Duben 2014

Only one wish..

17. dubna 2014 v 12:51 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Tak prej že čas hojí rány..

...

Mnohdy se pochopitelně vyplácí počkat. Nechat odeznít příliv emocí a hledět na věc z jiného úhlu. Stejně jako než v návalu vzteku řeknete první myšlenku, by se mělo napočítat do deseti, spolknout ji, nadechnout se a chovat se, jak se podle pravidel slušného chování očekává. Jak se sluší a patří - držet hubu a krok.
Vím, o čem mluvím, když řeknu, že se najdou lidé, kteří i přes zahalení negativními pocity, dokážou cítit jádro věci. Na základě vlastního úsudku i v afektu, zlosti nebo nesmírné bolesti vědí, co je pro ně přednější. Z toho plyne, že situaci bezprodleně zvládají vnímat tak, jak ji budou vnímat i za několik hodin, dnů, týdnu nebo měsíců či let. Uznávám, že na tuto "schopnost" jsem pyšná.

Pokud mě chcete rozhořčit, neváhejte v mé blízkosti či při rozhovoru se mnou užívat fráze a slova jako jsou:
Rozumím ti.
Chápu tě.
Slibuji.
Napořád.
Bude to dobré.
Zvládneš to.
Garance, že mě to vytočí je takřka stoprocentní. Dokážu to potlačit a přejít, ale teď je to období, kdy předpoklad exploze je vysoký - i když ty slova nemusí být mířena přímo mně. Já sama vím čeho jsem schopná a čeho ne, jen já vím, čemu dokážu čelit a co mohu doopravdy zvládnout.

Snaha je v dnešní stále se degenerující době bohužel mnohem méně než vychcanost. Ve všech ohledech, bez výjimky.

Ztratila jsem víru v lidství a bolest je pro mě důkazem toho, že žiju. Obracím se k astrologii a taky k nadpřirozenu, protože jen tam nacházím své odpovědi, tam odsud se mi dostává špetky pomoci a porozumění. Nebo jsou to pouhé alibi, abych to měla na co svést?

Hodiny zatikaly a shodou okolností i karty byly na stole. Dnešní den je dnem, kdy čas ultimáta vypršel. Mám to, co jsem chtěla - mám odpověď. Jsem ráda za pomyslné zdi kolem sebe, které jsou teď pevnější než kdy předtím. Jsem názoru, že charakter nemůžeme plně změnit. Ten, kdo tvrdí že ano - lže. Jsou zkrátka věci, které se na člověku podepíší. Nelituju toho, kým jsem ani toho jaká jsem, i když to sama pořádně nevím a přináší mi to více negativ než pozitiv.

Za poslední dobu jsem měla hodně času přemýšlet. Nad sebou i druhými. Ne že bych došla k nějakým závěrům, ale některé poznatky a stále se opakující situace jsou zvláštními a zajímavými stimuly pro zamyšlení.

Možná to všechno pramenní v zákazu navštěvování mateřské školy. Snad díky tomu jsem nikdy neměla potřebu hledat kolektiv lidí, kamarády, chodit ven a hrát si. Nikdy jsem neměla potřebu být součástí těch, kteří pro mě chodili ať jdu ven, těch, jež se mi posmívali za to, že sedím doma. Nepamatuji si, že bych si někdy libovala v neúspěchu druhých, že bych se někomu vysmívala za to jaký je, jak vypadá nebo snad to, že bych prahla po trávení času s mými vrstevníky. Možná jsem se připravila o spoustu zážitků, ale i přesto jsem za to ráda, protože jsem ani tak neměla špatné dětství. Po zamyšlení jsem však možná právě zde objevila kámen úrazu. Komunikace - umění, pro které jsem se rozhodně nenarodila. Je pro mě urgentním problémem se sebou samou natož s druhými lidmi, paradoxně je to těžší s těmi, jež mi jsou blízcí.

Každý z nás většinou hledá něco, co mu schází, nutí nás to jít si za tím a to mnohdy bez ohledu na cokoliv s tím spojené. Přesto vás těší, když cítíte boží pohlazení, když máte někoho, pro koho byste byli ochotni zemřít. Nakonec si stejně uvědomíme, že některé věci a stejně tak lidi zkrátka mít nemůžeme a nemůžeme je ani změnit. Právě tak i mně došlo, že nemůžu lpět a trvat na všem, po čem toužím. Bylo hloupé a naivní myslet si, že nezachybuju a někdo se mnou tentokrát doopravdy vydrží jít bok po boku.

Srdce nevyrovnaně tluče, svět kolem mě vidím rozmazaně, nezvládám dýchat, ochablé tělo dokážu přemístit jen silou vůle a cítím se necelá. Marně se snažím přemáhat pláč, ale silný diskomfortní stav mi to neumožňuje. Staré hry se opět rozehrály a já mám na herním plánu opět o figurku méně, tedy pardon - nyní jsou všechny na původním místě, čeká se na šestku (nikdy jsem na ně neměla štěstí), abych mohla začít zase hrát. Ale nechci. Představa nového přátelství nebo jen sebemenšího připuštění si někoho blíže je pro mě frustrující. Ultimátum bylo jasně stanovené a já mu dostojím. Jsem zásadová.

Mám na svém účtě nový rekord. Šestnáct hodin pláče a stále pokračuje. Zkrátka slzy tečou a já je nechávám. Smiřuji se, přijímám to, respektuji to, ...

Je toho tolik, co jsem chtěla, ale nestihla říci. Tolik věcí, pro které nebyl prostor. Nespočet drobností, ale zároveň situací, které by přátelství mohlo činit krásnějším a mohlo jej vzkřísit. Tolik jsme si rozumněli..
Víš, ta dlouholetá touha mít vedle sebe opravdového přítele, za kterým můžeš přijít s úsměvem i slzami. Prožít ty pro většinu lidí obyčejné chvíle, kdy si za někým přijdeš popovídat o všem možném i nemožném, třeba i o někom, koho máš rád, když můžeš někomu sdělit, že jsi zadaná a probrat to. Jen tak přijít a pochlubit se s úspěchem, mít za kým přijít a pyšně ukázat své nehty. Prožívat všední radosti i strasti. Mít tu člověka, ke kterému můžeš přiběhnout a bez vysvětlování ho obejmout. Strávit s ním nějaký čas. Avšak tohle všechno i veškeré osvobozující představy pokojných prázdnin, maturitních plesů, jízdy, společné opilosti, uspávání, hezkých chvil s někým, na kom ti nesmírně záleží.. jakoby s vycházejícím sluncem zmizely. Bolí to - nestydím se to přiznat. Vím, že tohle nevyprchá.

Vždycky dám přednost člověku, který prokáže svou loajalitu než někomu, s kým bych měla pyšně našlapovat po koberci lží. Dám přednost inteligentnímu člověku, než všeználkovi, u kterého je pravda skrytá někde jinde, než se zdá. Dám přednost přirozenosti před závojem předstírání.

Není divu, jak probíhal konec, když už nějakou dobu vím, že je tou nejčestnější osobou, co znám. Ze všech těch, co se kdy rozhodli odejít je jediná, která to dokázala - rozloučit se a napsat to na rovinu. Nevím s jakým úmyslem a zda skutečně chtěla, aby to proběhlo takhle, ale k odpovědi já nedspěji - každopádně patří ji za to můj obdiv a jsem za to vděčná. V mých očích se hodnota nemění. Má klíč, je jen na ní jak s ním naloží.

Myšlenky jsou různé. Vypadnout pryč. Na ostrov ztracených existencí. Na pustý ostrov. Zůstat. Bojovat. Nebo okusil chuť druhého břehu? Jen nechat spravit mé nejbližší.. že mě to mrzí? Nejbližší - koho vlastně?
Ona pro mě byla sestrou, tou nejbližší osobou vůbec. Ta, která mě zanechala smutnou, ale přesto už nikdy samotnou. Moje lištička. Která mě zasvětila do tajemství hlubokého citu a přivedla mě k poznání, co pro mě znamená. Naučila mě skutečně milovat. Tolik hluboká ve své záhadnosti. Zdrženlivá od zbytečných konfliktů, do jisté míry přizpůsobivá a kompromisní. Přirovnávám ji k bájím, v nichž liška byla božstvem, ještě neposkvrněná zrnky lstivosti, jimiž ji lidé po souhvězdí lun špinili. Samotářská. Vědoma si toho, že z druhých má minimální zisk, avšak o to více radující se z vítězství a vlastní chytrosti, daru postarat se sama o sebe. Konejšivá v nekonečných vlnkách své plachosti, zrcadlení střípků ohnivých plamínků nezkrotné vášně odváženého okvětí posmutnělého srdce. Posel tajemna. Koho, když ona byla ta nejbližší, ta, které by měli dát vědět?

Je mým čtyřlístkem, který jsem jednou našla a ve svém jádru se o něj nenechám připravit. Zámek se včera zacvakl a jen ona má klíč, jen ona jej může odemknout. Každá plujeme jiným směrem, ale já nezapomínám a vyřknuté myslím vážně a přikládám patřičnou hodnotu všem slovům. Možná nikdy nebyl brán zřetel na má slova, jakoby neměly žádnou váhu, ale já lidi neodstavuji stranou, třeba když mě přestanou bavit jako to mají lidé ve zvyku. Pro její štěstí vytrpím cokoliv. A pokud to má být tohle.. skutečně budu tiše čekat. Snad jednoho dne připluje zpátky..

Tolik si při zfoukávání svíček dnešního dne přeji držet jednou v objetí to, co jsem si vždycky tolik přála, to co jsem vždycky tolik potřebovala. Tebe.


Až teď pro mě ta písnička má význam.
Netěší mě, že zrovna tahle byla vybrána k jisté části našeho maturitního plesu.
Nebrečím před ostatními.
Ale při tomhle se už slzám ubránit nedokážu.





Šeptání samoty

6. dubna 2014 v 23:15 | Ilma |  Mumlání
Hledala jsem motivaci,
u tebe našla jsem inspiraci.
Pár pocitů nedá mi spát,
jsou to ty, o kterých budu teď psát.

Jest vyřknuta část mého ortelu,
všichni se rozutekli někam do skrytu.
Odsoudili mě bez špetky citu,
předurčena jsem pro nicotu.

Srdcelomný splín.
Však zbyl ze mě pouhý stín.

Do propasti utrpení jsem spadla.
Všude slyším - "Jo, holka, tys to vzdala."

Všemi doušky nasávám krásu,
nechť ať poznám barvu jasu.

Z oblohy na hlavu padají závaží..

5. dubna 2014 v 13:25 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Po dlouhé době jsem otevřela vrátka do kůže, kde jsem zahlédla opadané kvítky důvěry. Zalapala jsem po dechu, avšak v tu chvíli se už stříbřité ostří lesklo rudým deštěm tichého volání o pomoc. Opět jsem cítila ten pach hořkosladkého parfému milované bolesti. Pomyšlení na nedaleký druhý břeh mi vykouzlilo úsměv na tváři. Cítila jsem pocit skvostného vysvobození. Nemohla jsem jinak.

Zrada

4. dubna 2014 v 17:21 | Ilma |  Myšlenky, pokusy o vlastní moudra
"Když dovolíš, aby někdo odhalil tvou slabost, vždycky musíš počítat s rizikem, že toho jednoho dne může zneužít."