Březen 2014

Stomatologie není můj obor

21. března 2014 v 13:41 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje

Klasicky se psychický stav začal odrážet v tom zdravotním. A tak už jen čekám, kdy se zase něco objeví nebo co dalšího se posere.

Ve chvíli, kdy se mě chopil pocit, že setrvat o nějakou vteřinu navíc v budově školy nebo internátu by na mě mělo více negativní vliv, jsem to po napsání písemek zabalila.

To všechno, co ve mně zmírá jsem ze sebe už potřebovala nějak dostat. Spojila jsem dvě věci v jednu a tím jsem se na základě nouzové návštěvy zubní lékařky konečně dokopala k věci první. Skoro jsem zapomněla, jak skvělá je jízda na kole. ^^

Ranní hodiny, vycházející slunce, chládek, sluchátka v uších, vítr ve vlasech, jedno z mých oblíbených míst k němuž se vážou vzpomínky.. opírání se do pedálů podle hudby a sledování přírody, která se mihne kolem. Na cestu jsem se však vydala bez první pomoci astmatika, a tak nezbývalo než ve chvíli, kdy jsem už měla černo před očima a můj žaludek chtěl vyvrátit to nic, co v sobě měl, na pár vteřin zastavit. Můj způsob stravování poslední doby je poměrně hodně zvláštní, a tak jsem se v duchu zasmála, když mi má stomatoložka na úkor zásahu a aplikace nějaké sračky do mé dásně řekla, abych dva dny zůstala u tekuté, maximálně kašovité stravy.

No, pro dnešek mám jedenáct kilometrů za sebou a těším se na další projížďku, ke které se snad co nevidět donutím.

(S)mějte se!

Vymejvárna

8. března 2014 v 20:38 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Snažím se být optimistická a rozdávat radost lidem kolem sebe, snažím se žít svůj život naplno. Tomu, nad čím jindy pláču nebo mě to nenechává klidnou, se dokážu od srdce zasmát a chvílemi dokonce sama věřím, že jsem se s většinou událostí už smířila. V ty chvíle jsem plná elánu a energie, kterou ze sebe potřebuji uvolnit. Jenže pak stačí maličkost a všechno jakoby se fouknutím větru rozletělo jako chmýří z pampelišky kamsi do neznáma a vrátilo se do starých kolejí.

Scénáře v naší mysli se odvíjí od toho, jak přemýšlíme a od spousty dalších faktorů. Každý z nás je však výsledkem svého rozhodování. Mohu si být vědoma čeho se dopouštím a taky mohu mít výbornou z psychologie, ale v praxi se mnohdy zachovám úplně jinak než zlatá teorie radí. Pak mi nezbývá, než se uchylovat ke svému světu mimo realitu.

Lenost je nesnesitelná vlastnost a únava je silnější než já. Padám vyčerpáním, a tak dost často chodím spát brzy. Jenže tady právě přichází ta chvíle, kdy se ujišťuji v tom, jak neuvěřitelně moc je svět slz záhadný. Díky tomu mi hodiny trvá, než usnu, a tak si následně nadávám za to, že nedělám a nestíhám nic z toho, co bych měla. Když už usnu, spím dost mizerně. Budím se snad každou hodinu neuvěřitelným tlukotem srdce, lapáním po dechu nebo žízní. Soudím, že spánek je pro mě poslední dobou pouhé mrhání časem, který by se dal využít jinak. Nějak smysluplně, avšak v tomto stavu nezvládám být bez něj. Deprese zahalená v závoji lenosti. To je pořád stejný kolotoč..

Potřebovala bych zavítat do čajovny. To prostředí miluju a je pro mě snad nejpřínosnějším odpočinkem. Sama, popřípadě s někým na kom mi skutečně záleží a se svým zápisníčkem. Navíc mé tělo si poslední dobou (jak jsem již narážela) nezvykle vyžaduje příjem tekutin. Jediné, co nealkoholického jsem však schopna pít je káva nebo dobrý čaj, případně sáhnu po pitné vodě, ale to jen zřídka.