Prosinec 2013

Zas a opět..

23. prosince 2013 v 2:16 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Naivní Ilma doufala, že tyto Vánoce budou po dlouhé době ty, které půjdou zvládnout. Vše tomu tak náramně nasvědčovalo. Nyní se už s touto představou rozloučila a smiřuje se s hořkou realitou. Tak jako vždycky, že jo..

Vánoce už pro mě dávno nejsou svátky klidu ani míru. Je to období, v kterém mi bývá velice mizerně. Každý rok se přesvědčuji znovu a znovu, a tak mohu s jistotou říci, že prosinec je pro mě vskutku osudovým měsícem, který nenávidím. Jak jen jsem si mohla myslet, že pro mě teď bude jiný? Asi jsem v samotném zaslepení a utkávané naději skutečně začínala věřit, že to letos bude snažší. Bohužel. Moc idealistické pro někoho jako jsem já.

Noci jsou pro mě strašně těžké, nejhorší. Ve chvíli, kdy si lehnu je vše mnohem silnější. Vzpomenu si na věci z různých soudků. Několik hodin se převaluji, pláču, drtím si hlavu a kolena, trhám si vlasy, mlátím se o zeď, nadávám si, přemýšlím a mám chuť si něco udělat. Jsem naprosto v prdeli a nevím, jak z toho ven.

Řeči o tom, jak jsem k ničemu a že všechno, co udělám je špatně mému stavu zrovna dvakrát nepřispívají.

Silný spánkový defekt se začíná stávat nebezpečným a to nejen pro mě, ale i mé okolí. Tak moc chci spát, ale nejde to. Nejde to dokud si nevyžeru, co mi patří.

Člověk má ohromný dar - zapomínat bolest, tady mám na mysli tu fyzickou. Už dlouho tvrdím, že pro mě je psychická bolest mnohem horší, než fyzická. Ano, ta tu psychickou zvládne přehlušit, ale bohužel jen na moment, a tak se opuštěna svíjím v bolestech na posteli, kde si odpykávám část trestu, který si nijak neulehčuji. Zkrátka jen platím za své chyby, za to jaká jsem..

Tak.. nahodit úsměv a přežívat. :-)


Pro vás, ty z vás, kteří si tohoto období dokážete plnými doušky užívat - šťastné a veselé Vánoce! Pochopitelně také poklidný rok 2014 plný všeho dobrého. :)

Smutek..

19. prosince 2013 v 19:47 | Ilma |  Mumlání
Plamínek hořící svíčky tancuje sám v temném prostoru.
Tam, kde je nekonečno nevyřčených přání a snů.
Kudy jdu, tudy klopýtnu.
Nad hlavou hvězda září, avšak ve svitu - temnota ji brání.
Smutek do srdce zase vráží, a tak se ptám, zda přejde to alespoň ve stáří..
Je to až děsící, tak ráda bych stoupala k Měsíci.
Zahodila naději a shořela raději.
I plamínek je přítel věrný, však je to můj sluha neúnavný.
Ze svého úkrytu hodlám vyjít ven, nějak proplout tímhle životem..
Ve chvíli trápení, přišlo malé znamení.
Aha, jen další zoufalé volání.

Tady půjde o hodně - 2.díl

18. prosince 2013 v 23:57 | Ilma |  Tady půjde o hodně
Je to téměř nepochopitelné. Laura byla vždycky takový melancholický flegmatik. Ale představte si to. Šestnáct let skutečně bezstarostného života po boku manžela, který své polovičce dopřává všechno, co jen chce a po materiální stránce na co si ukáže. Laura si prošla těžkými chvílemi, nutno podotknout, že dobrovolně, ale vždycky měla podporu v celé rodině. Nikdy nepadla na samotné dno, aby se musela odrazit, aby byla sama. Neví, co je to mít v peněžence pouhých pár korun a vystačit s tím do výplaty. Neumí hospodařit, o chod domácnosti se nikdy nestarala. Společný čas si s manželem užívali, žili přítomností a plánovali budoucnost. Svým způsobem to byl poněkud bohémský styl života, avšak bez většího důrazu na vzájemné svěřování. Jenže po celou dobu to ani jendomu z nich nevadilo. Zní to jako sen každé ženy? Všechno hezké jednou končí. Toho, co bylo dříve samozřejmostí, se z velké části musela vzdát, měla více času na přemýšlení a začalo ji tak vadit i to, co je naprosto normální. Příchodem vymodlené princezny se Lauře od samotných základů změnil celý život. Bohužel až tak, že je všemu konec. Ideální případ pro sociální pracovnice a advokáty.
"Lauro, po těch letech by bylo vhodné, abys s ním zvládla mluvit." snažila se ji pobídnout neteř.
"Nechci." vždycky byla tak zatraceně paličatá. Až moc paličatá..
Je obdivuhodné žít pod jednou střechou s člověkem, který s vámi prošel téměř celý život, avšak najednou se ani nepozdravíte a pouze díky malé princezně se snažíte vzájemně tolerovat.
"Víš vůbec, jak sobecká mrcha ve skutečnosti jsi?" přitvrdilo se. "Všechno to pramení v tvé zhýčkanosti, z tvého umanutí si něčeho a následného spoléhání se na to, že druzí budou skákat, jak si pískneš. Kurva, Lauro, život není pohádka ani procházka růžovou zahradou."
"Tak se na mě vykašlete, přinejhorším skončím pod mostem." bránila se uboze.
"Nehraj nám tu laskavě na city, buď tak hodná a začni se chovat jako dospělá. Zkus něco řeišt jednou ty. Zatím sis jen dupla a všichni skáčou. Co jsi od samého začátku udělala? Absolutně nic."
Laura zaujmula klasický postoj. Mlčela, vypouštěla to druhým uchem ven, avšak.. vnímala to, prošlo ji to hlavou a něco si z toho odnesla. Úspěch.
Následující týden se sama ozvala ohledně toho, co si zařídila a nezapomněla zmínit, co potřebuje. Věděla, že den toho hlavního mezníku se blíží. Stěhování. Ani tohle však nedokázala sama. Navíc svým jednáním opět potvrdila svou tvrdohlavost.

Black Sabbath

9. prosince 2013 v 16:40 | Ilma |  Jakože cestopisy
Už nějakou dobu si plním jeden ze svých snů - vidět některé z hudebních skupin, které mám ráda. Mezi další odškrtnutou se zařadila skupina Black Sabbath a to skutečně v čele s legendou a ikonou heavy metalu jménem Ozzy Osbourne.

Když jsem si pár měsíců předem zakoupila vstupenku, necítila jsem radost, ale možná spíše zklamání. Po koncertu Judas Priest jsem řekla, že na žádném z koncertu už nikdy nechci sedět a co čert nechtěl - k dostání již byly lístky pouze na sezení. Bohužel.

Po příjezdu do Prahy jsem se navztekla při čekání v abnormálně dlouhé frontě, a následně se procpala do vchodu, kde jsem do košíku musela odevzdat veškeré osobní věci, projít detektorem kovu, kde jsem nejednou krásně pípala a byla překontrolována zda nejsem držitelem zakzázaných předmětů. Osobní věci mi byly též překontrolovány a navráceny, tudíž jsem mohla pokračovat. Už z dálky na mě koukalo nádherné tričko z turné, které jsem si nemohla nekoupit. Vyrážela jsem do posledního patra arény, kde jsem byla v šoku.. a taky zklamaná. Mé místo bylo příliš vysoko na to, abych si s oční vadou mohla vychutnat pohled na členy a taky na to, abych bez strachu z nevolnosti zvládla pohled dolů, na pódium. Rozhodla jsem se jít se projít po okolí a prodýchat se. Na kuráž jsem si dala předražené pivko a procházela i ostatní patra, kde jsem nenápadně hledala místo, kde bych mohla stát, nepřekážet a sledovat, abych z koncertu vůbec něco měla. Tak moc jsem si přála mít lístek na stání, avšak jsem si nic takového nepřipouštěla.

Avšak se svým doprovodem jsem zmapovala týpky od securiťáku a zkusila s tím rozumnějším hodit řeč. V tom, jaký zřejmě bude jsem se nespletla. Lidský. Prozradil mi verzi propašování se, ale upozornil na svého kolegu, který byl u východu a všechny checkoval. Uběhlo pár minut a já jsem byla rozhodlá to risknout. Nelegální verze se zdařila, avšak mi opomenul sdělit jistý fakt, že dole čekají další dvě kontroly. Srdce mi bušilo tak, že jsem myslela, že každou chvíli bude po mně. Vydala jsem se kupředu se strachem z toho, co bude dál.

Ve chvíli, kdy jsem vešla mezi dav lidí před pódiem jsem měla úsměv na tváři. Koukla jsem se směrem k místu, kde jsem měla sedět a začala jsem se smát. Nemohla jsem tomu uvěřit, byla jsem tak ráda. Horší byl časový spád, tudíž nepříliš vhodné místo pro malého člověka jako jsem já. To se v průběhu střídalo, ale mohu říci, že jsem viděla dost - pořád lepší než sedět nahoře.

Předkapela odehrála své vystoupení. Nevím, jak bych ji měla zhodnotit. Nebylo to špatné, ale svým způsobem to na mě působilo jako pokus o imitaci hlavní kapely večera.

Očekávaný moment se blížil a všichni netrpělivě čekali. Byla spuštěna plachta a během pár minut se ozvaly první tóny, kdy jsme všichni zpozorněli a začali užívat nabuzenou perfektní atmosféru.

K takové té technické stránce podotknu výčet věcí, jež mi přijdou nezbytné zmínit.
Klobouk dolů před zvukaři. Tak perfektně nazvučený koncert jsem už dlouho nezažila. Naprosto excelentní. O důvod více si to užít a vychutnat plnými doušky. Na atmosféře pochopitelně přispěla i trojdílná obrazovka v motivu skalních kamenů, která byla naprosto unikátní a praktická; světelné reflektory, které nebyly nijak pravidelné, čímž to na člověka působilo zcela přirozeně a navíc si neodpustím zmínit naprosto perfektně zpracované videoklipy, jež doprovázely kapelu. Odrážela se v nich precizní práce, autor se rozhodně nemusí stydět.

A nyní k samotným hvězdám večera.
Byla jsem v šoku! Beze slov. Na to, jak s prominutím staří jsou, podali naprosto skvělý výkon. Z písní nechyběla žádná ze základních špiček. Je však třeba podotknout, že byly vybrány tak, aby je Ozzy vyzpíval - to se mu podařilo. Myslím, že v pouhých dvou okamžicích jsem postřehla jeho zvláštní nádech, což je obdivuhodné. Naopak jsem se divila, v jaké formě byl - skákal na pódiu; hecoval své fanoušky; nezapomněl si potáhnout a nezklamal ani svým humorem; tím, co davu říkal a jak skvěle dokazoval, že je pořád tím, kým vždycky byl. Hodně, avšak příjemně mě překvapil bubeník,Tony Clufetos, který si naprosto dokonale dal výživné desetiminutové sólo, kterým vytřel zraky všem přítomným.

Atmosféra člověka donutila si koncert užít, zazpívat si a sklonit se před člověkem, jako je Ozzy. Porozhlédla jsem se kolem sebe a pozorovala lidi. Spatřila jsem různé reakce. Úsměvy, radost, prožívání, slzy, .. bylo to tak silné. Tak silné, že jsem i já měla slzy v očích.

Jediné, co bych vytkla je organizační složka tohoto večera. Po ukončení koncertu nás, co jsme stály držely jak svině, co jdou na porážku. Vyprázdnily arénu od sedících a pouhým jedným východem začali po skupinkách v intervalech pouštět nás. Samozřejmě to vyvolalo pár negativních reakcí. Lidé se bouřili a já byla mezi nima. Připadala jsem si, jako žid, co byl v plynové komoře. Trochu čerstvého vzduchu bych velice uvítala. Přístup securiťáků, kteří na naše dotazy vulgárně a agresivně reagovaly také nebylo zrovna vhodné. Opět jsem se přesvědčila v tom, jak je většina těchto jedinců uctívajících tuto hudbu charismatická. Při tom nekonečném čekání jsem se dala do řeči s dvěma slovákama za mnou, kteří neskutečně nadávali. V jistou chvíli jsme všichni využily situace a jednomu ze securiťáků se společně vysmáli. Sice nás vyfuckoval, ale to nás nijak nesralo, že jo. Šlo o princip a my se pobavily. Dav postupoval strašně pomalu a já si všimla, že každý druhý drží lísteček, který jsme my neměly. Měla jsem obavy z toho, zda to není nějaký dodatek k lístku - pro propuštění ven. Který jsme pochopitelně neměli. Rozhodla jsem se někoho zeptat, ale při mém štěstí? Ano, slečna, kterou jsem oslovila na mě začala mluvit anglicky. Už nebylo úniku. A kupodivu jsem to nějakým prazvláštním způsobem zvládla. Vysvětlila mi, že ty lístečky jim dávaly securiťáci v situaci, kdy u sebe měly nějaké osobní věci, s kterými nesměli dovnitř, a tak je museli odevzdat, jít na konec fronty, vystát ji znovu a pak dovnitř. Společně jsme se zasmáli nad tím, jak na hovno to tady s organizací je a pak se konečně dostaly ven. Ven, kde jsem se jako první pořádně zhluboka nadechla a provedla respirační cvičení. Oddechla si od toho davu lidí, který mi chvílemi nebyl zrovna příjemný. Pozdravila paní, která v průběhu koncertu omdlela a mířila k autu.