Nostalgie..

16. ledna 2014 v 20:40 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Už několik dní se dokopávám k tomu sem něco přidat. Jenže nevím co. Teď je možná ta správná chvíle, kdo ví..

Možná by se hodilo napsat nějaké ohlédnutí za rokem, jehož koncové číslo se změnilo na čtyřku, ale nějak se mi nechce přemýšlet. Zkrátka jen doufám, že v tomto roce bude více příjemných a méně stresujících okamžiků.

Pouze doufám, že věta, která se říkává - a sice: Jak na Nový rok, tak po celý rok; platit nebude. Budu znít, jak nějakej namachrovanej puberťák, ale opravdu nerada bych strávila zbytek roku s kocovinou. Jo, sežrala jsem se jako doga, jestli to chcete vědět. A víte proč? Protože jsem se s tím rokem chtěla nadobro rozloučit a když se vám to trochu vymkne z rukou, nezbývá než se propít do jiného stavu. Možná bych mohla povídat podrobněji, ale nějak nevidím důvod proč se o tom více zmiňovat.

Když jsem to tu otevírala, vůbec jsem nevěděla, co psát, ani o čem. Prostě jsem jen chtěla něco ťukat do písmenek na klávesnici, protože jsem měla čas a "nic" na práci. Teď mě toho napadá dost a přitom to budou jen další nebetyčné sračky z mé mysli..

Sedím na ledových dlaždičkách a pozoruji měsíc, je úplněk. Chytá mě zvláštní křeč, kdy se nemohu hýbat.. proklínám sama sebe a cítím slzy. Přemýšlím.

Mnozí mě opustili, protože jsem jiná, protože nejsem pouze šílená puberťačka řešící módu, chlapce a to, co je cool. Ta menšina s lepším citem pro vnímání druhých lidí zrovna tak učinila většinou v okamžik, kdy jsem začala třeba jen minimálně projevovat svou zadní snílkovskou stránku.

Cožpak opustit někoho jen pro strach z neznáma není zbabělství?

Poslední dobou bych (asi) raději mluvila, kdybych věděla jak a měla s kým. Vlastně i mám, jen ne poblíž. Víš, ten pohled z očí do očí.. výrazy, gesta, úsměv, slzy, objetí. Právě to teď myslím. Ráda bych vyjádřila své pocity, promluvila si s někým, kdo se nebude soustředit jen na sebe či naopak s někým, kdo nebude dávat prostor pouze mně; ale s někým, kdo sebe i mě bude brát vážně a se vším všudy. Jasně, kolem je dost lidí, dokonce i pár těch, kteří by třeba poslouchali. Jenže - už jsem opatrnější. Nehodlám se svěřovat lidem, kteří se ať už jakýmkoliv způsobem přičinili na důvodu mého postoje. Chci upřímnost; už žádný sračky, žádný lži ani pohádky. Na ně už všem z vysoka.. ehm, kašlu. Možná je až příliš naivní si myslet, že to případně zjistím a nenalétnu znovu, ale už několikrát se mi ověřilo, že čas pravdu ukáže. A já už čekáním ztratila spoustu času. Všem přeji konejšivé žití, ale kde je spravedlnost? Kdy budu já ta, co se usmívá?

Mám uvniř sebe strašné prázdno a v něm ze vzteku utkanou síťku. Jakoby okolo tekly myšlenky a já žádnou necítila. Všechny střípky se mi zabodávají do srdce a šíří v něm ještě větší chlad a temno. Jsem v podstatě jen další příliš zklamaná existence chodící po tomto světě, která ještě pořád má čas od času nějaký ten světlý okamžik. Chybí mi láska. Nemusí vždy jít přeci o partnerství. Postrádám opětovanou lásku, bez které mám pocit, že jsem nikdo. Pouhá část čehosi, která není ucelená. To je dost málo pro plnohodnotné žití, nemyslíte? Přála bych si trochu porozumění. Jenže hledat ho v tomto světě? To je jako učit ryby létat. Stačilo by vidět snahu, vědět, že je někdo, kdo rád opětuje to, co mu jsem schopna já sama nabídnout - někdo, kdo bude bojovat, protože chce. Doopravdy chce! Rozhodl se mě chránit i přes to, že bych toho člověka příliš odháněla. Měl by to být člověk, který za mnou i přes mé protesty půjde kamkoliv, i na samotné dno mých pocitů, kde pramení ta zatracená prázdnota..

Pár věcí je mi fakt k smíchu. Třeba to, jak si někdo neuvědouje jisté fakty, jak uniká pointa. Taky to, jak moc se lidé kolem prozrazují a odhalují, jací jsou.. avšak ani v tom nejúžším vztahu nenarážím na inteligenci, maximálně na tu emoční. Přesto mám opravdu vztek, dost často pláču a nemám sílu.. žádnou. Jedu z posledního. Už pár dnů mě při životě drží pouze káva, to jediné, co je mé tělo schopné přijmout. Pokud nepřekročím litr za den, jde to i bez větších protestů. Navíc mi chutná, pak je to také bohužel to jediné, co dokáže pomoci, když se mi špatně dýchá a nemám po ruce Ventolin. Nejkrušnější je to asi právě v tomto období, kdy se počasí mění příliš rapidními způsoby. Řeči o tom, že zvyšuje tlak si odpustím, protože to na mě nefunguje v období, kdy jsem psychicky i sociálně vyčerpaná. Ale jednu výhodu bych v tom viděla, líbí se mi, jak si každej stěžuje, jak se v období Vánoc spravil, zatímco já jsem doposud zhubla pět kilogramů. Ne že by to bylo poznat nebo mi to nějak uškodilo, to spíše naopak. Jen se mi zamlouvá, jak to bylo nezáměrné a jaký je to paradox.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Přemýšlíš nad sebou samým/samou?

Neustále..
Občas
Ne, je to zbytečné..

Komentáře

1 vivienne vivienne | Web | 18. ledna 2014 v 15:21 | Reagovat

Chápu tvojí potřebu lásky, neboť i já ji mám nedostatek. :-(

Ráda bych ti nějak pomohla, ale to asi není možné ..

2 keri keri | Web | 18. ledna 2014 v 17:12 | Reagovat

Ano lásku potřebuje každý a jakmile si člověk přijde odmítnutý a nepociťuje tu lásku, nedokáže být šťastný jako když tu lásku má.
Moc bych ti přála, abys tu lásku měla a aby byl člověk, který by ti splnil to co chceš.

3 Amelie Amelie | Web | 3. února 2014 v 23:52 | Reagovat

Sračky? Ale ne...jsou to tvé pocity a je dobré se o ně podělit a né to dusit v sobě. Kéž bych tu uměla pomoct. nevím odkud jsi, klidně napiš mail, budeš.li potřebovat!!! Kéž by do tvého života zasvítilo sluníčko a bylo ti konečně líp.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama