Žiju ze svých snů..

16. června 2014 v 15:42 | Ilma |  Jednorázovky
Nechci, aby mi tě ze snů někdo bral
a já tvůj hlas brzy nepoznal,
… na tvou tvář zapomněl.

Žiju ze svých snů.

Pouze ve snech vidím tvoji tvář,
duši hladím a dopřávám jí zář.
Upřímnými slovy srdci lahodím,
něžnými doteky tě povzbudím.

Budím se a pláču,
celý se třesu.
Byl to pouhý sen,
cítím se podveden.


Už dlouho tomu bylo jinak. Teď, když jsem se s verdiktem takřka smířila nebo spíše jsem se jej naučila respektovat, ses z čista jasna zase objevila. Sen, který byl stejně nedokonalý jako realita. Padám do toho zpátky a zjevně zůstanu ponořená ještě dlouho. Bylo to přiložení zrcadla k současnosti, ale přesto bylo něco jinak. Brzy mi došlo, co se děje.
Srdce mi bušilo jako o závod. Nedokážu s přesností určit, které pocity jsem vnímala, ale nebylo mi ani trošku příjemně.
Ačkoliv jsem si v hlavě přehrávala nespočet možných scénářů, neměla jsem nejmenší šanci se jakkoliv připravit. "Co tu sakra děláš?" Ozvalo se, když jsem začala uvažovat nad tím, že mě nadále necháš žít v mých bezbřehých snech a naivitě, jenž dohromady utváří skvostné falešné naděje. Přišla jsi, tím začala žhnout naděje a v srdci ligotat slza.
Strašně jsem se bála, co bude dál, avšak jsem byla vděčná, protože jsem alespoň mohla spatřit tvoji tvář. Nečekala jsem žádné vroucí přivítání, dokonce jsem se už dávno vzdala všech představ o tom, jak krásné to může být až se jednou uvidíme. Spíše se mé představy otočily o 180°, tudíž nebylo proč být zklamána, naopak. Přišla! Možná proto, že je natolik čestná a lidská, že si nenechá ujít tu možnost, aby mi to všechno zopakovala tváři v tvář, kdy by viděla mou bolest a možná ze stejných důvodů jako tu z části právě teď stojím já.
Ač jsem toho měla na jazyku tolik, nebyla jsem schopna slova. Vůbec bych se nedivila, kdyby se v ten moment otočila na patě, ale zřejmě chtěla alespoň vysvětlení, když už přišla. "Vážně se nevzdáváš snadno, co?" Stála jsem jako přimražená a držela jsem se, abych neprozradila vlnu emocí, která mnou projížděla. Sakra, musím něco říci.
"Říkala jsem ti, že když něco myslím vážně.."
"Už jsem se rozhodla, k čemu ti to teda je?" Psala to tolikrát a vždycky jsem si říkala, že bych si přála to slyšet osobně, rozpoznat, jak to ve skutečnosti myslí. Teď jsem to slyšela a nepřišlo mi to o moc jiné, o nic snazší. Stále jsem měla pocit, že se mezi řádky cosi skrývá, i když se snažila svou hrdost zachovat v plném rozsahu a ze svého rozhodnutí neustoupit. Těžko posoudit jak to myslí. Možná přesně tak jak říká. Pak jen má naivita pracuje na plný výkon, ale co když..
"Asi to potřebuju slyšet a na vlastní oči se přesvědčit." Mluvila jsem jakoby to se mnou nic nedělalo, přitom jsem trnula hrůzou. Posadila jsem se zpátky a opět jsem hleděla do dáli, na stromy, abych nabrala trochu síly. Děsilo mě, že nereaguje, ale asi to bylo dobré znamení. Pohled klesl k zemi, vypadala celkem oddaně. Snad se vynořila nějaká ze vzpomínek, těžko říci. Odzbrojilo jí to a přisedla si.
Seděli jsme v tichosti vedle sebe. V očích jsem viděla bolest. Nevím, zda byla odrazem té mojí nebo ryze tvá, avšak napjatá atmosféra znervózňovala nás obě. Prazvláštní okolnosti, nic nedávalo smysl, přesto jsme situaci rozuměli. Ve vzduchu byla totiž cítit hořkosladká vůně přátelství. Poznamenaného, nikoli vyprchaného. Nejistota chrlila z pouhých pohledů, avšak pokud se mají ledy prolomit, musí to přijít z tvé strany. Všeříkající ticho.
"V psaní je oklamat lehčí. Asi jsem nečekala, že budeš tak odvážná, abys udělala tohle." Zmínila se zmateným výrazem, přičemž jsem zaslechla nechápavé pousmání. "Co bys dělala, kdybych nepřišla nebo ti jednoduše řekla to, co bys slyšela nerada?"
"Jsem schopná zajít daleko, když to tak cítím. Nějakou dobu bych se tu někde toulala a pak bych odjela." Měla jsem za to, že jsou to fakta, která dávno ví. Možná jim nevěnovala dostatečnou pozornost nebo si je prostě jenom nepřipouštěla či jim nepřikládala patřičnou hodnotu, na tom už teď ale ani trochu nezáleželo. "Co bys tu dělala? Pořád nerozumím tomu k čemu ti to celé je?"
"Čekala, kdyby sis to rozmyslela. Možná předtucha mě k tomu vedla. To, že jsi přišla a neodešla alespoň pro mě cosi znamená. Celé mi to je přínosné, protože ať se zachováš jakkoliv budu vědět, že jsem pro vzkříšení toho, na čem mi nesmírně záleží, sama udělala maximum, že více už udělat bohužel nemohu."
"To ti jako v něčem pomůže?"
"Pomůže."
"Tvé jednání není zrovna v souladu se zvyklostmi vrstevníků. Jak ti to má pomoci?" Tolik otázek z její strany mi přišlo nezvyklé. Neviděla jsem důvod, proč by ji to mělo ve skutečnosti zajímat a hlavně si troufám říci, že mé uvažování zná natolik dobře, aby odhadla odpovědi. Nikdy se takhle neujišťovala. Rozum mi zůstával stát nad tím, že vedle sebe dokážeme sedět a normálně se bavit o tom mezi námi, aniž by nějak více vzdorovala. Pořád si uchovávala neprůstřelný plášť, kdyby se něco vymklo, ale cítila jsem, že srdce mě sem vedlo správně. Cítila jsem, že jí to není tak lhostejné, jak to vypadalo, že mé předtuchy byly správné. Chování odpovídalo špatnému pokusu o ulehčení situace oběma stranám. Současný odstup je zcela pochopitelný.
"O něco lépe se s tím smířím."
"To nedává smysl. Z očí do očí je to více bolestivější, ublížilo by ti to mnohem více než všechny ty písemné verze."
"Právě proto. Navíc jsem věděla, že s největší pravděpodobností jedině tak odšifruji pravdu."
"Nelhala jsem ti." Obhájila se.
"Já vím, ale kdyby bylo vše, jak vypadalo, neseděla bys tu se mnou. Probíhal by jiný scénář, který by teď byl už dávno u konce a já bych se promenádovala někde támhle.." ukázala jsem směrem k lesu. Asi ji došlo, že ať byl původní záměr jakýkoliv, vymklo se to. Osoba, kterou zřejmě doufala, že už nikdy nepotká, seděla vedle ní a využila snad všechny prostředky k dokázání toho, že netouží po přátelství s nikým jiným, než právě s ní. Využila originálního způsobu, jak dokázat, že to myslí vážně a požádat o odpuštění. Překročila veškeré hranice a překážky, nástrahy odporu a nevzdávala se, obstála ve vytrvalostní zkoušce s vlastní bolestí. Zda se jí to povedlo?
V tichosti jsme hleděli před sebe. Konečně jsem sebrala odvahu a dokázala se na tebe podívat. Změnila jsi polohu sezení, pootočila ses a tvou tvář zdobil zvláštní úsměv. Krásný, ale nijak výstižný - těžko říci proč, naklonila ses a z nádechu jsem poznala, že chceš něco říci. Neřeknu co, vzbudila jsem se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se ti tato povídka?

Ano
Ne

Komentáře

1 Kelly1455 Kelly1455 | Web | 17. června 2014 v 10:04 | Reagovat

Hezky

2 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 17. června 2014 v 16:23 | Reagovat

Zajímavý příběh. Děkuji za komentáře, potěší mě, že v někom mé basně něco zanechají ;-))

Já se sny dost bojuju. Občas se mi zdá o mých "láskách z druhého světa" - a když se probudím, štve mě, že to byl JENOM SEN. Přesto, když se mi něco takového zdálo nedávno, prostě jsem pak jen cítila minuty a minuty vděčnosti, že jsem směla strávit svůj čas s jedním z nich.

3 Sugr Sugr | Web | 17. června 2014 v 17:14 | Reagovat

Žít jen ze svých snů,
musí být krásné,
moc hezky ti pak jdou
skládat básně! ;-)

4 vivienne vivienne | Web | 18. června 2014 v 8:25 | Reagovat

zajímavý příběh

5 Hmyzenka Hmyzenka | Web | 19. června 2014 v 20:24 | Reagovat

Sny jsou někdy zmatené. Když se budím z jednoho do druhého, cítím se jako křeček uvězněný v mauzoleu plném dravých ptáků kolotočů - zkus utéct.
Ta povídka je pro mě jedno velké tajemství. Jedno měkce lepkavé něco, čemu nerozumím, a přesto miluji.

6 Ilma Ilma | E-mail | 6. prosince 2015 v 20:32 | Reagovat

[1]:Ráda bych se dověděla, jak jste došla k mému jménu...ano v překladu znamená vzduch, to Vás inspirovalo...?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama