Elizabethin záznam

15. ledna 2013 v 20:16 | Ilma |  Jednorázovky
Byl sobotní večer plný smíšených pocitů, a tak Elizabeth s šálkem pravého černého čaje, který nadevše miluje zalovila ve svém šuplíku a vytáhla svůj deník, aby se ze své nálady mohla vypsat.

,,Neviditelná díra zející do mé hrudi. Přikládám ruku, v domnění, že jí naplním, že zmenším stupeň bolesti. Dřív to pomáhalo. Teď necítím nic, žádnou úlevu, jen bušení srdce, cítím ho na svých prstech, jak bije, dost nepravidelně, rychle.

Seděla jsem v místnosti, kde nic nebylo, jen holé zdi se starým nábytkem. Byla tma a mě bylo příjemněji. Zapálila jsem si svíčku, kterou jsem položila na klinkající se stolek v rohu místnosti, abych mohla pozorovat ten krásný plamínek, který s příbytkem vosku uhasínal a zas vzplanul, ten koloběh se mi líbil, připomínalo mi to život. Nebo jsem ji zapálila, abych si vsugerovala, že se v té nicotné samotě netopím?

Nevím, jak jsem se dostala zpět k mé posteli, ale sedím na ní, přemýšlím a k tomu rozhodně nepotřebuji luxus. Mám skrz ní přehozenou pouze deku, která také není zrovna nová. Nevadí mi to, vlastně je to, to poslední, co vnímám.

Nikde nikdo, přitom všude všichni. Možná právě teď nechci být sama, ale na tom nezáleží.
Záda a hlavu si opírám o zeď, pokouším se si vystačit, nic jiného nezbývá. Objímám si kolena a učím se dýchat, dýchat hluboce, pravidelně, ale ani tohle nepomáhá. Nedokáži si udržet dech, vybavuje se mi minulost a vzpomínky, tudíž není divu, že to nejde.

Každý se stranní, když náhodou zjistí, že by měl trávit čas se mnou. Vlastně se nedivím, rozhodně nejsem kvalitní společnost, ba naopak. Ale i přesto jsou chvíle, kdy jsem nucena být její součástí. Součástí společnosti.

Mé myšlenky, mířící od jedné k druhé, mě oslabují, cítím to. Je to horší a horší, ale já se nechci vzdát. Škrtám zápalkou. A přičuchávám k tomu vánku smradlavé síry. Jedna sirka za druhou, otázka za otázkou. Kladu si jednu po druhé. Snažím se dospět k nějaké odpovědi, ale ať se snažím sebevíc, žádná rozumná mě nenapadá. Tlačí mě čas, trvá to už tak dlouho, a přitom vím, že je ho málo, hodně málo."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbila se ti tato povídka?

Ano
Ne

Komentáře

1 Amélia van Raarová Amélia van Raarová | Web | 15. ledna 2013 v 21:54 | Reagovat

Miluju ty "myšlenkové" povídky, ve které není ani jedna přímá řeč, je tam spousta přirovnání, a obsah je skrytý za slovy...
Děkuju ti, že jsem dostala šanci si opět přečíst to, co mám sama moc ráda ;)
O kvalitě nemluvě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama