5. kapitola - Síla lidskosti

26. srpna 2013 v 14:48 | Ilma |  Pravá tvář


Říkala jsem si, že v tomto prostředí se zaručeně i zdravý člověk zblázní. Dokonce jsem si začala uvědomovat, že jsem skutečně nemocná. Připustila jsem si to a začala jsem se s tímto faktem smiřovat. Je to správně?
Ostatní pacienty jsem brala jako rovnocenné, měla jsem chuť dozvědět se více o jejich příbězích, osudu, životě. Jenže z věčné nejistoty a přemýšlení nad tím, zda se zabývám něčím, co tak skutečně někdy bylo a je či něčím, co je pouhým imaginárním světem kohosi mě více znervózňovalo.
Neměla jsem přátelé, vlastně jsem neměla nikoho. Nikoho, kdo by mě dostal odtud a chtěl mi pomoci. V tomto kolektivu jsem se zkrátka necítila dobře. Připadala jsem si jako ve vězení, určité filozofické myšlenky mě přiváděly k odpovědím, že to tak svým způsobem vlastně je.
Popravdě jsem dost často uvažovala nad tím, jakým způsobem by bylo nejideálnější skoncovat se životem. Promýšlela jsem to důkladně. Nevím, zda bych byla nakonec opravdu schopná svůj boj, který je pro mě obrovským během na dlouhou trať ukončit nebo ne. Strašně jsem se bála, že mi to nevyjde a pak tady zůstanu navěky. Z té představy se mi udělalo mdlo.
Když vcházela lékařka na můj pokoj, úplně zářila. Když spatřila svíjející se osobu na zemi a došlo ji, že jde o mně, zachovala se neprofesionálně, ale lidsky. Potěšilo mě to. Humor ji opustil, nepřivolala pomoc, ale kopla nohou do dveří, aby se zaklaply a nikdo mě takhle neviděl. Sedla si na zem a snažila se ke mně promluvit.
"Jste ojedinělý případ." Jejím slovům jsem nerozuměla, ale mlčela jsem. Neměla jsem náladu se zase s někým bavit. "Dokážete ovlivnit desítky odborníků."
Jak to může myslet? Co mi tím chce říci? Proč mi to říká?
"Dopila jste si své kafíčko a teď jdete zaplácnout volný čas směny tlacháním čehosi ke snad jedinému bezpečnému pacientovi?" řekla jsem sarkasticky.
"Obdivuji vaší vnitřní sílu." odpověděla, jakoby mě neslyšela.
"Síla zvyku?" rejpla jsem si, musela pochopit, že narážím na její reakci. Nedala najevo absolutně nic, žádná mimika, gesto, křik. Byla v klidu, zakroutila hlavou a takový ten vteřinový udivující smích jsem nemohla přeslechnout. "Nepotřebuji, abyste spolupracovala, i tak vám ledacos předám." divila jsem se, byla první, kdož mi tyto slova řekl, kdo nahlas přiznal, že mě odhalil.
"Není obvyklé, aby někdo byl tak tvrdý, aby pobyt zde zvládal bravurně, bez problémů a stesku. Veškeré terapie a sezení podstupujete bez protestů. Jste odolná a hodně silná osobnost, ale verbální stránka se neztotožňuje s tou neverbální." usmála se.
"Sakra! Zkazila jsem to, teď tu zůstanu, protože mě budete považovat za blázna jako všechny tady." odrovnalo mě to, byl to pro mě další životní neúspěch. Ovinula jsem si kolena svýma rukama a hlavu zabořila do kolen. Lékařka mě poplácala po rameni a pravila: "Naopak. Právě tou vaší silou, tím, že jste navenek působila v pořádku a stresové situace jste zvládala o samotě na tomto pokoji, aby vás nikdo neviděl, tím jste si všechny získala. Nebojte se, jsou to odborníci, oni dávno vědí, že v pořádku nejste, že to na ně hrajete."
"Co to pro mě znamená?" tázala jsem se a v očích slzy.
"Původně jsem vám přišla oznámit, že jsme se s kolegy po výsledcích posledních testů shodli, že vás zítra ve dvanáct hodin propustíme." Bylo poznat, že čekala na mou reakci. Jenže já jsem dál plakala uvíznutá mezi svými koleny. Nebyla jsem schopna slov, ale postupně mi začalo docházet, co vlastně řekla. Začala jsem chápat ten kopanec do dveří, její slova, na které jsem tak nevlídně reagovala. Vše se mi spojovalo do souvislostí a dávalo smysl.
"Říkala jste, že mě lékaři prokoukli."
"To ano, ale z aplikovaných testů, které neovlivníte, jsme pochopili, že už jste téměř v pořádku. Tyhle stavy jsou způsobené psychickou labilitou. Ta je za těchto podmínek předpokládaná. Pokusila jsem se přimluvit na pouhou ambulantní léčbu. Budete brát psychofarmatika a docházet na pravidelné kontroly. Vše by tak mělo být v pořádku." říkala mi naprosto bez zadrhnutí opět s tím úsměvem, s kterým původně přišla.
"Proč to děláte? Je tady spousta dalších.."
"Teď už by vám to tu škodilo. Potřebujete začít znovu. Bude to pro vás náročné. Věřím, že jste silná a zvládnete to bez pádů, které jsou možné." Asi jsem nevěděla, co přesně tím myslí, ale viděla jsem naději. Někdo mi věřil. Možná je to jen její práce. Ale já jsem tu naději viděla a chopila se jí a to pro mě bylo to podstatné. Měla jsem potřebu ji poděkovat.
"Děkuji Vám. Pokusím se to zvládnout."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Přemýšlíš nad sebou samým/samou?

Neustále..
Občas
Ne, je to zbytečné..

Komentáře

1 Luné Luné | Web | 26. srpna 2013 v 17:21 | Reagovat

Jsem zvědavá, zda dostane malou zpátky.. a na Lamyho..
Krásně napsané..

2 Kobra královská Kobra královská | E-mail | Web | 26. srpna 2013 v 19:07 | Reagovat

Pěkně zpracované :-) krásný příběh, jenž je řekla bych propracovaný opravdu do detailů...

*palec nahoru*

3 Charlie Charlie | E-mail | Web | 27. srpna 2013 v 18:03 | Reagovat

Jasné, že ju dostane... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama