Leden 2013

Stárnutí

31. ledna 2013 v 18:17 | Ilma |  Myšlenky, pokusy o vlastní moudra
"Čas nezastavíš a svůj věk nezakryješ. "

Rodinné vztahy

30. ledna 2013 v 18:37 | Ilma |  Úvahy
Rodina - pojem, který dnes a denně slýcháme na každém rohu. Není divu, že tak ubírá na významu a na skutečnou krásu obsahu se pomalu zapomíná. Když řekneme "domov" myslím si, že se najde někdo, kdo si vybaví teplo rodinného kruhu - své rodiče, kteří s ním od jeho narození tráví čas a pokouší se mu ho co nejvíce zpříjemnit a ulehčit mu tak cestu životem. A proto si myslím, že domov a rodina spolu úzce souvisí.
Rodina svazuje k určitým právům a povinostem, ale také daruje dávku potřebné individuality a i skrz společnou krev respektuje jedinečnost každého člena a přináší ochranný štít i radostné chvíle. Určitý řád a pravidla ve prospěch a vzájemného poznání všech musí v rodině existovat, jinak by rodina nemohla fungovat. Některé matky si však neuvědomují, že svým pokusem o rodičovství své potomky připravují o něco, co jim nikdy nikdo nenahradí, a proto by založení rodiny mělo být důkladně zváženo. Dítěti by se mělo dát tolik, kolik je potřebné - ani méně, ani více.
Většina teorií se přiklání k tomu, že matka si více rozumí s dcerou a otec se synem - ne vždy tomu tak je, samozřejmě záleží na povaze každého z nich. Mezi sourozenci bývají zvláštní vztahy - často se perou, oslovují se vulgárními výrazy, nerozumějí si a prohlašují o sobě, že se nemají rádi, někdy dokonce použijí výraz, že jeden druhého nenávidí, avšak skutečnost je ve většině případech jiná - to si většinou uvědomí v době, kdy dospějí či se jednomu z nich něco stane.
Moji vrstevníci často svou rodinou opovrhují, málokdo však klade důraz na to, co je pro hodnoty rodiny skutečně prioritní. Rodina je něco, co se nedá popsat, každý by si jí měl vážit už jen proto, že jí má; že neví, kdy o ní přijde; a především proto, že někam patří. Měli bychom si uvědomit, že ne každý má to štěstí, a proto se pak setkáváme s lidmi, kteří touží po mateřské lásce; pevných citových poutech, které jen tak něco nezpřetrhá.
Ať jsme či nejsme spokojení nikdo z nás neovlivní to, do jaké rodiny se narodí, ale můžeme změnit to, jak si přizpůsobíme svou vlastní rodinu a jaké zázemí pro ní vytvoříme..

Miluju Tě..

23. ledna 2013 v 8:49 | Ilma |  Mumlání

Miluju, když se usmíváš.
Celý den mě tak zahříváš.
Miluju, když mě vítáš.
To, jak pevně mě objímáš.
Miluju Tvé oči,
jež září jako plamen v noci.
Miluju, když se na mě díváš.
To, jak se přibližuješ a vášnivě mě líbáš.
Miluju Tvou vůni,
hlavně v tuto chvíli.
Miluju, když cítím Tvůj dech,
příjemně hřeje na mých rtech.
Miluju Tvůj hlas.
Nádherně vyjadřuje všechnu tu slast.
Miluju Tvá slova.
Jsou kouzelná provokativní něha.
Miluju Tvé chvění.
Je cennější než veškeré jmění.
Hladím Tvá ňadra.
Miluju, když zakřičíš: mám tě ráda.
Miluju, když zlobíš.
To, jak koumáš čím se odvděčíš.
Miluju, když mě hladíš.
Pak totiž - strašně roztomile vrčíš.
Miluju, když spíš.
Ten čas, kdy doufám, že sladce bdíš.
Miluju, když se jen tak přitulíš.
Svou blízkostí mě ihned pohltíš.
Miluju Tvou nevinnost.
Sděluje, že Tebe nemám nikdy dost.
Miluju pocit, že jsi v bezpečí,
hlavně když mám Tě u sebe - v náručí.
Jen po Tobě, Lásko, toužím.
Nevím, jak dlouho to vydržím.
Miluju, když mě svlékáš.
To, jak se vzrušeně koukáš.
Miluju, když Ti chybím.
To, že po Tobě vášnivě toužím.
Miluju, když se mě dotýkáš.
To, jak mě celou rozechvíváš.
Miluju ta dvě sladká slova,
protože každý den Tě miluju víc než včera.

Přízrak

21. ledna 2013 v 23:10 | Ilma |  Mumlání

Není mi pět,
přesto nejsem schopna vnímat svět.
Chování bolí a já to přijímám,
však nikdy jsem se nebál.

Sedím sám a svírám nohy,
vnímám bolest plnou něhy.
Z tělocviku bez duše,
zvláštní chůze.

Opět sám, všichni v šatně.
Bojím se, to je špatně.

Na schodech je zase ona.
Opírá se o zeď - do hlavy se bouchá,
větu "bude ti fajn" mi říká.

Potencionální duše vraha.
Ocitá se s nožem.
Neklidný pohled.

Má ho připravený - to je jasné.

Televizor

21. ledna 2013 v 22:31 | Ilma |  Příběhy
Kdysi jsem se svého dědy zeptala na neobvyklou otázku. Zajímalo mě, na který spotřebič z jeho mladých let si vzpomene jako první. Překvapilo mě, že odpověděl bez váhání.
"Televizor Tesla." pousmál se a dodal "Taková komická vzpomínka." Pochopitelně jsem chtěla, aby se podělil, a tak děda začal vyprávět.

Dub

21. ledna 2013 v 21:24 | Ilma |  Jednorázovky
..Krásný mohutný strom, na neobvyklém místě, který pomáhal potlačovat myšlenky a tlumit vzpomínky. Georgína si ho oblíbila, miluje přírodu a tenhle strom byl vážně krásný. Byl neobvyklý a několik století starý. Byl osamocen na louce, severně od vsi. Dívka jej miluje od dětství, často se chodí procházet a právě tentýž strom kdysi nazvala svým jediným opravdovým přítelem.
Nikdy jí nezklamal, kdykoli potřebovala, byl tu pro ni, mohla s ním být sama, nemusela se dělit a hlavně měla jistotu, že neprozradí její nejtajnější trápení. Věděla, že v okolí není nikdo, kdo by miloval a rozuměl ševelení lístků a kdo by měl pochopení pro pouto mezi ní a matkou Přírodou.
Nikdo netušil co může tak půvabná, optimistická dívka v šestnácti letech skrývat pod svou tváří. Měla komplikovaný život, jakožto silná melancholička často mívala stavy, které diagnostikovali maniodepresivní psychózu, i přesto se smála, a proto působila jako jedna z nejvyrovnanějších klasických puberťáků z okolí, kteří jsou mnohdy nepochopeny už jen kvůli tomu, jak se všemu smějí. Ve skutečnosti to je právě to, co nesnáší.
Je těžké hrát na dvě strany. Ale přetvářka bylo to jediné čím si Georgína byla jistá. Neměla kamarády, jen falešné a o ty nestála. Proto milovala přírodu. Místo, kde mohla být sama sebou. A věděla, že bude pochopena. Samozřejmě tak měla více času na přemýšlení a došlo jí, že faleš jejíž "přátel" ji omrzela. Přestala s nimi komunikovat, vzdálila se od nich a snažila se vystačit si sama se sebou. Ale co si budeme nalhávat - opravdová kamarádka, která by ji dokázala obejmout, když jí je nejhůře jí vážně chyběla.
Georgí milovala duben, a o to více tento strom v plné své kráse. Možná za to mohla ta společná část názvu. Kdo ví...
Dlouho si přála mít pejska a když se jednoho letního dne dočkala, rozhodla se vzít své nové štěňátko, svého labradora, na procházku a ukázat mu své oblíbené místo. Společně pobíhali po prašné avšak kamenité cestě, kterou milovala. Radostně se nadechla a chtěla zakřičet: "Už tam budeme." Jenže v tom spatřila to, co ji podlomilo kolena.
Jak už to tak bývá, když má člověk někoho či něco hodně rád, většinou o to zpravidla přijde. A tak Georgína tohoto dne ztratila to jediné, v čem viděla smysl života, jediné, co ji drželo. Neměla cíl, neměla kam se svým štěňátkem, na které se tak těšila chodit.
"Doubku!!!" To bylo to jediné, co Georgína vykřikla se slzami v očích. Z bohatého stromu zbyla jen halda popela z níž trčel silný kmen, jež pevně držel v zemi, avšak černý jako uhel. Georgína nejistě stála a snažila se vzpamatovat a vymazat ten pohled z hlavy. Když viděla, jak se pejsek rozběhl a očuchával kmen, rozplakala se.
Po chvíli si vzala svého mazlíčka k sobě do náruče a snažila se v zchátralém stromě najít krásu a uchovat si co nejlepší vzpomínky. Tuto ztrátu, začala vnímat jako lidský život. Tak, že po narození jednoho dne následuje smrt.
V jediné, co doufala bylo, že její Dub nikdo nezlikviduje úplně a dovolí jí tak zanechat památku na jejího doposud jediného opravdového přítele.

Detaily

18. ledna 2013 v 22:42 | Ilma |  Myšlenky, pokusy o vlastní moudra
"Málokdo má potřebu vnímat maličkosti, a proto hledí na obraz jako na celek. Jenže právě ty nejmenší detaily dotvářejí obrázek."

Vnímání reality

15. ledna 2013 v 20:22 | Ilma |  Myšlenky, pokusy o vlastní moudra
*Nesni, prober se, vstaň a žij.
Ber ohled na všechno a nesnaž se vidět jen to, co vidět chceš..*

Elizabethin záznam

15. ledna 2013 v 20:16 | Ilma |  Jednorázovky
Byl sobotní večer plný smíšených pocitů, a tak Elizabeth s šálkem pravého černého čaje, který nadevše miluje zalovila ve svém šuplíku a vytáhla svůj deník, aby se ze své nálady mohla vypsat.

,,Neviditelná díra zející do mé hrudi. Přikládám ruku, v domnění, že jí naplním, že zmenším stupeň bolesti. Dřív to pomáhalo. Teď necítím nic, žádnou úlevu, jen bušení srdce, cítím ho na svých prstech, jak bije, dost nepravidelně, rychle.

Seděla jsem v místnosti, kde nic nebylo, jen holé zdi se starým nábytkem. Byla tma a mě bylo příjemněji. Zapálila jsem si svíčku, kterou jsem položila na klinkající se stolek v rohu místnosti, abych mohla pozorovat ten krásný plamínek, který s příbytkem vosku uhasínal a zas vzplanul, ten koloběh se mi líbil, připomínalo mi to život. Nebo jsem ji zapálila, abych si vsugerovala, že se v té nicotné samotě netopím?

Nevím, jak jsem se dostala zpět k mé posteli, ale sedím na ní, přemýšlím a k tomu rozhodně nepotřebuji luxus. Mám skrz ní přehozenou pouze deku, která také není zrovna nová. Nevadí mi to, vlastně je to, to poslední, co vnímám.

Nikde nikdo, přitom všude všichni. Možná právě teď nechci být sama, ale na tom nezáleží.
Záda a hlavu si opírám o zeď, pokouším se si vystačit, nic jiného nezbývá. Objímám si kolena a učím se dýchat, dýchat hluboce, pravidelně, ale ani tohle nepomáhá. Nedokáži si udržet dech, vybavuje se mi minulost a vzpomínky, tudíž není divu, že to nejde.

Každý se stranní, když náhodou zjistí, že by měl trávit čas se mnou. Vlastně se nedivím, rozhodně nejsem kvalitní společnost, ba naopak. Ale i přesto jsou chvíle, kdy jsem nucena být její součástí. Součástí společnosti.

Mé myšlenky, mířící od jedné k druhé, mě oslabují, cítím to. Je to horší a horší, ale já se nechci vzdát. Škrtám zápalkou. A přičuchávám k tomu vánku smradlavé síry. Jedna sirka za druhou, otázka za otázkou. Kladu si jednu po druhé. Snažím se dospět k nějaké odpovědi, ale ať se snažím sebevíc, žádná rozumná mě nenapadá. Tlačí mě čas, trvá to už tak dlouho, a přitom vím, že je ho málo, hodně málo."