Západ slunce

14. února 2014 v 18:09 | Ilma |  Jednorázovky
Procházeli jsme se poměrně po rozpáleném písku a kochali se libým šepotem šumějící vody v jezeře. Vyšlapávali jsme si cestičku, kterou jsme olemovali kamínky. Byla protkaná úsměvy, láskou a vzájemným porozuměním, ale především společně stráveným časem. Byli jsme nasyceni spokojeností, která pramenila v neplánovaných maličkostech, při nichž jsme byli sami sebou.
"Máš na programu ještě něco nebo pomalu vyrazíme k domovu?" Zvážnila jsem a zkoušela lovit v možnostech vedlejších úmyslů položení této otázky. Patrně můj výraz prozradil, že mě to překvapilo. Usmála se, když pochopila mé zmatení. "Tvá starostlivost a péče mě snad nikdy nepřestane udivovat. Nic v tom nehledej, jen jsem se zeptala." Výraz jsem měla pořád stejný. "Ale nezapomínej, že taky budeš potřebovat jít spát a ne tu se mnou trávit noc." Dodala se smíchem pro odlehčení situace. Pokud jsem neměla v plánu strávit zde celou noc, rozhodně jsem neměla v plánu teď odcházet.
"Zvládneš tu se mnou ještě chvíli zůstat?" Zeptala jsem se opatrně. Asi to vyznělo jako prosba. Věděla jsem, že tápe nad důvodem, ale přikývla. Dalo mi námahu neprozradit, proč hledám nějaké vhodnější místo, kde se můžeme posadit. Naštěstí to netrvalo dlouho. Z batohu jsem vytáhla deku a pokynula, aby si Sus sedla.

Obloha bezvýrazné barvy se začala proměňovat v oranžovou, místy až do ruda zbarvenou. Odzbrojená jsem se porozhlédla kolem sebe a na tváři se mi rozlil neskomírající úsměv.
"Dívej." Řekla jsem, když jsem konečně seděla po jejím boku. Pomalu se schylovalo k západu slunce. S nádechem jsem načerpala energii, která se šířila všude kolem.
Naklonila svou hlavu a podívala se směrem ke mně - nádherně se usmívala. Zajímalo by mě, co se jí asi tak honilo hlavou. Chvilku mlčela a pak jen celá ohromená dodala: "Teď už rozumím."
Následovalo opět pár tichých vteřin, které prolomil klidný hlas. Hlas, který bych mohla poslouchat věčně. "To místo dýchá kouzlem." Mým tělem zachvěl pocit blaženosti. Poslední vrhající paprsky slunce sehrály dokonalou hru odlesků barev s jejími vlasy. Společně jsme pozorovali, jak slunce zachází za obzor a pomalu přichází noc.

Ve svém niterním emocionálním světě jsem se vroucně těšila na všechny činy, na každé slovo, které procedí mezi svými zuby a vypustí na svobodu ze svých úst.Všeobsahující ticho. Němé otázky, němé odpovědi. Pouze ona mi dokáže zodpovědět i nevyřčené. V přítomnosti sesterské královny mnou prostupuje harmonie. Tak pokojné je opomenutí každodenního života, všech strastí a útrap. Najednou se mi po zádech proběhl mráz, když jsem cítila lehký něžný dotek paže, která mě ovinula. Emoce přicházely a já věděla proč. Něco takového jsem nečekala. Bylo to překvapující, avšak nezapomenutelné. Susan vzhlédla, aby viděla reakci. Diamanty v jejích kočičích očích mě dostaly do kolen. Navzdory zbývajícímu tajemství, jsem vnímala tlukot jejího srdce, které šlehalo plameny. Nevinnost, jež s ní kráčela ruku v ruce, byla roztomilá více, než si jen umí představit. Lehká jako pírko vznášející se ke hvězdám. "Už bylo na čase. Déle bych to nevydržela." Podpořila jsem ji. Než jsem se stihla přisunout blíže, abych chycení opětovala, vnímala jsem, jak mě pozoruje a přitom se přibližuje. S náznakem úsměvu a protažením ruky za jejími zády jsem ji to usnadnila.
"Kdybych mohla, čas s Tebou, Sus, bych proměnila ve věčnost." K našim rozhovorům mnohdy nebylo co říci. Pouze zakroutila hlavou - myslím, že jsem poznala, že to bylo v dobrém slova smyslu - a pak ji položila na mé rameno.
"Nikdy jsem nezažila západ slunce.. jako byl tenhle." Vysvětlovala. Byla jsem zmatená z toho, co jsem cítila z jejího hlasu. Skrývalo se v něm cosi nového. Pokusila jsem se usmát. Chtěla jsem prohodit nějakou vtipnou poznámku, ale než jsem ji procedila, po vtipu nezbyla ani stopa. Z nepochopitelného důvodu se prodrala na povrch kapka nostalgického smýšlení.
"Jasně. Komu se kdy jen tak poštěstí pozorovat západ slunce s vlezlou holkou." Dostala jsem ze sebe poraženě. Rozhozené srdce, které tlouklo dost nepravidelně, mi na chvíli ztuhlo. Nevěděla jsem, co bude dál. Naštěstí se zasmála. Smích se rozléhal v tichu a vracel se ozvěnou, ač byl tichý. Následně vložila svoji dlaň do mé. "Jsi roztomilá."
Po chvilce vcelku vyděšeně řekla, že si mám odpočinout. Na lákavý nápad se nedalo příliš protestovat, a tak jsme po chvilce leželi vedle sebe a pozorovali nebe; nezkrotnou krásu hvězd. Chvilku jsme si povídali, ale ošálení mých smyslů mi nedovolovalo usnout. Balzámem pro mou duši však bylo vědomí, že hluboko uvnitř mého srdce září ta nejjasnější a nejkrásnější hvězda ze všech, která se shodou okolností právě ocitá v mé těsné fyzické blízkosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se ti tato povídka?

Ano
Ne

Komentáře

1 Sasha Sasha | Web | 14. února 2014 v 18:19 | Reagovat

páči sa mi ako píšeš :))

2 keri keri | Web | 22. února 2014 v 16:12 | Reagovat

Nádhera. Moc se mi líbí, jak zachycuješ určitý moment. Je to tak procítěné. :)

3 cialis cialis | E-mail | Web | 5. srpna 2016 v 14:53 | Reagovat

Greetings! Very useful advice within this article! It is the little changes that make the most important changes. Many thanks for sharing!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama