Únor 2014

Paranormální jevy..

27. února 2014 v 4:06 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Slova se mi zasekávají v hrdle. Než je vyslovím, vyšumí do ztracena. Lapám po dechu a už přes dvě hodiny mi tečou slzy. Jsem ve stavu, který je pro mě už nějakou dobu zcela novým. Je podobný takovému, který jsem už dlouho nezažila. Nevím, co mám dělat.

Smuteční růže

26. února 2014 v 18:39 | Ilma |  Mumlání
Bílá růže.. tak jako tehdy.
Čtu písmenka, jež vytesaná jsou v kameni.
Vánek větru němě dýše,
tak osaměle tiše.
Bezradně mlčky sedím,
vítr slzy stírá,
od hrobu s pláčem běžím,
i když sotva dýchám.
Radost zmizela,
od nikud do nikam,
lítosti propadám.
Vzpomínám.

Touha po Tvé blízkosti

15. února 2014 v 13:42 | Ilma |  Mumlání
Když hvězdy nezáří,
v každé žíle,
oběma husí kůže naskočí,
exploze touhy a nezkrotné vášně,
létat nás naučí.

Zvolila bych správnou cestu,
k tvému srdci,
třásla bych se silou pohledu,
v úplňkové noci.

Od noci až do svítání,
od svítání do noci.
Nemohu si zkrátka pomoci.

Tak moc lásky bych ti dala,
vždycky jsem si něco takového přála.
Najdi mě v davu,
ukaž mi,
že nejsem pro tebe tabu.

Ptám se jak růže ti voní,
přesto se ptáš, zda má trní.
Uvolni nos a zatni pěsti
společně překonáme
pach hořké minulosti.

Tvou přítomností omámena,
s tebou navěky zpečetěna.
Možná něco občas bolí,
ale ta odměna za to stojí.

Neptej se a přijď.
Vždycky ti budu ráda nablízku,
případně pofoukám kdejakou bolístku.

Držím tě za ruku,
vepsáno v osudu,
přejděme v činy,
zažeňme splíny.

Můžu tě milovat,
krev nepřestane kolovat.
Nejde mi o tělo,
štěstí v tobě,
to mě však svádělo.

Používám srdce,
věř,
vůbec se mi od tebe nechce.
Pár slůvek v českém jazyce
krásně by zněly
při svitu měsíce.

Prosím, dýchej..

15. února 2014 v 0:46 | Ilma |  Jednorázovky
V noci jsme toho příliš nenaspali. Zmítáme se ve vzpomínkách různého charakteru. Jedněma z nejtěžších jsou na to, jak slepé jsme v minulosti byli. Ze všeho nejraději bych sama sobě plivla do xichtu, ale to teď bylo vedlejší.
Rty měla přitisknuté k sobě a kolena k sobě tiskla snad vší silou. Marně se tak snažila zamaskovat svůj třes. "Propovídali jsme celou noc." Zmínila, když se její i můj zrak zaměřil na koruny stromů, skrz které prostupovalo světlo stoupajícího slunce. Věnovala jsem jí krátký úsměv. "Půjdu uvařit kafe a donesu ti ještě trochu vody."
"Zkus trochu vypnout." Žádala jsem ještě mezi dveřmi.
Přichystala jsem něco k snědku jako snídani a zalévala jsem druhou kávu, když jsem zaslechla podivnou ránu. Zřejmě mi hned došlo, co se děje, a tak jsem bez jakéhokoliv zdržení běžela zpátky do pokoje. Otevřela jsem dveře a viděla, jak bezvládně leží na zemi. Alespoň z té větší části.
"Beth.." Zavzlykala jsem. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Nereagovala. Pohotově jsem si v hlavě přemítala následný postup a prosila všechny Svatý, aby při Beth stály. Nohy jsem ji sundala z postele a položila na rovinu tak, aby ležela na zádech. Ujistila jsem se, že dýchá a uložila jsem ji do stabilizované polohy, abych mohla doběhnout do koupelny, rovnou jsem s sebou vzala onu sklenici vody. Uběhlo pár sekund a byla jsem zpátky. Ručník namočený v ledové vodě jsem Beth přikládala střídavě na čelo a hrudník, proložila jsem to komunikací a očividně to zabralo. Zmateně zamžourala očima, ale už byla při vědomí. Hlasitě jsem si oddechla.
"Brr. De-j too prryč, je m-ii z-z-zima."
Pomalu jsem jí dopomohla k tomu, aby se posadila a zachumlala jsem ji do teplé deky. "Jak ti je? Není ti na zvracení?"
"Děkuju. Jen se mi zamotala hlava. Už budu v pořádku"
"Takhle mě už neděs." Namítala jsem zděšeně, avšak s úlevou a podávala ji sklenici vody.
"Promiň." Řekla neutrálně. Skláněla hlavu, svůj pohled upírala do země. Jemně jsem užila svého ukazováčku i palce a přizvedla ji bradu. Chvilku jsme na sebe jen tak hleděli. "Vypadáš strašně."
"Ty také nevypadáš, že by ti bylo zrovna dobře."
"Zkus se teď plně soustředit na sebe, prosím." Naléhala jsem. "Promluvíme si, ale ne teď." Poukázala jsem na postel. Naštěstí neměla sílu se bránit a pouze přikývla.
Okupovala jsem kraj postele, kde ležela a tiše jsem pozorovala, jak dýchá. Její obličej byl nyní bez výrazu. Konečky prstů jsem ji pohladila po andělské tváři. Bylo vidět, jak se silou přemáhá k pozvednutí koutků. Ale ten úsměv byl upřímný. Jen byla strašně unavená. Vyčerpaná.
"Odpočívej." Řekla jsem, když mě chytla za ruku. V tuto chvíli jsem si uvědomila snad více, než kdy jindy, jak moc mi na ní záleží. Stékajícím slzám jsem nemohla nijak zabránit.

Západ slunce

14. února 2014 v 18:09 | Ilma |  Jednorázovky
Procházeli jsme se poměrně po rozpáleném písku a kochali se libým šepotem šumějící vody v jezeře. Vyšlapávali jsme si cestičku, kterou jsme olemovali kamínky. Byla protkaná úsměvy, láskou a vzájemným porozuměním, ale především společně stráveným časem. Byli jsme nasyceni spokojeností, která pramenila v neplánovaných maličkostech, při nichž jsme byli sami sebou.
"Máš na programu ještě něco nebo pomalu vyrazíme k domovu?" Zvážnila jsem a zkoušela lovit v možnostech vedlejších úmyslů položení této otázky. Patrně můj výraz prozradil, že mě to překvapilo. Usmála se, když pochopila mé zmatení. "Tvá starostlivost a péče mě snad nikdy nepřestane udivovat. Nic v tom nehledej, jen jsem se zeptala." Výraz jsem měla pořád stejný. "Ale nezapomínej, že taky budeš potřebovat jít spát a ne tu se mnou trávit noc." Dodala se smíchem pro odlehčení situace. Pokud jsem neměla v plánu strávit zde celou noc, rozhodně jsem neměla v plánu teď odcházet.
"Zvládneš tu se mnou ještě chvíli zůstat?" Zeptala jsem se opatrně. Asi to vyznělo jako prosba. Věděla jsem, že tápe nad důvodem, ale přikývla. Dalo mi námahu neprozradit, proč hledám nějaké vhodnější místo, kde se můžeme posadit. Naštěstí to netrvalo dlouho. Z batohu jsem vytáhla deku a pokynula, aby si Sus sedla.

Obloha bezvýrazné barvy se začala proměňovat v oranžovou, místy až do ruda zbarvenou. Odzbrojená jsem se porozhlédla kolem sebe a na tváři se mi rozlil neskomírající úsměv.
"Dívej." Řekla jsem, když jsem konečně seděla po jejím boku. Pomalu se schylovalo k západu slunce. S nádechem jsem načerpala energii, která se šířila všude kolem.
Naklonila svou hlavu a podívala se směrem ke mně - nádherně se usmívala. Zajímalo by mě, co se jí asi tak honilo hlavou. Chvilku mlčela a pak jen celá ohromená dodala: "Teď už rozumím."
Následovalo opět pár tichých vteřin, které prolomil klidný hlas. Hlas, který bych mohla poslouchat věčně. "To místo dýchá kouzlem." Mým tělem zachvěl pocit blaženosti. Poslední vrhající paprsky slunce sehrály dokonalou hru odlesků barev s jejími vlasy. Společně jsme pozorovali, jak slunce zachází za obzor a pomalu přichází noc.

Ve svém niterním emocionálním světě jsem se vroucně těšila na všechny činy, na každé slovo, které procedí mezi svými zuby a vypustí na svobodu ze svých úst.Všeobsahující ticho. Němé otázky, němé odpovědi. Pouze ona mi dokáže zodpovědět i nevyřčené. V přítomnosti sesterské královny mnou prostupuje harmonie. Tak pokojné je opomenutí každodenního života, všech strastí a útrap. Najednou se mi po zádech proběhl mráz, když jsem cítila lehký něžný dotek paže, která mě ovinula. Emoce přicházely a já věděla proč. Něco takového jsem nečekala. Bylo to překvapující, avšak nezapomenutelné. Susan vzhlédla, aby viděla reakci. Diamanty v jejích kočičích očích mě dostaly do kolen. Navzdory zbývajícímu tajemství, jsem vnímala tlukot jejího srdce, které šlehalo plameny. Nevinnost, jež s ní kráčela ruku v ruce, byla roztomilá více, než si jen umí představit. Lehká jako pírko vznášející se ke hvězdám. "Už bylo na čase. Déle bych to nevydržela." Podpořila jsem ji. Než jsem se stihla přisunout blíže, abych chycení opětovala, vnímala jsem, jak mě pozoruje a přitom se přibližuje. S náznakem úsměvu a protažením ruky za jejími zády jsem ji to usnadnila.
"Kdybych mohla, čas s Tebou, Sus, bych proměnila ve věčnost." K našim rozhovorům mnohdy nebylo co říci. Pouze zakroutila hlavou - myslím, že jsem poznala, že to bylo v dobrém slova smyslu - a pak ji položila na mé rameno.
"Nikdy jsem nezažila západ slunce.. jako byl tenhle." Vysvětlovala. Byla jsem zmatená z toho, co jsem cítila z jejího hlasu. Skrývalo se v něm cosi nového. Pokusila jsem se usmát. Chtěla jsem prohodit nějakou vtipnou poznámku, ale než jsem ji procedila, po vtipu nezbyla ani stopa. Z nepochopitelného důvodu se prodrala na povrch kapka nostalgického smýšlení.
"Jasně. Komu se kdy jen tak poštěstí pozorovat západ slunce s vlezlou holkou." Dostala jsem ze sebe poraženě. Rozhozené srdce, které tlouklo dost nepravidelně, mi na chvíli ztuhlo. Nevěděla jsem, co bude dál. Naštěstí se zasmála. Smích se rozléhal v tichu a vracel se ozvěnou, ač byl tichý. Následně vložila svoji dlaň do mé. "Jsi roztomilá."
Po chvilce vcelku vyděšeně řekla, že si mám odpočinout. Na lákavý nápad se nedalo příliš protestovat, a tak jsme po chvilce leželi vedle sebe a pozorovali nebe; nezkrotnou krásu hvězd. Chvilku jsme si povídali, ale ošálení mých smyslů mi nedovolovalo usnout. Balzámem pro mou duši však bylo vědomí, že hluboko uvnitř mého srdce září ta nejjasnější a nejkrásnější hvězda ze všech, která se shodou okolností právě ocitá v mé těsné fyzické blízkosti.

Sraz..

12. února 2014 v 16:54 | Ilma |  Jednorázovky
Několik lahví od alkoholu již zůstalo jako pouhá nádoba na čistou vodu. Foukal příjemný větřík, obloha byla jasná a hvězdy nádherně zářily. Před námi plápolal táborákový oheň a vzájemné povídání bylo odměnou za vynaložené úsilí na domlouvání srazu. Vlastně to ani tak nebyl školní sraz jako takový srázek skupinky lidí, kde byly i nové tváře v rolích doprovodů některých z nás. Jela jsem s tím, že přijdu na jiné myšlenky, odhodím své strasti a užiju si společnost lidí, se kterými už netrávím příliš času a taky s osobou, která mě doprovázela. Se Susan.

Popovídala jsem si s bývalými spolužáky, navíc to celé bylo okořeněno společností Susan, která měla volno a byla ochotná se mnou a touto partou vyrazit do přírody. Bylo to příjemné večerní posezení. Tedy - alespoň do chvíle, než alkohol překročil hranici a začal odhalovat pravdu.

Bylo kolem půlnoci a každý z nás měl něco upito. Někdo více, někdo méně. Pro mě však opilost není a nikdy nebude omluvou. Za těch pár let se vztahy mezi mnou a určitými členy této party kamsi vytratily. Dokonce i s Mary, k níž má vazba bývala dost silná, ale říkala jsem si, že si to za žádnou cenu nenechám zkazit. Omezovat se kvůli někomu, kdo za to nestojí je holý nesmysl. Až do této chvíle jsem se chovala zdvořile a přistupovala jsem bez rozdílu, mile. Nevím zda to, co proběhlo bylo úmyslem a cílem, každopádně si Mary nevybrala správnou dobu. I přesto, že má psychická stránka byla potlačena, někde v hlubinách jsem pocelou dobu věděla, že v pohodě nejsem, ani být nemohu. Šla jsem si pro další pití, stála jsem v povzdálí a téma, které rázem vzniklo jsem nemohla přeslechnout.


"Dobře jí tak." zaslechla jsem. Napočítala jsem do pěti a ještě chvíli jsem přemýšlela, jak reagovat. Vzhledem k většině účastněných mi bylo jasné, že mluví o Rose. Nesnáším pomluvy a právě tohle byl jeden ze stimulů, na které jsem nemohla nereagovat. Ještě chvilku jsem poslouchala a následně jsem přišla o pár kroků blíže.
"Rose si do huby neber." varovala jsem. Susan mě sjela pohledem a věděla, že je něco špatně.
Mary se jen usmála a provokativně dodala: "Vždyť je to feťačka."
Doposud mě svazoval silný odpor k hádkám, ale právě tohle byla ta poslední kapka, díky které se sklenice přelila. Nezvládla jsem to. Mou reakci nikdo nečekal. O rozpadu něčeho, co jsem kdysi naivně nazývala přátelstvím mezi mnou a Mary nikdo, až na Suzan nevěděl, a tak všichni pouze zírali s otevřenými ústy. Veškerá tíha břemen za poslední dobu vyplula na povrch a já jsem byla instinktivně nucena říci svůj názor. "Nevíš o ní absolutně nic, tak buď té lásky a neser se do ní. Možná bych ti přála, aby sis prošla alespoň něčím z toho, čím si kdy prošla ona. Šíříš tu o ní pomluvy, které jsou naprosto nesmyslné a přitom Rose jako osobnost je mnohonásobně lepší než jsi ty. Ona si narozdíl od tebe na nic nehraje; tomu, co kdy slíbila, dostála a je to jeden z nejupřímnějších lidí.." cítila jsem, jak mě Susan vzala za ruku a s něžným oslovením mě stáhla vedle sebe. Chtěla jsem dokončit to, co jsem ze sebe vůči té mrše potřebovala dostat a tím to jednou provždy uzavřít. "Ty jsi zatím dokázala akorát lhát, přetvařovat se a těžit z druhých či s nimi manipulovat. Rose a nejen ona je svými hodnotami mnohem výše než jsi ty. Tak se být tebou zklidním, snížim sebevědomí a držím hubu." Tím, že bych tohle dokázala říci nebyli překvapeni jen ostatní, ale i já samotná. Zastala jsem se zde nepřítomné, mně blízké, osoby a udělala jsem správně. Odsouzení, jež bylo těchto slov obsahem Mary zaskočilo, zřejmě si myslela, že v mém srdci má stále stejné místo. Každý poznal, že tohle nejsou slova vypuštěná z afektu, vycházely právě ze srdce a byly to věty jen a pouze upřímné.


