Duben 2013


Narozeninovej..

18. dubna 2013 v 2:18 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Teď již musím napsat, že včerejškem se Ilma stala opět o rok starší.

Poslední sbohem ...

13. dubna 2013 v 12:39 | Ilma |  Dopisy, vzkazy
Milá prababičko,

i Ty ses narodila stejně jako my všichni - jako nepopsaná stránka. S jdoucími roky a získáváním zkušeností se jednotlivé čisté stránky zaplňovaly různými etapy Tvého života. Všechny vzpomínky a události, radosti a strasti, úspěch i zklamání byly zaznamenávány a Ty jsi na žádnou z chvil nikdy nezapomněla.
Dne 8. dubna 2013 se v okamžiku, kdy Tvé srdíčko dotlouklo všechny popsané listy shromáždily a v 7: 50 hod. se na závěr knihy dopsal citát od Františka Hrubína: "Kdo v srdcích žije, neumírá."

Dožila jsi se vysokého věku, necelých osmdesáti tří let, což si myslím, že je hezké a málokdo z nás se tak vysokého věku dožije. Vždycky jsi na to byla pyšná, a proto ses se svým věkem nikdy netajila. V životě jsi si prošla různými obdobími, ale nelitovala jsi se. Život jsi zkrátka přijímala s tím, co Ti nachystal. Se zapojením všech svých sil jsi zvládla všechny překážky, které Ti stáli v cestě. Bravurně jsi obstávala snad naprosto ve všem, vždycky jsi bojovala do poslední chvíle. Patříš ke generaci, která udělala strašně mnoho, ač se tím nikde nechlubí, jako je to dnešním zvykem. Přežila jsi druhou světovou válku, chudobu a vše, co bylo zapotřebí. Vychovala jsi své tři děti a napomáhala s výchovou spoustě dalším, především z rodiny. Ale ani tak k Tobě život nebyl spravedlivý, když Tě vystavil té nejbolestivější ztrátě - úmrtí Tvého syna. Byla jsi společenská bytost, která většinu času oplývala optimismem. Vždycky jsi se sebrala, oklepala a byla schopná jít dál, což je jednou z věcí, proč Tě tolik obdivuji.

Ráda bych Ti vyjádřila svou úctu, kterou si vůči Tobě vždycky ponesu s sebou ve svém srdci. Byla jsi silná osobnost a toho si vážím, překonala jsi všechny překážky, které Ti osud nachystal, tedy až na onu poslední, avšak přirozenou překážku - stáří. Bohužel proti věku, není žádného léku. Byla jsi nemocná, ale Tvá slabost a vyčerpanost všech orgánů a Tebe samotné již byla silnější, a tak jsi odešla na cestu jiného života. Života, který je pro mě zatím neznámý, ale i skrz to doufám, že Ty se tam máš hezky a užíváš si dalšího života se svými milovanými naplno, jako jsi si to vždycky přála. Rána po odloučení s Tebou je stále hluboká a otevřená. Jedná se totiž o událost, na kterou se nikdy nedokážu řádně připravit. Hloubka mých citů je abnormální - až nepochopitelná, proto u mě nikdy není šance zapomenout a odprosit se od citů, které jsem si kdy vypěstovala. Znamená pro mě jistou lásku k danému člověku, který pro mě někdy něco znamenal či pořád znamená.

Tímto dopisem bych Ti dále chtěla naposledy poděkovat za chvíle, které jsem s Tebou mohla strávit a vůbec za všechno, co jsi pro mě vědomě či nevědomě udělala. Čas strávený s Tebou pro mě byl něčím výjimečným, chvílemi, na které budu navěky vzpomínat. Dále bych Ti chtěla poděkovat za Tvou lásku a péči, kterou jsi mi dávala. Především díky Tobě jsem si již před pár lety uvědomila hodnotu stáří a rodinné lásky.

Mnohdy je těžké najít správná slova pro vyjádření toho, co cítíme vůči našemu blízkému, a proto jsem se tak narychlo nakonec rozhodla se s Tebou jít ještě jednou, byť v tichosti, osobně rozloučit, bez ohledu na ostatní a na to, co bude následovat.

Děkuji Ti!
V mém srdci máš stále své místo, které Ti právem patří..

Tak zase o datum víc..

8. dubna 2013 v 18:47 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Vzpomínám na Tvé oči.
Vzpomínám na to, jak jsi sedávala v křesle.
Vzpomínám na to, jak jsme společně chodili na procházky.
Vzpomínám, jak jsme chodili na procházku k bříze, kde jsme si sedli a ty jsi něco vyprávěla.
Vzpomínám, jak jsme tam jedli rohlík se sýrem.
Vzpomínám na to, jak jsi milovala kakao.
Vzpomínám na to, jak jsme spolu pili vaječňák.
Vzpomínám na to, jak jsem u Tebe trávila volné hodiny.
Vzpomínám na to, jak jsi byla štědrá.
Vzpomínám na to, jak jsi luštila osmisměrky.
Vzpomínám na to, jak jsem Ti chodívala pro pivo a noviny.
Vzpomínám, jak jsi mluvila sprostě.
Vzpomínám, jak jsi si ze všeho dělala vždycky srandu.
Vzpomínám na to, jak jsi mi při každém příchodu a odchodu dala pusu.
Vzpomínám na to, jak jsme cucali Hašlerky, které jsi milovala.
Vzpomínám na to, jak jsi se mnou dělila o Milánskou směs, kterou jsi měla ráda.
Vzpomínám na to, jak jsem s Tebou tajně kouřila svojí první cigaretu.
Vzpomínám na to, jak jsi mi ji pak ještě několikrát nabízela.
Vzpomínám na to, jak jsi mě volala k sobě, když Ti nebylo nejlépe.
Vzpomínám na to, jak jsem Tě vezla do nemocnice.
Vzpomínám na to, jak jsem vyplňovala dotazník.
Vzpomínám na tu bolest, kterou jsem viděla.
Vzpomínám si na všechny věty, co jsi mi kdy řekla.
Vzpomínám na to, jak jsem za Tebou chtěla jet po každé, když jsem byla doma.
Vzpomínám si na všechny návštěvy v nemocnici.
Vzpomínám si na všechny hádky s lékařema, sestrama a pečovatelkama.
Vzpomínám na capucino z automatu.
Vzpomínám na to, jak jsi mě držela za ruce.
Vzpomínám na ty stavy, v kterých jsi byla.
Vzpomínám na Tvou sobeckost vůči Tvé dceři.
Vzpomínám na to, jak jsem Ti měnila čaj.
Vzpomínám na to, jak Ti nikdo nevěřil.
Vzpomínám na tu fotku, která je Tvá, dostalas ji k Vánocům, ale stále je u mě ve skříni.
Vzpomínám na to, jak jsem ti upravovala lůžko.
Vzpomínám na to, jak jsem s tebou zkoušela chodit.
Vzpomínám na to, jak jsem Tě v nemocnici přebalovala.
Vzpomínám na to, jak jsem si s Tebou povídala.
Vzpomínám na to, jak jsi mě vždycky za všechno děkovala.
Vzpomínám na to, jak jsem na tuto nemocnici vždycky nadávala.
Vzpomínám na neschopnost a neprofesionalitu lékařů a ostatního personálu.
Vzpomínám, jak jsem sedávala u tebe na posteli, dokud to šlo.
Vzpomínám, jak jsme spolu sedávali na válendě.
Vzpomínám, jak jsme se vždycky strašně smáli.
Vzpomínám, jak jsi mě bránila, když mi vadily zvony čertů.
Vzpomínám na to, že jsi mi pletla ponožky.
Vzpomínám na to, jak jsi tancovala na stole.
Vzpomínám si na to, jak jsi vypadala.
Vzpomínám na to, jak jsem u Tebe našla časopis porna.
Vzpomínám si na to, jak jsi mi vždycky dávala látkový kapesník.
Vzpomínám na všechny naše telefonáty.
Vzpomínám na to, jak jsi mi vždycky dala pusu, když jsem přišla i odešla.
Vzpomínám, že jsem to byla já, koho jsi volala, když jsi nemohla..
Vzpomínám na to, jak jsem za tebou i skrz psychickou náročnost prostě chtěla.
Vzpomínám na to, že mě nikdo nechápal.
Vzpomínám na ty stavy, kdy to bylo mizerný a snažila jsem se nic nedát znát.
Vzpomínám na to, jak jsi mě chytnula za ruku a já jsem se rozbrečela, ale nikdo to neviděl.
Vzpomínám na to, jak jsem po chvíli utekla na vzduch.
Vzpomínám na to, že po návratu jsem slyšela: "Ilmuško, já chci umřít."
Vzpomínám na to, že jsem to nezvládla, že jsem nevěděla, co ti říct.
Vzpomínám, že jsem ti řekla, ať bojuješ, že to spolu zvládneme.
Vzpomínám na to, jak jsi se začala dusit.
Vzpomínám na to, jak jsem se ti snažila pomoci..
Vzpomínám, jak jsi mě držela za ruku a říkala mi těch pár vět, které mi v hlavě stále zní.
Vzpomínám si na to, jak jsem ti podávala kyslík.
Vzpomínám na to, jak jsi si všechno vždycky pamatovala.
Vzpomínám na to, že jsi na mě nikdy nezapomněla.
Vzpomínám na to, že jsi byla jediná z rodiny, s kterou jsem byla ochotná mluvit bez vyhýbání a narovinu.
Vzpomínám, jak jsme se vždycky smáli.
Vzpomínám na to, jak jsi mě poprosila jestli bych Tě mohla nakrmit.
Vzpomínám na to, co mi k tomu řekl Tvůj vnuk, kterého jsi milovala.
Vzpomínám na to, jak jsi mi řekla, že chceš umřít.
Vzpomínám na to, jak jsi mě chytla.
Vzpomínám na to, jak jsem Tě objala.
Vzpomínám na ty slzy, které tekly.
Vzpomínám na to, jak jsem Ti přinesla Tvé dříve oblíbené Hašlerky.
Vzpomínám na to, jak jsi mě podala tři.
Vzpomínám, jak jsem si Tě nenápadně fotila, ale chtěla jsem mít poslední fotku.
Vzpomínám na to, jak jsem cestou z nemocnice "poprvé" objala babi.
Vzpomínám na to, jak jsem se při včerejším odchodu ze dveří otočila a ještě jednou se vrátila.
Vzpomínám na to, že jsem Ti slíbila, že v sobotu zase přijdu!!
Vzpomínám na to, jak mi ve škole zvonil telefon.
Vzpomínám, jak jsem šla na chodbu.
Vzpomínám, jak jsem se klepala.
A teď?
Už opravdu jen vzpomínám.
Vzpomínky běží jako film.
Brečím.
Vím, že tím nic nezmůžu.
Vím, že to mi Tě nevrátí.
Vzpomínám a pohled směruju na prstýnek od Tebe.
Vzpomínám.
Nevěřím tomu.
Nechci mít ve sbírce šílených dat o další navíc.
Bohužel.
A "poslední rozloučení" ?
Připadá opět na dvanáctého..
Náhoda?!

"Umlklo větru šumění, jen vánek sotva dýše, Vy dřímáte zde tichý sen, tak tichounce, tak tiše....."