Každý odchod zabolí..

12. srpna 2013 v 16:23 | Ilma |  Dopisy, vzkazy
Moje drahá fenko,

dnes je to poprvé, co jsem usedla před prázdnou stránku a našla odvahu, abych napsala jistý vzkaz, který mi snad konečně pomůže k tomu, abych se vyrovnala s tím, co se stalo - dnes mohu říci, že přesně před osmi lety. Vím, že je to hodně naivní myšlenka, ale alespoň té naděje, že mi to v tento moment pomůže se nechci vzdát.

Každý říká, že čas zahojí všechny rány, a tak je logické, že časem člověk zapomene. Můžete mi tedy, prosím, někdo říci, proč jsem ještě stále nezapomněla? Každý se s těmito situacemi dokáže vypořádat po svém. Rozumím tomu, že ne každý to má tak jako já, ale nejvíce ze všeho mě udivuje to, že si nikdo z okolí ani nevzpomene. Nevím, zda vztah, který je uložen v mém srdci je zaviněn tím, že jsi odešla na "onen" svět v ne příliš lehkém období, ale o tom dost pochybuji. Je v tom mnohem více.

Nikdy jsi nebyla ta, která by mě poslouchala. Je to celkem normální, měla jsi vybraného svého člověka, kterého jsi dokázala poslechnout na slovo. Ale nikdy jsi se ke mně nezachovala nijak zle, nikdy jsi mi neublížila, naopak jsem s Tebou prožívala jen samé krásné chvíle - až na tu jednu - poslední. Jsem si vědoma toho, že pro Tebe už za podmínek, které jsi měla byla vysvobozující, ale pro mě nebyla ani trochu příjemná.

Stále Tě mám ve svém srdci a když na Tebe někdy náhodou přijde řeč zeskelnatí mi oči. Dodnes mám Tvou fotku na poličce a vedle svíčku, kterou v určité dny z roka, jako třeba dnes, zapaluji. Myslím na Tebe dost často. A vzpomínám na všechny společné chvíle, co si z poměrně raného dětství stráveného s Tebou pamatuji.

Vzpomínám si na to:
.. jak jsem Ti měla odnést pekáč s jídlem, jenže Ty jsi nechtěla, a tak jsem se posadila k Tobě a začala jíst, protože jsem věřila, že se přidáš.
.. jak jsem lízala nanuk na lavičce, Ty jsi přišla, položila hlavu vedle mě a smutně koukala dokud jsem Ti nedala ochutnat, a tak jsme slízali nanuka společně.
.. jak jsem si Tě brávala potají dovnitř, když byla mamina v práci.
.. jak jsem Tě schovávala před bouřkou, protože ses ji bála stejně jako já.
.. jak jsi ležela se mnou na gauči, dokud někdo nepřišel domů.
.. jak jsme chodili na procházky.
.. jak jsi byla hodná.
.. jak jsem si s tebou povídala a svěřovala se Ti.
.. jak jsi držela a já z jistých "gest" poznala, že skutečně vnímáš.
.. jak jsi milovala vyčesávání.
.. jak jsi nenáviděla vodu.
.. jak se Tě cizí lidé báli.
.. jak jsem Ti dávala piškoty s mlékem, které Ti tak moc chutnaly - vždycky jsi mi za to olíznula tvář.
.. jak jsi se mamině, která má fobii z myší, přišla pochlubit s tím, že jsi chytnula myš a čekala jsi, že Tě pochválí.
.. jak jsi pořád hrabala na určitých místech dvora.
.. jak jsi od táty dostala tak, že jsem dost dlouho brečela.
.. jaké to bylo těch pár posledních dnů.
.. jak zareagoval veterinář.
.. jak ses dlouze bolestně dívala.
.. jak ses neposledy zvedla a chtěla udělat poslední krok blíž.
.. jak mi tekly slzy a nešlo to zastavit.
.. jak jsme kopaly hlubokou jámu, abychom Tě mohli pohřbít "na zahradě".
.. jaký křížek jsme ti s bráchou udělaly.
.. jak mi doma bylo slíbeno, že pořídíme jiného psa.
.. jak mě štvalo, když Tvůj hrobeček zničily tak, že už k němu nemám přístup.

Proč Tě stále vidím běhat na dvoře? Tak ráda bych Tě vzala na procházku, šla se s Tebou proběhnout. Vyfotila si Tě. Schovala Tě k sobě do bezpečí a dala Ti piškoty. Tak ráda bych zachrastila vodítkem, abys nadšeně přiběhla jako vždycky. Pomazlila bych se s Tebou a drbala bych Tě, protože u toho jsi byla vždycky strašně spokojená. Snad Tě od oného okamžiku je lépe a netrpíš tak jako jsi trpěla poslední dny svého života stráveného u nás.

Žádného jiného pejska jsem už nikdy neměla. Nikdy by mi nenahradil Tebe a nikdy bych nezapomněla. Ale tak moc jsem nějakého chtěla, aby se bolest alespoň z části zmírnila. Měla jsem vymyšlené jméno, navrhnutou novou boudu a bohužel další falešnou naději. Ano, malá naivní Ilma věřila, že tento čas, kdy se bude moci znovu radovat po boku čtyřnohého přítele přijde.

S Láskou k Tobě
Ilma
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kariol Kariol | Web | 12. srpna 2013 v 18:38 | Reagovat

Je od tebe tak ušlechtilé, žes napsala tenhle článek. Napsala jsi ho pro ni. A podle tvých slov to musela být opravdová kamarádka...
Neumím si představit, kdyby mi odešel můj Bertík... a nechci si představovat, jaké to bude, až odejde...

2 Charlie Charlie | E-mail | Web | 12. srpna 2013 v 21:12 | Reagovat

To mi pripomína, že mám ešte rest voči Dáške, ktorá tiež umrela, desiateho januára, ked som sa dostal do nemocnice.... napísal som ho tam, pre ňu, ale ešte som ho vôbec nepublikoval, neviem prečo.
Možno sa tam niekde už obe hrajú, spolu. Nikdy by mi nenapadlo rozmýšľať nad tým, čo sa stne, ked raz umrie. A odrazu nad tým rozmýšľam až príliš, už ked tu nie je.

3 Henry A. Henry A. | E-mail | Web | 12. srpna 2013 v 21:28 | Reagovat

Moc mě to mrzí , jsou rány , které se nikdy nezhojí a tvůj mazliček ti bude stále chybět, mám doma pejska a neumím si představit , že by tu se mnou nebyla.
Je to nádherný článek ..

4 D@ve D@ve | E-mail | Web | 13. srpna 2013 v 13:11 | Reagovat

Je to nádherný článek. Co jsem naživu, máme doma nějaké mazlíčky, zažil jsem už smrt několika pejsků a dvou kocourů. Ale život jde dál a nyní se radujeme ze dvou Australských kelpií a za krátkou dobu budeme mít doma štěňata: http://www.australiankelpie-ake293.cz/?page_id=1272.

P. S. Odpověděl jsem na Tvé komentáře na svém blogu.

5 Vendy Vendy | Web | 14. srpna 2013 v 13:52 | Reagovat

Ježiš, to je tak strašně smutný, že mi hrkly slzy do očí. Ne, vážně.
Jak jsi psala na začátku, že čas léčí a podobný řeči, který se tak rády pronáší - taky jsem zjistila, že to není až tak pravda. Možná že čas obrousí ty nejostřejší hrany, ale některé věci vygumovat nedokáže. A to jsou vzpomínky, i ty krásné, i ty bolestivé, a pak vlastně bolí i ty krásné vzpomínky, protože prolínají s těmi bolestivými.
Vzpomněla jsem si na film Marley a já, jestli znáš. Tam byl taky celý život se psem, od prvních rozťapaných a rozevlátých momentů, přes šílené kousky, co ten pes prováděl, po jeho stárnutí a zklidnění a nakonec - konec. Na tom filmu se mi líbilo, že to dotáhli až do konce a nevyhnuli se ani kopání hrobečku pro pejska a loučení s ním. Je to smutné, na konci filmu jsem řvala jak malá, ale je to život, takhle to v životě chodí a ty konce zažíváme. A ne každý to rozchodí,někdo to dokáže, pořídit si nového pejska a dát mu znovu veškerou svou lásku, ale někdo to nedokáže, nebo až za hodně hodně dlouho.
Já takhle rozcházím utracení máminýho kocoura. Asi to bylo nezbytné, ale přesto si říkám, jestli jsem ho neměla nechat zajít přirozenou cestou. Jenže, zase, kdyby trpěl a dusil se, vyčítala bych si to zas. Byla to hrozně těžká a zlá volba a asi bych litovala každého rozhodnutí, které jsem udělala. Nikdy nezapomenu ten jeho pohled.
A můžou si všichni říkat, že jde o pouhé zvíře, pro mě to byl člen rodiny, stejně jako pro tebe tvůj pejsek (i když vlastně nebyl tvůj, byl s tebou).

6 Amelie Amelie | Web | 23. srpna 2013 v 0:40 | Reagovat

Moc hezky napsané, úplně jsem měla slzy v očích. Jsi citlivá dušička, to se mi líbí. Možná to chtělo dalšího pejska... Když Elišce umřel křeček, hned jsme šli koupit dalšího a zvládla to pak líp. Teď má kočku a psa..a kdyby jí umřela kočka, hned bych jí musela koupit další, nezvládla by to... I když by na ni nikdy nezapomněla...

7 Amélia van Raarová Amélia van Raarová | Web | 26. srpna 2013 v 17:08 | Reagovat

Asi právě z tohohle důvodu nkdy žádného mazlíčka mít nechci.
Dokážu se hodně silně připoutat k jakékoli živé duši, a její odchod...
Vlastně jsem to nikdy nezažila.
Ale nechci.

8 keri keri | Web | 28. srpna 2013 v 20:46 | Reagovat

Tenhle článek mi vehnal slzy do očí. Vzpomněla jsem si na Micku, která zemřela před dvěmi roky. A tak se mi po ní stýská. Zůstali nám po ní 2 koťata, ale ona s námmi byla už dlouho. Byla s námi už 10 let a vím, že na ní nikdy nezapomenu. Když mi bylo nejhůř, měla jsem ji na klíně, hladila ji a povídala si s ní. A ona vždycky naslouchala.
Vždycky je to smutnný přijít o zvíře, ke kterému člověk přiroste.

9 Ellnesa Ellnesa | Web | 29. srpna 2013 v 20:20 | Reagovat

(Ne)zapomeneš, ale takový úžasní tvoři, mají místo v našem životě snad navždy a proto i ve stáří budeš mlhavě vzpomínat na fenku, kterou jsi kdysi dávno měla. Ale truchlit za ni přestaneš, věřím.
A je mi to líto.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama