Květen 2014

Deutschland..

9. května 2014 v 15:48 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Po každé praxi, kterou jsem kdy absolvovala, jsem se zde minimálně v jednom odstavci vždy zmínila o pocitech a zážitcích, které mě poznamenaly. Nyní praxi věnuji celý článek, ačkoliv jsem psala průběžně a k dnešnímu dni text obsahuje 4 201 slov, rozhodla jsem se, že napíšu jiné - méně subjektivní zhodnocení tohoto problému. Nevím jak jinak nazvat stresor, který navíc musíte podstoupit v období, kdy jste naprosto v řiti, ve všech sračkách ponořený naprosto sami a proklínáte svou existenci.

Poznat sociální služby a celkově péči v Německu bylo mé přání už delší dobu, avšak pro někoho, kdo se osm let učí angličtinu a německý jazyk nikdy neměl to jistý problém představuje.

Než jsme dorazili, projížděli jsme místy, kterých si nešlo nevšimnout. Při pomyšlení na to, že bych tam byla ze všeho nejraději se mi udělalo celkem nevolno. Nesmíš, nedělej to! Tak jsem si stáhla okýnko, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. A naštěstí jsme během pár následujícch minut byli z ČR pryč.


V pozadí snad každé myšlenky hrála tato hudba a.. ne a ne se ji nabažit.
Listen to Your heart!

Nastoupili jsme na pracoviště, kde jsme byli se spolužačkou rozděleni každá na jiné oddělení a mně tak začínalo utrpení. Hodiny utíkaly strašně pomalu, snad každou půl hodinu se můj zrak stáčel směrem k hodinám. Několikrát jsem pocítila neuvěřitelnou bezmoc, chtěla jsem křičet, brečet a utíkat pryč. Věděla jsem, že to musím zvládnout, že nemohu udělat radost všem, kteří očekávali, že to nezvládnu, že to chci ustát a poprat se s tím.

Občasné hádky s náladovou spolužačkou vlastně i spolubydlící mě nijak nepřekvapovali, avšak mě sráželi ještě hlouběji. Hlavně se usmívej a nedej to znát! Možná právě proto jsem se jí snažila přizpůsobit, podřídit a případně jsme si řekli své. Skutečně nesnáším, když si někdo hraje na něco, co není. Nesnáším, když je rád utvrzován v tom, jak je dobrý. Nesnáším, když se odhodláte někoho požádat o pomoc a on vám řekne, že neví/nerozumí, i přesto, že víte, že opak je pravdou. Přesvědčila jsem se opět v tom, že člověk se může a má spoléhat pouze sám na sebe.

Během celé praxe jsem si uvědomila spoustu věcí, měla jsem čas přemýšlet a vzpomínat, hledat řešení a správnou cestu. Byla jsem na deset dní v cizí zemi, bez všech blízkých, bez internetu a rozhodně v začátcích na pokraji svých sil a zhroucení. Sama! Kochala jsem se smutným faktem, že mi pocelou dobu nikdo kromě rodiny a An. nenapsal - i takhle se poznají přátelé.

Praxe pro mě byla ohromnou zkušeností, ke které se už jen tak nedostanu. Zapsala se do mé paměti a zanechala uvnitř mě spoustu dojmů. Z odborného hlediska jsem byla naprosto spokojená a ohromená přístupem personálu ke klientům, v porovnání s praxemi v naší zemi je to jako nebe a dudy. Jsem nesmírně vděčná za možnost nahlédnout a vyzkoušet si péči právě v tomto zařízení, které i skrz svou kapacitu má poměrně rodinou atmosféru. Neznalost jazyka pro mě byla jediným, avšak nejpodstatnějším defektem, který mi zabránil moci načerpat ještě více než se mi podařilo.

Až vám někdo někdy stejně jako mně bude namlouvat, že jazyková bariéra není závažný porblém, že se zvládnete domluvit, pak ano - v restauraci, v obchodě, ve městě, ale na vlastní pěst jsem si vyzkoušela, že na praxi tak fungovat nelze - bez slovní zásoby, porozumění klientům, bez možnosti jim odpovědět jste v sociální oblasti ztraceni. Jaké štěstí já na praxe mám, že je vždy zahajuji..