Tady půjde o hodně - 1.díl

11. listopadu 2013 v 12:29 | Ilma |  Tady půjde o hodně
Mlčela. Neřekla ani slovo, svůj pohled bezvýznamně upírala před sebe.
"Lauro, neser mě a začni už mluvit. Máme dost toho tvého mlčení. Děláme první poslední a všechno je k hovnu." nevydržela to mladší sestra a vyčítavě vystartovala. Laura se zvedla a se slzami v očích si odešla zapálit cigaretu. "Nechci o tom mluvit. Nikdy jsem se nesvěřovala."
"Co alespoň nějaké vodítko, hm?" naléhala na ni sestra.
"Myslím, že informací máte dost." zasmála se ironicky s náznakem výsměchu. Je dospělá, proč všechno tak bojkotuje, proč nesáhne po ruce, jež jí je nabízena? Bojí se. Neverbální stránku si nezvládá hlídat tak, jak by chtěla, a proto lze spoustu faktů vypozorovat.
"Neříkej mi, že se spolu nedokážeme bavit. Většinu času jsi v pohodě. Alespoň tehdy, pokud se mluví o nepodstatných věcech. Začni se už chovat jako dospělá a ne jako malej spratek."
Měsíce plynuly a situace byla stále stejná, vlastně ne - vše se zhoršovalo. Jednoho večera Laura nad skleničkou whisky uznala, že je na tom už tak mizerně, že se zkusí rozpovídat. A tak postupně na pokládané otázky odpovídala. Chvílemi byla poměrně hodně rozhozená a nervózní. Chodila se uklidňovat cigaretami, ale to hlavní sdělila. Každý zdravý člověk si dokáže dát střípky dohromady a seskládat z nich obrázek. Dostavily se výčitky svědomí a srdce se rozbušilo.
"Kdybys tohle všechno řekla dříve, ke spoustě věcem nemuselo vůbec dojít. Všechno by bylo tak jednodušší." Laura se opět dočkala výčitek, avšak cítila z nich soucit a pomoc přiklánějící se tentokrát již k její straně. "Takhle jsem nikdy nemluvila. Tohle je pro mě strašně náročná premiéra."
"Nechápu to. Tu nabízenou ruku jsi musela vidět už tehdy. Jsme rodina, proboha."
"Já vám děkuju. Jste hodní, ale chtěla jsem to zvládnout sama. Navíc, měly jste svou verzi." dodala opět s tím často užívaným smíchem, který je pouhou slupkou kolem ní samotné, aby nikdo nemohl nahlédnout do skutečného niterního světa.
"Čemu jsme měly věřit, co jsme si měly myslet, když jsi s námi nemluvila, případně ses zachovala tak, jak ses zachovala a co víc - informace se k nám dostávaly jen z jedné strany. Kdo tohle mohl tušit?"
"To už je teď jedno. Nevím, co dál. Musím pryč, nechci s ním dále být pod jednou střechou, ale strašně se bojím. Toho, co a jak bude dál."
"Musíš se připravit na nejhorší. Bude zlej. Podporu máš, máš rodinu, která tě podrží. Ale musíš chtít a mluvit s námi." řekla prosebně Lauřina sestra konečně snad potěšena pokrokem.
"Jako ještě nikdy. Za ty roky jej znám. A právě i toho se děsím. Nikdo ho neznáte. To, co se skrývá za jeho tváří, by asi jen zřídkakdo typoval."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se ti tato povídka?

Ano
Ne

Komentáře

1 armeriaveritas armeriaveritas | 11. listopadu 2013 v 17:36 | Reagovat

Nikdy v životě nemá cenu zabývat se tím, co by bylo kdyby... Ano, možná by věci byly snažší, to však ale neznamená, že něco je nereálné či nedosažitelné. Jde pak o trpělivost,vytrvalost, odvahu, statečnost a hlavně o podporu druhých.

2 Amélia van Raarová Amélia van Raarová | Web | 11. listopadu 2013 v 18:22 | Reagovat

Páni. Tvoje umění "naznačit, ale neprozradit" mě uchvacuje. Zatím to mám hodně zamlžené, ale hrozně se těším na pokračování! :)

3 vivienne vivienne | Web | 15. listopadu 2013 v 22:48 | Reagovat

zajímavé, naznačující, ale nic zcela neodhalující :-)

4 Amelie Amelie | Web | 17. listopadu 2013 v 0:41 | Reagovat

Těším se na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama