Pár hodin na pár slov

23. června 2014 v 4:02 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Bylo usouzeno, že jsem schopna domácí léčby a mohu zavítat do společnosti. Je absurdní, jak to stačí jako důkaz toho, že je všechno zase v pořádku. A tak tedy drahý internáte, po třech týdnech mě tu zase máš.

Zdlouhavým výslechem mě přivítala vychovatelka a následně spolužačka, která mi vnutila jahodu. Neměla jsem možnost obhájit si, že ji teď nesmím, protože přece byla z vlastní zahrádky. No dobře, co bych pro druhé neudělala..

O pár hodin později jsem usedla ke svému notebooku s nadějí, že otevřu prázdnou stránku a jakože napíšu alespoň část čtenářského deníku, který musím odevzdat, ale na něco takového jsem neměla ani trochu náladu. Pustila jsem si seriál Prison Break a tím se ostatní plány vytratily.

Za poslední dobu se věci trochu změnily, můj zdravotní stav se zhoršil takovým způsobem, že trávím dny po nemocnicích, zkrátka se seběhlo mnoho událostí a mně na většině věcech přestalo záležet. Ve škole jsem strávila méně času, než je tolerováno, a tak jsem se snadno dopracovala k tomu, že v pěti předmětech mám absenci, která je dost výrazně nad rámec maximálního povoleného limitu. Jo, Ilmuško, vyznamenání nebude. A víte co? Místo toho, abych dělala práce, které mám za tři hodiny nejzažší termín odevzdat, čumím na seriály. Strašně se těším na to až budu stát za chvíli před tabulí, učitelka mi bude klást otázku za otázkou a já jí namísto odpovědí budu probodávat očima, pod kterýma jsou už nyní skvostné kruhy. *směje se*

Stejně je to všechno neuvěřitelný paradox. V době, kdy všechno může dostat jasnější barvu je konec. Člověk by nevěřil kolik má času. Jenom je smutný, když ho najednou nemá komu věnovat. Není fajn ten pocit, že nemáte s kým trávit noc ať už osobně nebo přes virtuální svět. Náplní se tedy stává sáhodlouhé sledování seriálů, čtení, poslech muziky nebo nějaká počítačová hra, která vás nakonec stejně nudí. Jsem na sebe hrdá, posunula jsem se o level výše, když na to přijde, dokážu vést rozmluvu s imaginárním kamarádem uvnitř mojí hlavy. ^^

Jsou tři hodiny ráno a já sedím sama na pokoji. Porozhlížím se kolem sebe. Je tu prapodivné prázdno. Vlastně.. je tu docela tma. Výzdoba pokoje, která spoustu věcí zachycovala je pryč a já koukám na holé zdi, které se svou žlutou barvou snaží působit optimisticky, prázdné skřínky, jenž obsahují pouze věci nutné k týdennímu přežití a zvednuté židle na stole, na které jsem ještě nenašla sílu, abych je vrátila ke stolu tak, jak patří. Dále můj pohled poutají dvě prázdné postele, které nezkrášluje žádná deka. Celkem jsem vděčná za možnost této samoty, kdy si mohu promyslet pár myšlenek. Žaludek se zase ozývá na protest jakoby si ještě nezvykl a nebo snad naivně doufal, že teď něco dostane. Měl jsi jahodu, tak si nestěžuj! Vařím si kafe a vychovatelka se mě ptá, jestli je to jako rozumný. Starala ses o to do teď? Ne?! Tak to praktikuj i nadále a radši mi odhlaš stravu na celej tejden. Fakt nepotřebuju žádný litování, žádný další omezení. Nezáleží mi na tom. Těším se na párty tenhle týden s lidma odsud.. až nebudeme několik dní spát a pořádně si vylijeme mozky, až ve škole místo čaje budeme tradičně popíjet houbu. Co na tom, že nesmím? Život se má žít!

Kontroluji mobil, protože podvědomě tuším, že nejsem jediná, kdo nespí, avšak.. nic. Po chvilce jsem cítila, že mobil na polštáři vedle zavibroval. Huh?! *vylekala se s nadějí* Hmm, zpráva na Fuckbooku. Jeden známí mi právě vyznal lásku. What the fuck?! Nic není tak jako obvykle a mě začíná být do breku. Jdu si pustit Teen Wolf. Stejně už svítá.

Dobrou noc.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hmyzenka Hmyzenka | Web | 25. června 2014 v 8:35 | Reagovat

Diety, nemocnice a spánkový deficit. It's my life!
Lidé často říkají, že by ze všeho nejraději byli zdraví, že jim ta nemoc za to lenošení nestojí. Nevím co to jsem za svini, ale mně ta izolovanost od světa vyhovuje, ačkoliv nesvědčí. Klid, prázdný byt a lidé jen na virtuální úrovni, přesně tak, jak je mám ráda.

Je to vážné?

2 bitxia bitxia | Web | 26. června 2014 v 10:52 | Reagovat

jo prokrastinace... ale nedivím se ti Prison break jsem naprosto milovala :D příchod po nějaké době do společnosti je vždycky.. naprd... no ještě že už budeš mít prázdniny :)

3 stuprum stuprum | Web | 26. června 2014 v 11:50 | Reagovat

Jdeš od starostí k starostem, hrůza.
Hlavu vzhůru a žij extrémně, pak ti nic nebude chybět. :) Akorát je to návykové. :-P

4 Andrea Andrea | Web | 28. června 2014 v 10:37 | Reagovat

Řeknu ti, jako bych četla sama o sobě. Takhle nějak vypadalo moje maturitní období. A takhle vypadá jakékoliv období před důležitými věcmi. Nebo když ty důležité věci skončí a já mám volno, tak nejsem schopná dělat něco smysluplného, jen hniju doma na posteli. A i přes vyčítavé řeči ostatních jen mávnu rukou a hniju dál, dokud se z toho nevyhrabu po pár týdnech sama.

5 bludickka bludickka | E-mail | Web | 29. června 2014 v 10:40 | Reagovat

Na nemoci je nejhorsi bolest. A to jak te izoluje a ubira ty malickosti,co mas na zivote rada. Snad ti bude brzy dobre. Vyhybani se povinnostem je klasika,taky se mi vecne do niceho nechce,krastinuju spis ctenim cizich blogu.Jako treba prave ted:)

6 Andrea Andrea | Web | 3. července 2014 v 20:02 | Reagovat

Děkuji ti za milý komentář :) Co se cestování vlakem týče, bývala jsem plašan jako blázen před pár lety, ale zlepšilo se to poté co se vlak stal hlavním prostředkem mé dopravy :).
A nečekala jsem taková slova k mému neúspěchu na vysokou školu, děkuju :). Možná si na sebe kladu moc velké nároky, ale možná taky ne a nakonec to snad dopadne dobře a všechno doufám zvládnu :)

7 vik vik | E-mail | Web | 6. července 2014 v 19:59 | Reagovat

Nemoc v kombinaci se samotou, to je snad to nejtěžší, co může být. Třeba přineslo malou úlevu napsání tohoto článku...
Držím palečky, aby se zdraví ustálilo, aby už brzy bylo dobře ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama