Sraz..

12. února 2014 v 16:54 | Ilma |  Jednorázovky
Několik lahví od alkoholu již zůstalo jako pouhá nádoba na čistou vodu. Foukal příjemný větřík, obloha byla jasná a hvězdy nádherně zářily. Před námi plápolal táborákový oheň a vzájemné povídání bylo odměnou za vynaložené úsilí na domlouvání srazu. Vlastně to ani tak nebyl školní sraz jako takový srázek skupinky lidí, kde byly i nové tváře v rolích doprovodů některých z nás. Jela jsem s tím, že přijdu na jiné myšlenky, odhodím své strasti a užiju si společnost lidí, se kterými už netrávím příliš času a taky s osobou, která mě doprovázela. Se Susan.

Popovídala jsem si s bývalými spolužáky, navíc to celé bylo okořeněno společností Susan, která měla volno a byla ochotná se mnou a touto partou vyrazit do přírody. Bylo to příjemné večerní posezení. Tedy - alespoň do chvíle, než alkohol překročil hranici a začal odhalovat pravdu.

Bylo kolem půlnoci a každý z nás měl něco upito. Někdo více, někdo méně. Pro mě však opilost není a nikdy nebude omluvou. Za těch pár let se vztahy mezi mnou a určitými členy této party kamsi vytratily. Dokonce i s Mary, k níž má vazba bývala dost silná, ale říkala jsem si, že si to za žádnou cenu nenechám zkazit. Omezovat se kvůli někomu, kdo za to nestojí je holý nesmysl. Až do této chvíle jsem se chovala zdvořile a přistupovala jsem bez rozdílu, mile. Nevím zda to, co proběhlo bylo úmyslem a cílem, každopádně si Mary nevybrala správnou dobu. I přesto, že má psychická stránka byla potlačena, někde v hlubinách jsem pocelou dobu věděla, že v pohodě nejsem, ani být nemohu. Šla jsem si pro další pití, stála jsem v povzdálí a téma, které rázem vzniklo jsem nemohla přeslechnout.


"Dobře jí tak." zaslechla jsem. Napočítala jsem do pěti a ještě chvíli jsem přemýšlela, jak reagovat. Vzhledem k většině účastněných mi bylo jasné, že mluví o Rose. Nesnáším pomluvy a právě tohle byl jeden ze stimulů, na které jsem nemohla nereagovat. Ještě chvilku jsem poslouchala a následně jsem přišla o pár kroků blíže.
"Rose si do huby neber." varovala jsem. Susan mě sjela pohledem a věděla, že je něco špatně.
Mary se jen usmála a provokativně dodala: "Vždyť je to feťačka."
Doposud mě svazoval silný odpor k hádkám, ale právě tohle byla ta poslední kapka, díky které se sklenice přelila. Nezvládla jsem to. Mou reakci nikdo nečekal. O rozpadu něčeho, co jsem kdysi naivně nazývala přátelstvím mezi mnou a Mary nikdo, až na Suzan nevěděl, a tak všichni pouze zírali s otevřenými ústy. Veškerá tíha břemen za poslední dobu vyplula na povrch a já jsem byla instinktivně nucena říci svůj názor. "Nevíš o ní absolutně nic, tak buď té lásky a neser se do ní. Možná bych ti přála, aby sis prošla alespoň něčím z toho, čím si kdy prošla ona. Šíříš tu o ní pomluvy, které jsou naprosto nesmyslné a přitom Rose jako osobnost je mnohonásobně lepší než jsi ty. Ona si narozdíl od tebe na nic nehraje; tomu, co kdy slíbila, dostála a je to jeden z nejupřímnějších lidí.." cítila jsem, jak mě Susan vzala za ruku a s něžným oslovením mě stáhla vedle sebe. Chtěla jsem dokončit to, co jsem ze sebe vůči té mrše potřebovala dostat a tím to jednou provždy uzavřít. "Ty jsi zatím dokázala akorát lhát, přetvařovat se a těžit z druhých či s nimi manipulovat. Rose a nejen ona je svými hodnotami mnohem výše než jsi ty. Tak se být tebou zklidním, snížim sebevědomí a držím hubu." Tím, že bych tohle dokázala říci nebyli překvapeni jen ostatní, ale i já samotná. Zastala jsem se zde nepřítomné, mně blízké, osoby a udělala jsem správně. Odsouzení, jež bylo těchto slov obsahem Mary zaskočilo, zřejmě si myslela, že v mém srdci má stále stejné místo. Každý poznal, že tohle nejsou slova vypuštěná z afektu, vycházely právě ze srdce a byly to věty jen a pouze upřímné.


Nikdo nemohl očekávat, že budu nadále sedět a báječně se bavit, nechtěla jsem nadále kazit zábavu, a tak jsem se zvedla a nabrala směr k řece. Podrážky těžkých bot se zarývaly do půdy. Touto situací se v kombinaci s alkoholem prodrala na povrch bolest, dopadla na mě veškerá tíha a ramena se mi svěsila. Znepokojovalo mě, že můj pláč rozráží líbezné ticho noci. Zjistila jsem, že mě Susan následovala.
"Ještě že chodím rychle, co to vyvádíš, trdlo moje?" Podklesla mi kolena a hlava se mi zatočila. Svinula jsem se jí kolem ramen. Byla jsem plná zoufalství, ale přesto konečně osamotě s největším štěstím, které mě kdy potkalo. Na nohou jsem se držela jen silou vůle. Po chvilce mě Susan vzala kolem pasu a společně jsme došli těch pár zbývajících metrů k řece. Stále mě pevně držela, abych byla klidnější. Posadili jsme se vedle sebe a pozorovali jsme třísnící se vlnky. Ramenem šťouchla do mého a podepřela mě. Ticho bylo hrozivé, avšak nemusela nic říkat. Obě jsme i beze slov věděli, že si rozumíme. Bolelo mě, že cítila mou bolest. Odvrátila jsem pohled od vodní hladiny a sedla si tak, abych se jí mohla upřeně zadívat do očí. Trochu ji to znepokojilo. "Copak?" Zeptala se.
Ještě chvilku jsem se kochala krásou očí a pak jsem se usmála. Stejně tak jako jsem pár upřímných vět řekla Mary jsem měla potřebu říci Susan. Jen jsem na tyhle chvíle nikdy nebyla expert.
"Susan, věřím ti natolik, že bych pro tebe byla ochotná zemřít. Bez tebe bych nikdy neměla tak údernou sílu se vzchopit." Najednou jsme obě měli slzy v očích. Zřejmě se mi konečně podařilo poskytnout trochu jistoty. Viděla mě tak jako ještě nikdo. Věděla, že nemám nasazenou žádnou z masek, protože to si žádá trochu více psychické i fyzické pohody.
"Docela fajn ta tma a ticho, nemyslíš?" Její reakce mě příliš nepřekvapila. Úzkostně mě mapovala. V tónu jsem cítila její němou prosbu.
"Je slyšet pouze naše tiché dýchání a spěch srdce." řekla jsem. Nutkání ji obejmout rostlo rychlostí blesku.
Pouze se pousmála a zakroutila hlavou. Nadechla se a s náznakem strachu špatného pochopení řekla: "Mlč a přitul se." Vždycky ví, jak mě vykolejit. "To svedu, lásko."
"Tak do toho." Tohle je opravdu to, co na ní tak miluju.
"Nikdy nezradíš svou originalitou, víš to?" Namísto odpovědi mě pouze vískala ve vlasech.
"Je ti lépe, drahá?" Zamyslela jsem se, jak by mi bylo, kdyby mě Susan nechala napospas osudu. Nad touto představou jsem zasténala. V ten moment jsem cítila, jak mě Sus více přitiskla k sobě. Můj dech se lámal v nepravidelných rytmech a byl sípavý, byla jsem zaslepena zlostí a hlubokou bolestí všeho, co mě tíží, ale i přesto mi bylo lépe.
"S tebou svítá naděje."
"Ani nevíš, jak jsem ráda. Tak silně jsem cítila soucit." Hlas byl jemný, procítěný. Držela mě pevně a já.. nějak jsem cítila potřebu se odtáhnout. Navzdory protestu se mi nakonec podařilo zaujmout takovou polohu, abych ji viděla do obličeje. Všechno mi bylo hned jasné. Nyní to byla ona, komu stékaly průhledné perly po lících. "Nechtěla jsem, abys mě takhle viděla." Zmiňovala celkem smutně.
"Děkuju, Sus." Řekla jsem a natáhla ruku, abych ji mohla otřít slzu a pořádně ji obejmout. Po nějaké chvilce tichého konějšivého souznění mi zašeptala do ucha: "Proč děkuješ?"
"Protože jsi tu. Dokonce bez ohledu na to, jak moc tě to zraňuje a to už je vysoký level. Pověz mi, prosím, proč pláčeš."
"Víš, kdyby to bylo opačně, myslím, že se nepletu, když řeknu, že bys tu se mnou taky seděla. A já.. nějak nemůžu uvěřit tomu, že mě někdo vnímá stejně jako já jeho. " Po dokončení této myšlenky se v objetí vzájemně více přitiskli a nějak neměli chuť se ani na chvilku pustit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se ti tato povídka?

Ano
Ne

Komentáře

1 Wild blonde* Wild blonde* | Web | 13. února 2014 v 16:23 | Reagovat

Stále vaham, jestli se tahle povídka týká tebe. Jelikož je v rubrice jednorázovek, usoudila jsem, že nejspíš ne, protože život není žádná jednorázovka. Píšeš skvěle, piš víc o sobě prosím, zajímá mě život člověka, který dokáže s takovou opravdovou atmosférou zachytit kouzlo okamžiku..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama