Vidím černé světlo..

20. září 2013 v 23:58 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Poslední dny nemám moc času na blog, vlastně na psaní celkově. Povinností, plánů, myšlenek a bůh ví čeho ještě, je mnoho, ale realizace téměř žádná. A já i přesto padám vyčerpáním. Pro vnímání pocitů se čas najde vždycky. Škoda jen, že nejsou zrovna optimistické.


Nejhorší je to většinou večer. Už pár nocí se proplakávám do spánku. Při ranním pohledu do zrcadla mi je na blití, a tak na ledovou vodou opláchnutý, následně osušený obličej nanáším masku z líčidel, jež zakryjí to, co okolí nemá vidět.

Neustálé bolesti žaludku a zvýšená teplota mě nutí k mnohému. Zhubnula jsem pět kilogramů, což zrovna mě neuškodí a není to ani poznat, ale zrovna dvakrát mě nebaví po každém jídle odbíhat na toaletu. Ledviny začaly protestovat na dva litry tekutin týdně + nějaké to kafe, jenže já se nedokážu přinutit a potřebu zkrátka nemám.

Blíží se podzim. To nejnádhernější roční období, ale se mnou to nedělá to, co obvykle. Přivádí mě to do nesnází, jelikož v tomto období jsem vždycky alespoň na chvilku upadala do rovnováhy, kdy jsem se alespoň občas cítila spokojeně a o něco vyrovnaněji, jelikož esence naplnění se prorůstala tělem. Nyní se těším na to až se před světem zachumlám do svého kabátku. Připadá mi, že čas si dělá, co chce. Mám ho tak zatraceně málo a s tím, který je, nevím, jak naložit.

I já mám jako každý mladý člověk ráda víkendy. Ale stále dělám stejnou chybu - těším se, i když třeba nemám proč. Pochopitelně - rodina. Jen bohužel nikdy nevím, co mě čeká. Mnohdy se pohádáme ihned po otevření očí, jindy hádky musím poslouchat, občas spolu dokážeme vyjít nějak normálně. V současné době je má psychika oslabena, a tak se můj postoj odvíjí zřejmě od toho. Stačí slovo, jízlivá narážka, ironický výsměch, věta, dvě a mám po náladě. Dokáže se to natolik vrýt do hlubin mého nitra, že to už nikdy nikdo nevymaže. Zvykám si a tyto situace začínám zvládat o něco lépe, avšak tu a tam se perlám kutálejícím se po tvářích obličeje neubráním.

Naše zákony jsou tak na hlavu postavené, že mi nezbývá skutečně nic, než se koukat na to, jak se mi rozpadá rodina, jak určití lidé trpí a představa toho, jak dopadnou je pro mě opravdu srdcelomná. Pomyšlení na veškeré možné důsledky je velice bolestivé.

Říkám si, zda někdy něco dotáhnu do zdárného konce. O prázdninách, když jsem si procházela nepříjemným obdobím, které stále trvá, mě napadl jeden plán, který bych ráda zrealizovala. Pomáhá mi přeorientovat myšlenky. Jsem krůček od samého naplnění, avšak se mi do cesty postavila velká překážka, u níž si nejsem jistá úspěšného překonání. Bohužel jsem ještě mladý nezkušený amatér. Však nevzdávám se naděje a zatím stále doufám. Nerada bych se vzdala toho, co mě naplňuje. Více se zmíním až v případě, když to vzdám či dokončím.

Na školu mám čím dál tím méně času. Zanedbávám ji a přípravě se nevěnuji téměř vůbec. Považuji za zbytečné pročítat si strany, které potřebuji nahnat do hlavy, když je to v tomto období opět nereálné. Mám po krk řečí, jak všechno zvládnu, jak to půjde dobře, že jsem šikovná. Vnitřně cítím, jak na tom ve skutečnosti jsem. Obavy z neúspěchu se čím dál tím více stupňují a já jsem ve stresu..

Nedělám žádné z těch dobrovolnictví, nad kterými jsem uvažovala o prázdninách a to je třetí ročník střední školy poslední možnost. Je to leností? Únavou? Čím, sakra?

Rozhodla jsem se, že dneska pojedu na dny otevřených dveří do zařízení, kam jsem byla pozvána a které mě už dlouhou dobu láká:

a) Byla osmá hodina ranní a řidič autobusu mě ze známosti dovezl až tam, kam nemusel. To, že mám časovou rezervu, mi došlo pozdě, a tak jsem se skrz celé město vláčela, jenom proto, abych mohla zajít na jedno poklidné místo. Cestou jsem navštívila trafiku a koupila zapalovač. Zdolala jsem kopec a najednou jsem procházela branou, za kterou jsem se pomodlila. Přesně tak, jako to dělávala ona. Bylo to tak automatické, však ani nevím, kde se tyto slova ve mně vzaly (?!) Prostě jsem ji odříkala a pokračovala na místo, kde umlklo větru šumění. Stála jsem nad hrobem a byla jsem vděčná, že v okolí nikdo nebyl. Začala jsem si povídat, jako vždycky, jenže se mi nedostávalo žádných odpovědí. Hleděla jsem na fotografii a tělem mi projížděla ohromná bolest. Uvědomovala jsem si fakt, že odpovědi si mohu pouze domýšlet, už nikdy se mi nedostane jejího pohlazení a neuslyším hlas, který mi tak moc chybí. Do očí se draly slzy a já jsem věděla, že musím pryč. V tichosti jsem zapálila svíci, omluvila se a pěšinkou odešla s hlavou skloněnou k zemi. Cestou na nádraží jsem poslouchala písně, vychutnala si cigaretu na uklidnění a prodýchala jsem se.

b) Návštěvu zařízení jsem považovala za přínosnější, než by bylo sezení ve školní lavici. Doprovodný program byl hezky připravený, avšak výběr písní byl hlavním pádem zpátky do nostalgie. Když jsem se rozhlížela kolem sebe, bylo mi do pláče. Viděla jsem kolem sebe tolik nevinných očí, jež nikdy nespatří dospělý svět; tolik nevinných úsměvů a náznaku jisté spokojenosti i radosti, ale také šílenou bezmoc. Donutilo mě to zamyslet se a všímat si veškerých detailů, které bych u zdravého jedince brala jako běžnou věc, přičemž jsem si uvědomila, že úplně tak samozřejmá pro každého není.

Hezký víkend!

Aktualizováno: 26.9.

V tričku jsem s šálkem horkého čaje seděla na balkoně. Bylo okolo osmé hodiny večerní. Měla jsem u sebe papíry, které jsem se potřebovala naučit. Tak naivní přání. Pochopitelně, že marné, jak jinak. Vzpomínky a touhy byly silnější, a tak jsem se postupně odevzdávala. Když pro mně přišla spolubydlící, ležela jsem v kaluži slz, vcelku promrzlá. Prohodily jsme pár vět. Následně jsem se polila čajem z termosky a usoudila, že bude vhodné jít na pokoj, po krk se zachumlat peřinou, otočit se čelem ke zdi a ležet. Jenže slzy stále tekly a rozhodně to nevypadalo tak, že v brzké době přestanou. Spolubydlící si se mnou povídala, avšak nebývám zrovna výřečná a na otázky - proč pláčeš odpovídat neumím. Natož ve stavech, kdy sama pořádně nevím, co mi je..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amelie Amelie | Web | 5. listopadu 2013 v 0:03 | Reagovat

je mi líto, jak se cítíš. A možná se cítím malinko podobně. Skráně skrápějí slzy, teď už mohou - děti usnuly. Před nimi plakat nechci. Dnes nejsem silná, dnes upadám pod tíhou starostí. Drž se. V duchu jsem s TEBOU!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama