření, kecy, že to bude v pořádku a že se vyšetření nemám bát.. a následně další termín, protože prostě je všechno zase na píču. Kdo by to nechtěl, že jo.

Za tu dobu, co jsem více doma se dost utápím do světa seriálů. Až nyní začínám chápat všechny nadšence, kteří tomu dokáží obětovat většinu svého volného času. Pořád jsem v začátcích, protože doháním roky staré seriály, které všichni kolem dávno znají, zatímco mě tohle nikdy nebralo. Teď jsem tím posedlá. Jsem nervózní, když vím v jak ohromném skluzu jsem, doháním, co jen mohu. Stejně nemám téměř žádnou náplň dne. Jak sleduji seriály, nemám tolik času vnímat své skutečné niterní pocity.. a to mi pomáhá. Je mi mizerně, cítím to, ale potlačuju to v sobě. Při sledování si u různých situací uvědomuji práh své citlivosti, sociálního cítění. Mnohdy vidím pomyslně přiložené zrcadlo.. pak to povětšinou vypnu, pustím si nějaké písně nebo si vezmu knihu a na nějakou dobu toho nechám, abych si mohla zase srovnat myšlenky.

Většinou si každý večer zajdu tak na dvě hodinky do hospody, abych se odreagovala. Dám si nějaké to pivko nebo vínko.. Jacka a jdu zase domů. Povětšinou prohodím pár slov s jednou holčinou z takové té místní party, vyslechnu ji. Svým způsobem je to jediný člověk, s kterým si prozatím pár chvil mohu užít, pro kterého mohu něco dělat, pomoci... a to je to, co mě naplňuje. Navíc, když není chuť na společnost, dost často se mi poslední dobou stává, že si nějaký ten drink dám zkrátka o samotě doma..

To, co bych měla dělat, většinou nedělám, a tím se mi dostává dalších nepříjemností z jiných stran. Je toho tak neuvěřitelně moc, že ani nejde začít povídat. Minulý týden jsem se rozbrečela před rodiči, jejich úder byl stimulem, ne však důvodem, jak si zřejmě dodnes myslí. Jen už toho bylo až moc na to, abych to ustála.. jsou chvíle, kdy mi stačí málo. Slovo, věta. Přesně jako od nich.. a slzy tekly dobrou čtvrt hodinu. Celkem nevhodné lapat po dechu a vidět ještě hůře než obvykle, když řídíte, natož v místě, kde jedete poprvé. Ale tak.. všichni jsme nakonec živý.


Když jsem přijela od lékaře, rozhodla jsem se jít domů pěšky. Procházela jsem se, bylo šílené vedro a k tomu dusno, neměla jsem u sebe ani kapku vody, nos jsem měla ucpaný a v krku se mi tvořil knedlík. Nemohla jsem dýchat, jak jsem šla mezi těmi poli s řepkou.. nebyla bych to já, kdybych v této situaci u sebe měla dýchátko. Začínala jsem se potit a dělalo se mi celkem nevolno, cítila jsem, jak mi klesá tlak.. a přitom jsem si uvědomovala, že je to zase právě ta chvíle, kdy mi došlo, že tu není. Obvykle bych za stejné situace šla k ní. Popovídat si, dát si čaj nebo kafe.. a počkala bych na autobus. Tyhle časy jsou pryč. Dá se říci, že jsem s tím smířená, jen mi prostě chybí..

Včera jsem usedla ke stolu, vyndala si desky, sešity, pár knih, zapnula jsem internet a začala si vypracovávat maturitní otázky. Vtipné, když ani neznám okruhy. Škola mě v poslední době příliš nezajímala, ale když už jsem tedy prošla.. musím se starat. Vedla mě intuice, co by tam tak mohlo být, a tak v září uvidíme, zda jsem se alespoň trochu trefila. Při zpracování jsem si psala se známým, o kterém jsem se zmiňovala v posledním článku. Zdá se, že svá slova myslí vskutku vážně, mám tak nějak pocit, že se ze setkání s ním nadále nemohu vymlouvat.

Uvidíme, co a jak bude dále, pořád mám uvnitř své hlavy spoustu příjemných představ o strávení alespoň pár pěkných dní, tak uvidíme, které se mi povedou zrealizovat, jestli se v mém osobním životě během prázdnin něco změní. *směje se* Ano, jsem neponaučitelná, protože jsem stále tak neuvěřitelně naivní..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 9. července 2014 v 19:07 | Reagovat

Mít naději je vždycky potřeba. A určitě s psaním nekonči, byla by to velká škoda. Přecijen člověk není tak osamělý, jako když si zápisky nechává jen pro svůj papírovej deník. I když spoustu věci prostě na blog napsat nejde...nebo se tváří že nejde...

2 Em Zet Em Zet | Web | 20. července 2014 v 19:37 | Reagovat

To je jasné,... :-) 99,9% blogerů rádi blogují právě z toho důvodu, že je zajímá názor svých čtenářů. Píší články hlavně pro ně. :-)

3 Janinka Janinka | E-mail | Web | 21. července 2014 v 17:56 | Reagovat

To je zvláštní. Ještě včera jsem byla pevně přesvědčená, že už nikdy na blog článek nenapíšu, na cizí blog nevlezu, žádný článek neokomentujiu. Blog bych nikdy nesmazala, vím, kolika lidem slouží moje návody a myslím, že by to nebylo vůči nim ani trochu fér. Ale pak se najednou, jako zázrakem, nahrlilo několik komentářů :-), a já věděla, že teď to balit ještě nebudu a že nemůžu svoje blogové přátele jen tak hodit přes palubu. Pořád je tu ještě spousta toho, co chci říct, byť už nejsem schopná psát tak často, jak bych chtěla a mých myšlenek se na blog dostane tak jedno procento :).

4 Lukáš Lukáš | Web | 22. července 2014 v 10:56 | Reagovat

Zdravím,

ještě že jste nepřistoupila k úplně extrémním "řešením". Jste docela sympatická osoba, takže...

S pozdravem, Lukáš.

5 Mel Mel | E-mail | 15. září 2014 v 14:19 | Reagovat

V psaní souvislého textu jsi se moc zlepšila.. Ale bolest Ti stejně drží strunu kolem hrdla..
Víš co je asi to nejhorší? Že vždycky může být hůř nehledě na to, jak moc naivní jsi.
Pořád tu ale bude něco, čeho se můžeš držet. I kdyby jen překonání naivity, i kdyby jen víry.. Pořád tu něco je :-). Není to snad krásný? Jak se periodicky všechno opakuje a stejně stále tápeme v té samé situaci? Proč to tak je?
.. Snad proto, abychom nezešíleli.. Nebo právě proto, aby ano?

6 Mel Mel | E-mail | 15. září 2014 v 14:20 | Reagovat

Drž se. Čehokoli. Zase vyjde slunce.

7 Amelie Amelie | Web | 4. října 2014 v 21:44 | Reagovat

Taky jsem ráda, že píšeš. Já mám blog jako psychoterapii a pomáhá mi to. Na každého člověka je toho někdy moc, ale musíme se zase vzchopit a jít dál. A pak jsme na sebe pyšní, že jsme to zvládli. Drž se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama