Vymejvárna

8. března 2014 v 20:38 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Snažím se být optimistická a rozdávat radost lidem kolem sebe, snažím se žít svůj život naplno. Tomu, nad čím jindy pláču nebo mě to nenechává klidnou, se dokážu od srdce zasmát a chvílemi dokonce sama věřím, že jsem se s většinou událostí už smířila. V ty chvíle jsem plná elánu a energie, kterou ze sebe potřebuji uvolnit. Jenže pak stačí maličkost a všechno jakoby se fouknutím větru rozletělo jako chmýří z pampelišky kamsi do neznáma a vrátilo se do starých kolejí.

Scénáře v naší mysli se odvíjí od toho, jak přemýšlíme a od spousty dalších faktorů. Každý z nás je však výsledkem svého rozhodování. Mohu si být vědoma čeho se dopouštím a taky mohu mít výbornou z psychologie, ale v praxi se mnohdy zachovám úplně jinak než zlatá teorie radí. Pak mi nezbývá, než se uchylovat ke svému světu mimo realitu.

Lenost je nesnesitelná vlastnost a únava je silnější než já. Padám vyčerpáním, a tak dost často chodím spát brzy. Jenže tady právě přichází ta chvíle, kdy se ujišťuji v tom, jak neuvěřitelně moc je svět slz záhadný. Díky tomu mi hodiny trvá, než usnu, a tak si následně nadávám za to, že nedělám a nestíhám nic z toho, co bych měla. Když už usnu, spím dost mizerně. Budím se snad každou hodinu neuvěřitelným tlukotem srdce, lapáním po dechu nebo žízní. Soudím, že spánek je pro mě poslední dobou pouhé mrhání časem, který by se dal využít jinak. Nějak smysluplně, avšak v tomto stavu nezvládám být bez něj. Deprese zahalená v závoji lenosti. To je pořád stejný kolotoč..

Potřebovala bych zavítat do čajovny. To prostředí miluju a je pro mě snad nejpřínosnějším odpočinkem. Sama, popřípadě s někým na kom mi skutečně záleží a se svým zápisníčkem. Navíc mé tělo si poslední dobou (jak jsem již narážela) nezvykle vyžaduje příjem tekutin. Jediné, co nealkoholického jsem však schopna pít je káva nebo dobrý čaj, případně sáhnu po pitné vodě, ale to jen zřídka.


***

Do ohně, který vytrvale pálí mé srdce se ze všech stran pouze přilévá omastek.

○ Opět jsem se přesvědčila, že nesnáším, když se o věcech dozvídám jen tak - mezi řečí. Jakoby to bylo něco samozřejmého. Hergot, ještě to není ani rok. Jsou lidi tak bezcitní nebo se jen na rozdíl ode mě přes věci umí přenést a jít dál? o.O

Proč vždy strádám jen proto, že nejsem ta, která si o věci říká? Každý není ten typ člověka..
Mohla jsem mít tu nejvýstižnější památku ze všech. Materiální věc, která mi jistou osobu připomínala ze všeho nejvíc. Miluji staré věci s kouzlem historie a tahle jím vyloženě dýchala. Od samého začátku po ní toužím a dokonce jsem si o ní nejednou taktně "říkala". No, nyní už je potvrzeno, že mám smůlu. Jak skvělé si vyslechnout těch pár vět plných nepochopení. ^^

K mé smůle, nejen že nemohu tuto památku vlastnit, ale zřejmě jsem naposledy stála mezi čtyřmi stěnami v bytě, který je na prodej.
Ze zápisníku:
"Bílé - nově vymalované stěny. Cítím barvu. Je tomu tak snad poprvé, co mi nevoní a nadávám. Zkrátka je to nepřirozené, nepatří sem. Těšila jsem se na připomenutí tvé vůně a namísto toho se rozhlížím kolem po místnosti, kde není žádný nábytek. Nic z toho, co tu bylo.. a tečou mi slzy. Vzpomínám, jak jsem tu trávila čas. Kde to všechno je? Ten čas strašně letí. Vážně mi nakonec zůstane pouze vzpomínka uvnitř mé hlavy? Žádný důkaz toho, že jsi tu byla? Kurva, tohle je spravedlivý? Tak moc bych tě tu chtěla zpátky.."


I´ll never forget you.

○ Posledních pár týdnů se obracím k myšlenkám, které se týkají chování druhých lidí. Opravdu netuším, jak se k lidem kolem chovat - alespoň k těm blízkým. Pak také nevím, jak mluvit s těmi, kteří ustavičně dělají to, co mi vadí nebo ubližuje a taktní seznámení s tímto faktem je zřejmě nad míru jejich pochopení. *namlouvá si* Vědí to, všichni. Ale je jim to jedno!

Chovat se lidsky je v dnešní době asi skutečným uměním. Přijde vám to také tak smutné? Hlodá mi to mou mysl a v ojedinělých případech i srdce, ale stejně nepřevychovám druhé lidi, nezměním je a rozhodně je nemohu ani nechci nutit k tomu, aby činili, jak jim srdce neříká.

Sebevíc zraňující upřímnost uvítám raději než některé z dalších možností, které mi kupříkladu připomínají chování lidí z minulosti. Vím, že pro nikoho nejsem žádná výhra nebo poklad, který by někdo hledal.. ale k lidem, na kterých mi záleží se snažím chovat, jak nejlépe svedu. Bohužel naivně očekávám alespoň zlomek opětování. Proto se nebudu omlouvat za to jaká jsem, i když by to zajisté mnohdy bylo na místě.

Když už píši o těch blízkých, neodpustím si zmínit situaci, za kterou nejsem nijak ráda a upřímně vskutku doufám, že je to "pouhou" přeháňkou, která co nevidět odezní. Škoda jen, že už se drží dost dlouho.
Silně otřásla mým světem a v mém životě má nenahraditelnou roli. Je tomu již pár týdnů, co se mě zmocnil strach. Větší než má kde kdo z vlastní smrti a najednou.. jakoby přestalo na všem ostatním záležet.
Snažím se, v tomhle mám svědomí čisté. Možná o to horší to pro mě je. Vždycky to tak bylo. Jen jsem věřila, že to tentokrát bude jiné. Žádný plamínek ve mně nezhasíná, jen si nejsem jistá tím, zda jsem schopna tuhle bariéru někdy prolomit - zda mi někdy vůbec bude poskytnuta šance nebo je to zkrátka již předem prohraný boj, zda o to vůbec stojí. Neopouštím od položené otázky jako většina, ale bohužel - čím více mluvím, tím více si škodím.
Nezbývá než bojovat s bolestí a čekat zda se vůči nám štěstí usměje. Nic bych si nepřála více. Modlím se za to.. k silám nočního nebe; zapomenutým přízrakům, co lidstvo zakopalo hluboko pod zem, avšak.. ta bolest z čekání a slepé víry mě ničí, ale tím i posouvá dále.

○ Při každodenních vzpomínkách na minulost a představách pesimistického výhledu na budoucnost, není divu, že je každý den více a více vyčerpávající. Ocitám se v bezbřehé samotě a prožívám veškeré situace i následnou bolest se vším všudy. Cítím se opuštěná a mám uvnitř sebe strašné prázdno. Kde jsou všichni, co měli plnou hubu řečí, jak mě nikdy neopustí a budou tu pro mě, když budu potřebovat? *smích se slzami v očích* Příliš dlouho hledím na to, jak ze střípků štěstí staví druzí obrázky, jak se dlaně štěstí dotýkají souhvězdí různých tváří. Kde je nějaká spravedlnost? V srdci se mi šíří chlad.. cítím slzy a proklínám sama sebe. Přála bych si trochu porozumění. Jenže hledat ho v tomto světě? To je jako učit ryby létat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 L. L. | Web | 9. března 2014 v 23:07 | Reagovat

Pořád smutná... píšeš ale moc hezky ;)

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 10. března 2014 v 19:52 | Reagovat

Tolik písmenek a myšlenek, asi něco řešíš a nevíš, jak dál. Nech plynout čas a uvidíš. :-)

3 Nezkrotná Nezkrotná | Web | 15. března 2014 v 8:44 | Reagovat

To, co miluju na psaní blogu je to, že se ti potom, co sepíšeš článek, trochu uleví. Říká se, že by člověk měl myslet pozitivně, ale ve chvíli, kdy se ti svět v prdel obrací, to prostě jen tak nejde. Někdy je nejlepší se z toho pořádně vyřvat, vymlátit, vytřískat.

A lidem já už nevěřím. Snažím se od některých držet citově dál, protože potom se stane přesně to, co tady popisuješ..plná huba řečí, že tě nikdy neopustí..A pak se všechno jako lusknutím prstu rozplyne...

4 Vendy Vendy | Web | 20. března 2014 v 12:14 | Reagovat

Možná, že jsi měla, místo taktně, říct si o tu věc přímo, bez vytáček. Ale na to člověk přijde, až je pozdě...
Ztratit někoho neznamená jen někoho ztratit, ale beznadějně se tím smete všechno, co jsme s tím někým zažili. Vzpomínky už jen jako fotografie, jak nakreslené kulisy. Jsou a nesmažou se, ale chybí jim život a hlavně, nemají budoucnost. Jsou věci, se kterými nic neuděláme a měli bychom je přijmout jako nezvratný fakt, nezbytné zlo. Protože s nimi nic neuděláme. Jsi hodně unavená a vyčerpaná, cítím to z celého textu. Na to rada jediná - přestat se snažit a prostě zahájit čirou formu bytí. Prostě, buď. Omez se na základní věci a odpočívej. Nepřemejšlej moc nad věcmi a vzpomínky na chvíli ulož do šuplíku. Zkus si vychutnávat obyčejné jídlo, zkoušej sladkost, slanost pokrmů.
A taky si nandej pořádnou dávku ovoce. Pomeranče, mandarinky, banány, ananas, prostě žluté ovoce. Možná ti chybí i nějaké vitamíny, příčina tvých smutků může být úplně přízemní, právě v nedostatku vitaminů a minerálů.
Dobrá je, každý den, lžička medu se skořicí. Zkus si to naordinovat!
Jak říká Werich, když už člověk na tom světě je, tak má koukat, aby byl. Můžeme spadnout, ale důležité je, se zvednout. Zlati, aby to nevypadalo, že jen krákám moudrosti, tak tvoje stavy únavy a chvilkové energie znám moc dobře. Asi takhle - jeden den se cítím v pohodě a zbytek týdne mizerně. Špatná perspektiva, ale chci s tím něco začít dělat, protože už mě to vážně nebaví, cítit se mizerně. Přála bych ti, abys tento impuls taky dostala. :-)

5 Intuice Intuice | E-mail | Web | 21. března 2014 v 14:07 | Reagovat

Dlouhodobá únava je vyčerpávající. To člověk nemá chuť na nic a ani spát mu nejde. Naprosto s tebou souhlasím. :-)

6 Amelie Amelie | Web | 24. března 2014 v 1:54 | Reagovat

už to trvá moc dlouho, viď? Ale neboj, jednou ten tunel skončí a zase vykoukne světýlko. věřím tomu. zvládneš všechno, co budeš chtít. Jen se oprostit od minulosti a tolik se v tom netopit. Žít TADY A TEĎ a s nadějí se dívat do budoucna. A kdybys potřebovala, tak napiš mailík.

7 Morbid Doll Morbid Doll | Web | 30. března 2014 v 20:49 | Reagovat

Asi vím, jak se cítíš. Já tyhle stavy mívám taky a celkem pořád. :-)
A trvá mi taky dlouho než usnu. Pořád mi hlavou běhají věci,co mě nějakým způsobem trápí a nedokážu na ně nemyslet, pak když se mi podaří usnout a zdá se mi o některých těch věcech, tak mě to budí a pak nemůžu usnout a spíš usínám k ránu, když musím vstávat. Je to hrozné. :)

8 L. L. | Web | 12. dubna 2014 v 0:18 | Reagovat

PS: Zrovna si pročítávám staré zápisky z blogů a taky komentáře. Jsou tam i ty tvoje :-)
A myslím, že optimismus rozdávat umíš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama