Z oblohy na hlavu padají závaží..

5. dubna 2014 v 13:25 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Po dlouhé době jsem otevřela vrátka do kůže, kde jsem zahlédla opadané kvítky důvěry. Zalapala jsem po dechu, avšak v tu chvíli se už stříbřité ostří lesklo rudým deštěm tichého volání o pomoc. Opět jsem cítila ten pach hořkosladkého parfému milované bolesti. Pomyšlení na nedaleký druhý břeh mi vykouzlilo úsměv na tváři. Cítila jsem pocit skvostného vysvobození. Nemohla jsem jinak.


Poslouchám hudbu, jejíž obsahem nejsou pouze prázdná slova, zrovna tak se držím deprese a nedokážu se chytnout něčeho třeba jen trochu hezkého.

Nějak se mi všechno vymklo z rukou a já jsem ztratila kontrolu. Došlo mi, že v tomto životě jsem nedokázala nic, za co bych byla ráda, na co bych byla pyšná. Další věc je ta, že dodnes není nikdo, kdo by se mnou dokázal vydržet. V reálném světě mám spoustu kamarádů, dostatek známých, ale přátelé? Odešli. Uvědomila jsem si své chyby a smiřuji se s rozhodnutím jediného optimálního řešení.

Tomu cosi, co ovládá naše životy jsem už před nějakou dobou dala ultimátum. Pár dní ještě zbývá, ale čas, kdy lhůta vyprší se rapidně blíží. Nic se nemůže opakovat věčně - ani důvody mých bolestí, ani za tu cenu, že zřeknout se všeho navenek mě bude stát velký střípek sebe samé a spoustu času, jež bude protkaný smiřováním se.

Mám dost toho, jak mi život proplouvá mezi prsty. Stěžuju si na věci, které stejně nezměním. Cožpak tohle je žití? Drogs, sex and Rock´n´ Roll??!! Nikdy jsem nebyla stejná jako ostatní, nikdy mě nebavilo to, v čem si libovali druzí. Možná je už čas na změnu. Razantní. Protože i bez otevřených dveří dokážu být sama sebou. Kontrast samotářské a společenské části může tvořit andělskou harmonii.

Jasně, ta naivní část ve mně křičí. Ale.. když tě někdo opustí, změní to část tebe, zanechá to stopu. Bolí to, smiřuješ se, někomu to trvá chvíli, někomu déle, někomu to drásá srdce po zbytek života. Ale stejně si zvykne, zvykne si alespoň na ten fakt, že věci jsou jinak. Zvykne si, protože musí, nic jiného nezbývá. Přijme to a časem s tím dokáže žít. Ač je to pro něj téměř sebezničující, druzí nad tím sklání hlavu. Ale přesto víš, na čem jsi. Nežiješ na základě falešných nadějí, iluzí, prázdných slov, řečí. Kurva, upřímnost, víš? Vlčku, uklidni se!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 5. dubna 2014 v 13:38 | Reagovat

líbí se mi úvodní popis. fakt dobře napsané...
drž se a hledej... smysl ;-)

2 daeris daeris | Web | 11. dubna 2014 v 20:33 | Reagovat

Vážně hezky napsaný. A ten úvodní odstavec je taaak krásně naturalistickej.

3 Amelie Amelie | E-mail | Web | 21. dubna 2014 v 18:46 | Reagovat

I mě moc zaujal ten začátek. Chvíli jsem si říkala, jestli je to opravdu to, co si myslím. je li líto, jak se cítíš, je mi líto, že máš deprese, že tě nic nebaví, bohužel to tak vidím u většiny mládeže, často i u svých dcer. Máš něco, co tě baví, zajímá? knihy, procházky, zvířata, focení, hudba, psaní dopisů, povídek...? Soustřeď se na něco pěkného, pozitivního, zkus myslet pozitivně, uč se mít ráda... Mohu ti poslat knihu? pokud ano, tak mi napiš mailem adresu, děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama