Prosinec 2012

Zrada

26. prosince 2012 v 22:01 | Ilma |  Mumlání
Důvěru vystřídaly lži.
Hrst spokojenosti nahradil pytel nejistoty.
Obavy se potvrdily - a přátelství uvadlo.
Očekávaný konec, ale přesto přehlučený doufáním.
Něco, z čeho jen tak nevyjdu.
Něco, za co platit opět budu.
Slzy kanou, tváře blednou
i růže ve váze vadnou.
Litovat nebudu, vzpomínat budu.
Doba krátká, pro mě krásná.
Avšak opět- minulá.

Věčná láska

24. prosince 2012 v 18:03 | Ilma |  Jednorázovky
V závějích sněhu jsem se brodil cestou, kterou jsem šel i loni. Však tentokrát s jinými pocity a úmyslem. Pozoroval jsem vločky, které poletovaly z černé oblohy a uvědomoval jsem si, že tak jako vločka na mé dlani snadno roztaje jsi i ty zmizela z mého života.

Věděl jsem, že je to jedinečná příležitost, věděl jsem, že jejich každoroční tradicí je, že Agnes na rozloučenou své babičce o půlnoci hraje a zpívá jednu ze svých vlastních písniček a následně ji doprovází domů. Bylo mi jasné, že by ji nenechala jít samotnou, proto jsem neváhal a chopil se naděje.

Z posledních sil jsem doběhl nedaleko oken tvého pokoje. Unaveně jsem se opíral o strom, vydýchával se a zjistil jsem, že ještě zbývá minuta do půlnoci. Zvládl jsem to. Čekal jsem na okamžik, na který jsem se těšil celý rok. Najednou mé tělo pokryla krupička, rozezněly se tóny klavíru a já jsem slyšel tvůj nádherný hlas. V úžasu jsem bezeslov stál plný dojmu nad tvou tak dokonalou bujnou fantazijní kreativitou.

Po dobu poslechu nádherně sladěné hudby s jejím hlasem jsem přemýšlel, pořád jsem nechápal, co se kdy změnilo, co jsem udělal špatně, že zmizela bez jediného slova, bez rozloučení. Proč se nechávala zapírat a nutila lhát rodiče? Snažil bych se pochopit skutečně cokoliv. Nedokázal jsem si odpovědět, ale chtěl -vlastně i potřeboval- jsem ji vidět. Proto jsem utíkal za ní, několik kilometrů od své rodiny. A teď za to děkuji Bohu.

Skladbu, jež hrála jsem v jejím podání miloval. Byla to naše osudová píseň. Mé obavy se pouze ustálily, nechápal jsem proč zvolila právě takto - nebyla to náhoda, bylo mi více než jasné, že si u toho musela vzpomenout na mě. Blížil se konec, stál jsem s údivem a bál jsem se toho, co přijde, co bude dál - jak na mě zareaguje ve chvíli, kdy mě spatří? Tázal jsem se sám sebe. Byla to šílená nejistota. Skrz okna jsem zaslechl poslední tóny, které vznikly díky něžným úderům, které jsem vždycky měl tak rád, protože se u nich vždycky tvářila roztomile. Úplně jsem viděl její výraz. Zřejmě jsem se zasnil, jelikož pak už jsem jen viděl, jak se otevírají vchodové dveře od domu. Myslel jsem, že omdlím.

Svůj pohled jsem upíral do otevřených dveří a vyhledával černovlasou dívku, střední výšky, která je.. no, trochu při těle. Ale ona nikde. Místo ní vycházela starší galantní dáma s úsměvem na tváři a černým kabátem přes sebe. Měla natočené vlasy. Na svůj věk vypadala opravdu hezky, starala se o sebe a rozhodně to bylo poznat. Měl jsem pocit, že jsem ji někdy viděl, že ji znám. Najednou mi došlo, že Agný jednou vyprávěla o babičce a ukazovala mi její fotografii. Byla to ona. Nevěřil jsem, že by ji nechala jít samotnou, navíc stále stála u otevřených dveří. Udělal jsem pár kroků vpřed a viděl jsem ji. Viděl jsem, jak si oblékala bundu, v které vždycky vypadala jako tučňák. Usmál jsem se, protože jsem tu bundu měl rád, moc jí to v ní slušelo.

"Můžeme?" řekla ta starší dáma hlasem, který zněl poměrně mladě. Nechápal jsem, proč se ptá, všechno mi došlo v následujícím okamžiku.

Levou rukou sáhla za dveře, popadla bílou hůl a než za sebou zavřela, zavolala na rodiče "Přijdu brzy." v tom opouštěla vnitřní prostory domu. Nevěřícně jsem na ně zíral, v momentě, kdy jsem udělal další dva kroky k nim mě spatřila její babička.
"Co tu pohledáváš mladíku? Je celkem nevhodné očumovat cizí lidi." setřela mě.
Nezmohl jsem se na vysvětlování. "Agnesis.." řekl jsem láskyplným tónem plným smutku z toho, že jsem ji rok neviděl. Potěšilo mě, že poznala můj hlas. Začala plakat, přišel jsem blíž a objal ji.
"Jsem s tebou." řekl jsem a jen si ji přitisknul blíže.
"Pravděpodobně se znáte, tudíž bych byla ráda, kdybys šel maldíku s náma, a pak vnučku doprovodil domů." navrhla babička a já jsem souhlasil.
"Samozřejmě. Rád Vás obě doprovodím, alespoň si s Agnesis popovídáme."

Během této noci jsem se pokoušel pochopit proč zareagovala tak, jak zareagovala. Neměl jsem ji to za zlé, naopak ji obdivuji. Pochopil jsem tak tu půlnoční skladbu, pochopil jsem slzy, které se jí kutálely po tváři jako perly. Byla nádherná tak, jako nikdy.

"Pořád tě miluju, Agnes." dostal jsem ze sebe.

"Nikdy jsem tě nepřestala milovat, Gibrale." Vzájemně jsme se políbili a v ten moment.. byl jsem šťastný.

Vánoční přání

23. prosince 2012 v 0:39 | Ilma |  Mumlání

Krajina svou tvář zahalila do sněhových závějí.
-Nadešel čas vánoční.-

Otevři oči obloze plné hvězd; kráse zimní.
-Pošeptá Ti mé tajné přání.-

-Přitulit se k Tobě
a na půlnoční dlaně Tvoje držet.-

Bohužel to nejde, a proto udělám maličko-
pošlu Ti speciální přáníčko.

Přeju ať Ti slouží zdravíčko, protože záříš jako Sluníčko.
Život ať Tě stále baví a v novém roce ať se Ti všechno jenom daří.
I když počasí není krásné, Vánoce jsou svátky šťastné.

Porozumění, úsměv a láska jsou tím nejkrásnějším darem,
voní štěstím, které je vždy vítaným hostem.

Pravda

20. prosince 2012 v 22:46 | Ilma |  Myšlenky, pokusy o vlastní moudra
"Ne slova, ale činy utvářejí pravdu."

Vždycky to bude ve mně..

12. prosince 2012 v 18:32 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Dlouhou dobu se odhodlávám k napsání článku. Vždycky mi chybí ta nálada, která je potřebná. Když se rozhodne dostavit není vhodná chvíle, a proto píši teď. Vím, že to bude opět pouze směs výkřiků do ztracena - beze všeho, bez toho, co to mělo mít.. ale já se potřebuju vypsat.

City

7. prosince 2012 v 23:19 | Ilma |  Myšlenky, pokusy o vlastní moudra
"Opravdové city neovlivní vzdálenost mezi dvěma dušemi."

Désť

3. prosince 2012 v 18:23 | Ilma |  Mumlání
Slzy se dobívají do světa bavlny
-už jich vyhrálo dost-

Chci být volná, chci být svá.
Chci žít - nechci snít.

Chci se projít venku sama.
V nádherném dešti,
kdy má slunce konkurenci.
To je má radost,
dokonalá vraždychtivost..

Vykouknu z okna, vidím déšť,
ulicí prázdnou - probíhá se pes.
Závidím mu, chci tam taky.

Andělé mě volají, cápají po mě.
Chtěj mě k sobě, mezi sebe..
Nechápajíc, že nejsem jedna z nich..
Jak jinak vyhovět jim mám,
než tak, že jednoho z nich pro sebe přivolám?


Buď strážný, při mě stůj.
Potřebuju tě, víc než sůl.
Déšť je u konce, tak jako já.
-Tohle je konečná.-

Anděli, vezmi si mě..

Opakovatelně zabodnutá mačeta, ale přesto nesplněný slib..

3. prosince 2012 v 18:14 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Radost či bolest, láska nebo nenávist, společnost či samota, smutek nebo veselí? Jsou chvíle, kdy člověk sám neví, co zvolit. Pouze se jej zmocňuje pocit, že srdce krvácí a ač teoretických rad existuje mnoho, praktická část je vždycky složitější a nikdo se do ní nehrne. Propadáš bolesti a cítíš, že je mačeta zabodnutá hluboko, ale přesto to nestačí. Nemáš sílu se bránit, a tak útočník využívá situace a zkouší druhý pokus. Zřejmě nikdy nemohl mít jedničku z biologie ..a ani z tělocviku - opět minul správný bod. Sliby zůstaly nesplněnými a člověk se stále se stupňující bolestí podává filozofování, kdy přemýšlí nad smyslem jeho bytí, sebedestrukci, posmrtným životem a životem samotným. Je to však platné, když už v minulé sekundě bylo pozdě? Možná není špatné být sobec a rány vracet, podřezávat mačetou - jenže záleží na povaze.
Já to nedokážu, a proto svůj úděl přijmu - zemřu tak.