Nikdo nemohl očekávat, že budu nadále sedět a báječně se bavit, nechtěla jsem nadále kazit zábavu, a tak jsem se zvedla a nabrala směr k řece. Podrážky těžkých bot se zarývaly do půdy. Touto situací se v kombinaci s alkoholem prodrala na povrch bolest, dopadla na mě veškerá tíha a ramena se mi svěsila. Znepokojovalo mě, že můj pláč rozráží líbezné ticho noci. Zjistila jsem, že mě Susan následovala.
"Ještě že chodím rychle, co to vyvádíš, trdlo moje?" Podklesla mi kolena a hlava se mi zatočila. Svinula jsem se jí kolem ramen. Byla jsem plná zoufalství, ale přesto konečně osamotě s největším štěstím, které mě kdy potkalo. Na nohou jsem se držela jen silou vůle. Po chvilce mě Susan vzala kolem pasu a společně jsme došli těch pár zbývajících metrů k řece. Stále mě pevně držela, abych byla klidnější. Posadili jsme se vedle sebe a pozorovali jsme třísnící se vlnky. Ramenem šťouchla do mého a podepřela mě. Ticho bylo hrozivé, avšak nemusela nic říkat. Obě jsme i beze slov věděli, že si rozumíme. Bolelo mě, že cítila mou bolest. Odvrátila jsem pohled od vodní hladiny a sedla si tak, abych se jí mohla upřeně zadívat do očí. Trochu ji to znepokojilo. "Copak?" Zeptala se.
Ještě chvilku jsem se kochala krásou očí a pak jsem se usmála. Stejně tak jako jsem pár upřímných vět řekla Mary jsem měla potřebu říci Susan. Jen jsem na tyhle chvíle nikdy nebyla expert.
"Susan, věřím ti natolik, že bych pro tebe byla ochotná zemřít. Bez tebe bych nikdy neměla tak údernou sílu se vzchopit." Najednou jsme obě měli slzy v očích. Zřejmě se mi konečně podařilo poskytnout trochu jistoty. Viděla mě tak jako ještě nikdo. Věděla, že nemám nasazenou žádnou z masek, protože to si žádá trochu více psychické i fyzické pohody.
"Docela fajn ta tma a ticho, nemyslíš?" Její reakce mě příliš nepřekvapila. Úzkostně mě mapovala. V tónu jsem cítila její němou prosbu.
"Je slyšet pouze naše tiché dýchání a spěch srdce." řekla jsem. Nutkání ji obejmout rostlo rychlostí blesku.
Pouze se pousmála a zakroutila hlavou. Nadechla se a s náznakem strachu špatného pochopení řekla: "Mlč a přitul se." Vždycky ví, jak mě vykolejit. "To svedu, lásko."
"Tak do toho." Tohle je opravdu to, co na ní tak miluju.
"Nikdy nezradíš svou originalitou, víš to?" Namísto odpovědi mě pouze vískala ve vlasech.
"Je ti lépe, drahá?" Zamyslela jsem se, jak by mi bylo, kdyby mě Susan nechala napospas osudu. Nad touto představou jsem zasténala. V ten moment jsem cítila, jak mě Sus více přitiskla k sobě. Můj dech se lámal v nepravidelných rytmech a byl sípavý, byla jsem zaslepena zlostí a hlubokou bolestí všeho, co mě tíží, ale i přesto mi bylo lépe.
"S tebou svítá naděje."
"Ani nevíš, jak jsem ráda. Tak silně jsem cítila soucit." Hlas byl jemný, procítěný. Držela mě pevně a já.. nějak jsem cítila potřebu se odtáhnout. Navzdory protestu se mi nakonec podařilo zaujmout takovou polohu, abych ji viděla do obličeje. Všechno mi bylo hned jasné. Nyní to byla ona, komu stékaly průhledné perly po lících. "Nechtěla jsem, abys mě takhle viděla." Zmiňovala celkem smutně.
"Děkuju, Sus." Řekla jsem a natáhla ruku, abych ji mohla otřít slzu a pořádně ji obejmout. Po nějaké chvilce tichého konějšivého souznění mi zašeptala do ucha: "Proč děkuješ?"
"Protože jsi tu. Dokonce bez ohledu na to, jak moc tě to zraňuje a to už je vysoký level. Pověz mi, prosím, proč pláčeš."
"Víš, kdyby to bylo opačně, myslím, že se nepletu, když řeknu, že bys tu se mnou taky seděla. A já.. nějak nemůžu uvěřit tomu, že mě někdo vnímá stejně jako já jeho. " Po dokončení této myšlenky se v objetí vzájemně více přitiskli a nějak neměli chuť se ani na chvilku pustit.

Nevzdávám se

10. února 2014 v 20:14 | Ilma |  Mumlání
Nějaký parazit mou duši sžírá,
bojím se,
co když nebude to pouto,
co nás tak svírá.

Zase nespím celou noc,
zkouším marně křičet o pomoc.

Na skálu vylezu a budu tam stát,
větřík příjemně fouká,
tu z plných plic můžu řvát,
na nebi hvězda bílá,
já se nehodlám vzdát.

Lži..

10. února 2014 v 20:04 | Ilma |  Mumlání
Neunáším sílu lhaní,
světlé se tak v temné mění.

Nenechám si na hlavu srát,
co víc, by si kdo mohl přát?

Nemám chuť na hádky,
jen už nechci slýchat
ty zasraný pohádky.

Tady se nebere omluva.
Propadlá záruka,
smutná chvíle.
Ve vzpomínkách zhyne.

Hodnota přátelství

8. února 2014 v 11:07 | Ilma |  Myšlenky, pokusy o vlastní moudra
"Opravdový přítel tě neopustí pro špatné chvíle, bude na ně s tebou!"