Paranormální jevy..

27. února 2014 v 4:06 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Slova se mi zasekávají v hrdle. Než je vyslovím, vyšumí do ztracena. Lapám po dechu a už přes dvě hodiny mi tečou slzy. Jsem ve stavu, který je pro mě už nějakou dobu zcela novým. Je podobný takovému, který jsem už dlouho nezažila. Nevím, co mám dělat.


Jak se zbavit těch neidentifikovaných lidí, nesmyslných okolností a situací uvnitř mé hlavy? Co to je? Kde se stala ta chyba? Kdo nebo co "to" spustilo? Kéž bych si dokázala odpovědět.

Nepřipouštím si, že by mohlo jít o něco jiného než o "pouhou" vzpomínkovou kontinuitu pramenící z hlubin mé psychické lability. Uvědomuji si rozdíl mezi realitou a tím čímsi neznámým, ale i přesto se mnohdy nedokážu ovládat oddám se tomu.

Okolní svět vidím rozostřeně a na všechno se musím více soustředit, dost často sebe samu přistihnu mimo. Nejsem si však jistá tím na jaký že svět mám to vlastně náhled. Stavím si takovou imaginární zeď kolem sebe. Nezdá se, že by byla protihluková. Mám pocit, že si ze mě lidé dělají prdel.

Jsem paranoidní, když jdu po ulici a neustále se otáčím za hlasem, který slyším; za poklepáním na rameno, které cítím; když na stále opakující se otázku "Kde jsi?" začínám podrážděně až hystericky reagovat; když ze všech stran slyším škodolibý smích; když si živě prožívám pocity, jakoby mě někdo topil; když mi do tváře hledí andělské dítě vydávající skřeky, blábolící nesouvislá tvrzení a přitom řvoucí, že mě jde zabít; když vidím osobu běžící proti mě, jež je odhodlaná škrtit; když nad sebou vidím muže v černém kabátu, kterému se bojím pohlédnout do tváře.. a co potom ležet uprostřed silnice pod září Měsíce v úplňku, kde těsně vedle je bolestí svíjející se vlk, zobrazující mé druhé já, který z hluboké propasti vyje nad drastickým rozpucováním orgánů mého těla? Následky toho jsou naprosto nezvladatelné, mám tendence dělat věci bezmyšlenkovitě, zkratově jednat. Zřejmě je to už bohužel nad rámec i mého zvládnutí.

Pořád nerozumím tomu, co se za tím skrývá, co v tom mám vidět, na co se mám připravit, před čím mě to varuje. Co je vůbec smyslem? Mám několik stimulů, nad kterými se pozastavuji a díky kterým v těch nejdrobnějších úponcích vidím skryté odchylky, možné alternativy, avšak nikde žádné přesvědčení, žádná jistota. Je nepříjemné být ovlivňována a nedokázat s tím nic udělat. Nemoci jít proti tomu.

Bezmocnost je svině, ale čím nazvat tuhle bezednou rozpolcenost.. to opravdu netuším.
Táhne mě to dolů nehoráznou rychlostí, avšak ještě horším způsobem. Je to pro mě ohromné selhání a to především v očích sebe sama, o to krutější to zřejmě je. Dohání mě to až k slzám zoufalství a strachu.

Nikdy jsem se nebála toho, co přijde, jako teď. Nechápu, co to se mnou je. Jsem to já nebo někdo jiný? Ne, ještě pořád jsem to přece já - se svobodnou, chemií neotupělou, myslí. Mé emoce i city jsou silně negativně ovlivněny, čímž je způsobena má snadnější zranitelnost. Mám pocit, že strádám i v pro spoustu lidí běžných věcech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Přemýšlíš nad sebou samým/samou?

Neustále..
Občas
Ne, je to zbytečné..

Komentáře

1 Amelie Amelie | E-mail | Web | 24. března 2014 v 1:58 | Reagovat

Má drahá, leze mi mráz po zádech z tvého psaní, ze tvých myšlenek..má dcera na tom je (byla) podobně. Mám pro tebe jedinou radu - navštiv odborníka. někdy je toho na ubohou dušičku moc a potřebuje POMOC! Někdy na to holt člověk sám nestačí, ale není to selhání. Je to přirozená stav věci. Někdy bolí koleno, jindy ucho, dalšího zase duše - to je normální! A normální je vyhledat pomoc, když už na to sama nestačím. Drž se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama