Kupu smetí rozfouká vítr..

30. listopadu 2013 v 10:49 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Už pár let neléčená deprese, která mě zahalila závojem šílenství. Ležím na posteli a ze sluchátek poslouchám mix písniček, na ruce mi kanou slzy, jež nedokážu zastavit. Zvykám si na život v slzách.. jen to nejde lehce.
Poslední doba je strašně složitá. Náročná. Komplikovaná. Nebo mi to tak možná jenom připadá.
Nesnáším lži. Stejně se na ně nakonec vždycky přijde. Všeho je příliš.
Jsem vyčerpaná. Psychicky. Sociálně. Vše se pochopitelně podepisuje na zdravotním stavu. Takže i fyzicky.
Prožívám naprosté kontrasty, není to nic příjemného. Pár chvil si dokážu užít s partou lidí, s kterými se scházíme akorát tak na akcích. To jsou chvíle, kdy z velké části vypnu okolní svět. Bavím se a popíjím Jacka. Případně se jdu projít a užívám si noční atmosféru s kuráží a jistým nadhledem. Bohužel hranice mezi pohádkou a realitou je příliš tenká. Balancování vyžaduje sílu, která mi schází, a tak se dostává na takovou tu houpačku. Využívám každé příležitosti jít mezi tuhle partu mladíků, po té "pařmencké" stránce už mě znají, a já tak mohu být alespoň v tomto ohledu sama sebou. Což do jisté míry je osvobozující, když se dere melancholie dopopředí, stáhnu se a rozhodnu se, co dál. Vždycky jsou dvě řešení. Buď se přes ní propiju a nebo se izoluju do ústraní. Hudba je něco, co mi dokáže pořádně ublížit, ale také bez ni nedokážu být.
Nějak se u mě dostavují pocity, které nemám ráda. Cítím bolest, ale štěstí zároveň. Bolest, která je důsledkem vlastní pitomosti. Strach. Je mi mizerně, ale přesto lépe.
Cítím uvnitř sebe strašné prázdno, ale zároveň city, které vnímám a chovám jsou více než silné. Nedokážu si představit přijít o dalšího člověka. Ne o své štístko, které mám tak moc ráda. Vážím si té bezedné upřímnosti, toho, že mluví narovinu, bez většího ohledu na mě. Je to něco, co už přes šest let vyžaduji, avšak jsem se zatím dočkala jen pohádek, kterým jsem přes růžové brýle naivně začínala věřit.
Spousta věcí se mění. Čím jsem starší, mám pocit, že jsem citlivější a zranitelnější. Snadno si nechám ublížit. Cítím to, možná se snažím tu bolest prožít se vším všudy, v té jedné z nejhorších fází, abych se konečně poučila. Zřejmě si ji zasloužím, je tak trochu mou součástí, s kterou jsem smířená.
Nedokážu se radovat z bolesti druhých. Tak zkurveně šílená je pro mě bezmoc, nemoci zakročit proti psychickému rozpoložení druhých, natož mně blízkých, lidí. Tyto situace jsou pro mě naprosto nejhorší.
Už kdysi jsem se tu zmiňovala o obavách z opakování historie.. na má slova došlo. Po kolikáté jsem tu chybu už udělala? Je to vůbec chyba? Zřejmě ano. Přehnaná péče, láska.. opět to kazím. Nečekala jsem, že mě to až tak vezme. Dochází mi, že není divu - příliš rozjetý vlak na to, aby vykolejil bez újmy. Pokud i tento vlak, u něhož vagóny naštěstí i přibývají jednoho dne vykolejí a nebude návratu, bude to poslední tečka za kapitolou přátelství. Ta naprosto poslední, za kterou nic nenásleduje, žádná další věta, zkrátka nic. Šmitec. Definitivní. Tím si jsem už nějakou dobu více než jistá.
V této poslední kapitole to bylo natolik silné, že jsem se rozhodla učinit, co ještě nikdy pro nikoho. Možná jsem svou veškerou pozitivní sílu vynaložila pro nic a bylo to zbytečné, ale já jsem měla pocit, že je to jediná věc, kterou mohu udělat a kterou v případě potřeby udělám kdykoliv znovu.
Ilma propadá představám a všelijakým sračkám. Jde cestou, která nikam nevede. Touží po spatření břehu, k němuž by mohla plout. Po společnosti čtyřlístku, kdy by i v tichu mohli vzájemně tišit žal a nebo si třeba jenom normálně povídat. Bez masky a zábran.
Jsem na sebe neuvěřitelně nasraná. Vzpomínám na stejnou chybu v minulých případech. Na svou dobromyslnost zkrátka neustále jen doplácím. Chce to změnu. Jenže já se v tomhle nezměním. Jediné co mohu, je to v sobě potlačovat. Nyní už cítím pouhopouhé prázdno. Tak ohromná propast, nekonečný prostor. Opírám se o zeď a tisknu k sobě kolena. Doufám, že tak to pusté místo vyplním..
V tyto chvíle je asi normální, že člověk věci kolem vnímá obzvlášť citlivěji. Pro člověka, jež je obzvlášť zaměřen na detaily, který leckdo přehlíží, je to poměrně krutý trest. Přemýšlím nad tím, zda si okolí, včetně těch lidí, jež maji být těmi nejbližšími, uvědomuje, jak mohou ublížit. Slova, (ne)činy, postoje, chování, neverbalita, ... vypovídá to své. Mně to stačí.
Popíjim kávu, na které se pomalu, ale jistě stávám závislou a ironicky se směju. Možná už je to jen taková obrana.. Oh, jak hloupá výmluva.
Je ubohé a ode mě až příliš sobecké využívat malé princezny pro touhu po upřímném obejmutí. Jsem zvědavá na to jaký vztah mezi námi jednou bude. Tentokrát nejsem tak naivní, abych věřila, že to takhle zůstane napořád. Proto toho využívám, dokud to jde, dokud je malá a má mě ráda za maličkosti, které pro ni dělám.
Mám chuť dělat věci, které bych normálně nedělala a taky věci, které mě naplní.. tak moc už chci dnešní večer; příští sobotu, taky Vánoční prázdniny, kdy se mi snad podaří se po tak zatraceně dlouhé době dostat na hokej a pořádně se vykřičet.
Neumím se ovládat. Je mi strašně. Rozkašlala jsem se. Jdu si zainhalovat.. dávka kyslíku fakt bodne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama