Všehochuť aneb čtvrteční zpověď..

3. října 2013 v 16:53 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Zúčastnila jsem se přednášky, kde řádové sestry Congregatio Jesu z Afriky, přiblížily život dětí z dětských domovů v Zimbabwe. Malý, roztomilý černoušci.. toužící po pro nás obyčejném lidském kontaktu. Oči jim září jako hvězdičky. Jsou na dně, ale zároveň šťastni, protože si dokáží vážit všeho, co mají. Je tato problematika pouze pro mě tak citlivá nebo nad tím dokáže plakat více lidí?


Před dvěma dny to byl rok, co probíhaly začátky jistého vztahu. Byla to pro mě hezká zkušenost, které nelituji. Během roka se toho stalo spoustu. Veškerého společného času si vážím, převažovaly chvíle příjemné, nezapomenutelné. Bohužel všemu krásnému je jednoho dne konec a uvědomění si toho, že tento vztah nemá vidinu budoucnosti bylo silnější a zřejmě i rozhodující. Nerada ubližuji o to pevnější toto tvrzení je, když jde o lidi mě blízké, a proto jsem se nemohla a nemohu rozhodnout jinak. Jsem ráda, že o nalezenou květinku mohu nadále pečovat alespoň v roli kamarádky, a tudíž i tento den skrz veškeré okolnosti strávit společně.

Poslední dobou se mi tu a tam poštěstilo, zkrátka jsem na pokoji byla sama. Za své spolubydlící jsem ráda, a tudíž tímto neříkám, že mi vadí. Jsem jim vděčná za určité chvíle, které společně trávíme, za případnou pomoc a spoustu dalšího. Ale pro někoho jako jsem já je tato varianta samotářství tak trochu ideálnější a působí lépe na mou psychiku. Za těch pár dnů si dokážu představit jaké by to bylo bydlet sama a řeknu Vám - mně by to tak strašně moc vyhovovalo. Člověk si zkrátka udělá co chce, kdy chce a jak chce, nemusí brát na nikoho ohledy a je mu dopřáno maximální soukromí. Když chce, zajde si na návštěvu za někým z vedlejších bytů či si užije dočasnou návštěvu u sebe. Zkrátka všechno je ve větším klidu. Dojde si na jídlo nebo si uvaří, uklidí, posedí s šálkem čaje či kávy nad knihou nebo věcmi, které dělá rád a nijak se nehlídá. Je to takové osvobozující.

Na intru jako takovém nejsem schopna se naučit téměř nic, možná o to více mě občas dokáží potěšit známky, které získávám. Pokud se tady učím, trvá mi vše mnohem déle než je obvyklé, což je pro mě dosti vyčerpávající. Vzhledem k současnému zklamání z jedné známky je nutné podotknout i to, že podmínky pro učení jsou při samostatném pobytu mnohem optimálnější. Šíleně se obávám čtvrtého ročníku, kdy se budu muset učit na maturitní zkoušku. Teď, když jsem tu sama a denní harmonogram si naplánuji s tím, že jej rozvrhnu dle svých potřeb - jakoby mi šlo se učit mnohem snáze. Vnitřně se cítím o něco klidnější. Nedokážu napsat čím to je, prostě to tak je. Bohužel, pro mě je to nevýhoda.

Poslední dobou se dosti zabývám tím, jaká ve skutečnosti jsem, co bych jednou ráda dělala, co chci dokázat a spoustou obdobných myšlenek.

Píšu poměrně pesimistické články, ale je mi opravdu tak mizerně? Možná je to jen určitý momentální stav, který potřebuje ven; potřeba svěřit se ostatním blogerům..

Člověk se neustále musí vyrovnávat se ztrátou lidí ze svého okolí. Lidé zkrátka přicházejí a odcházejí. Kamenem úrazu je smířit se s tím. Bohužel to zpravdila bývají lidé, na které si zvykneme a přirostou nám k srdci. Jakou má cenu mít slzy v očích při vzpomínkách, když jim samotným nedělá problém z našeho světa odejít? Je to nějaký zákon, zvyklost? Na jakém principu funguje?

Je pravdou, že dost často vzpomínám. Možná jsem si utvořila jistý závěr, ale i přesto se vzpomínkám nebráním. Jenom přeci je to něco, co nám zůstane bez ohledu na to, jak se protistrana zachovala. Samosebou vzpomínky mají mnohý vliv. Dokáží přimět k zamyšlení se nad sebou samým, rozesmát, ale také zapříčinit nostalgii či rozplakat.

Chybí mi... vlastně mi toho chybí strašně moc. Dost silně si uvědomuji, co postrádám, co řeším a co pro mě znamená rodinné pouto, ač si to mnohdy nepřipouštím a jako každý si stěžuji. Myslím, že oprávněně, ale i přesto to nikdy nezmění nic na tom faktu jakou váhu a význam pro mě má rodina. Od té nejbližší až po tu vzdálenější... Člověk si tyto věci zkrátka plně uvědomí až ve chvíli, když se něco děje, když je.. dá se říci pozdě.

Kupí se toho poměrně dost. Ku příkladu příprava maturitního plesu. Třída mě označila jako hlavního organizátora, což mě svým způsobem potěšilo, avšak vím, co to obnáší. Pochopitelně nebudu naivní, došlo mi, že většina tak zřejmě udělala kvůli tomu, že díky zkušenostem v průběhu studia mají jistotu, že ohledně organizace dokážu být důsledná a schopná, avšak z toho jim plyne jeden veliký omyl - svést se a následně slíznout sladkou třešničku bez hnutí prstem. To těžké břemeno nehodlám nést sama, ač s tím z větší části počítám, nyní si toho jsou moc dobře vědomi. Tak uvidíme, jak vývoj bude pokračovat.

Jako další se snad konečně hnu z místa s jistým projektem, na kterém už nějakou dobu pracuji. Snad se mi povede dotáhnout ho do zdárného konce v takové podobě, aby se mě samotné líbil. Asi by to pro mě bylo tou nejlepší odměnou za to všechno.. Avšak to vyžaduje ještě mnoho práce, je to poněkud běh na delší trať a nebude zrovna lehké dotáhnout to k takovému konci, abych na to mohla být pyšná. Kéž by...

V určitých situacích si uvědomuji, jak moc mi na některých lidech záleží a co bych pro ně byla ochotná udělat. Je až zvláštní, že ve chvíli, kdy je v něčem nějaké pouto, určitý cit, vazba... nehraje roli minulost, věk ani zkušenosti. Člověk zkrátka jedná srdcem a soustředí se na přítomnost. Také jsem poznala pár nových lidí, jsem ráda, protože jsou to zvláštní a zajmavé bytosti, které mě přivádí na jiné myšlenky. Čas věnovaný řádkům či slovům s nimi je mi vzácným, příjemně stráveným.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké je tvé oblíbené období?

Jaro
Léto
Podzim
Zima

Komentáře

1 Meggy Meggy | Web | 4. října 2013 v 22:13 | Reagovat

Docela tě obdivuju, že dokážeš mít dobrý známky, když jsi na intru. Přemýšlela jsem o tom, že kdybych byla s někým na pokoji, tak bych asi nedokázala něco do sebe dostat. Vždycky musím být v úplném tichu a musím si to říkat nahlas, což by někoho otravovalo.
Taky mám občas období, kdy píšu na blog hrozně pesimistický články, i když vlastně sama nevím, jestli se mám tak špatně. Ale podle mě to člověku pomůže, když se chce vypsat, tak se prostě z toho špatnýho vypíše a je to :)
Snad ti bude brzo líp:)

2 vivienne vivienne | Web | 5. října 2013 v 12:15 | Reagovat

Obdivuji tě - oraganizace maturáku. My na to máme firmu a tak si dost věcí jen odhlasováváme a je to boj i tak. Jsme rozhádáni jako psy :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama