Ztráta mladého života

27. listopadu 2012 v 15:08 | Ilma |  Jednorázovky
Aneta, na pohled mladá slečna s trochou zkušeností. -Neví co od života čekat. = Takhle asi rodiče vidí každého z nás. Ona za sebou však má tolik věcí, že se o tom většině lidem ani nezdá.
Po spoustě nemocích, když ji doktoři oznámili, že má rozházený imunitní systém ji doktor posílá na vyšetření, z kterého jde s jasným výsledkem. Kroky ji vedou do parku pod nemocnicí, slzy se jí kutálí po tváři a rázem se jí mění celý život. Má Leukémii.
Lékaři měli jasno. "Co nejrychleji musíme najít vhodného dárce." Jenže v tomto případě už včera bylo pozdě. Bohužel nezbávalo, než čekat. Uplynul měsíc a dárce kostní dřeně se stále nenašel. Anetin zdravotní stav se zhoršoval, a tak musela být hospotalizována pod dozorem v nemocnici, kde se rozhodlo o dalším "prodlužovacím" kroku. Od primáře bylo převzato rozhodnutí o chemoterapii, která je ač skrz nízký věk, jediným řešením. Během týdne Anetě začaly vypadávat vlasy, ztratila náladu a chuť do čehokoliv. Jediné co potřebovala bylo cítit někoho u sebe, vědět, že není sama, jenže právě v tuto dobu, kdy Aneta potřebuje psychickou podporu, kamarádky přestali nemocnici navštěvovat. Mezi jejich nekvalitní argumenty patří pomlouvání po okolí a to, že neunesou pohled na člověka, kterému pět let do očí lhali o tom, že je to jejich nejlepší kamarádka.
Den po dni utíká rychleji a rychleji, ale Aneta je na pokraji svých sil. Cítí, že to dlouho nezvládne. Čím větší množství času tráví o samotě tím více propadá depresím. Zírá na bílé nemocniční stěny, které už zná do detailů zpaměti. Ví o kdejaké prasklince a slouplé omítce. Přemýšlí a uvědomuje si, že sama druhým rozdala více, než sama měla a teď se jí nevrátí ani jeden jediný úsměv, natož slovo či věta. Uvědomovala si realitu dnešní doby a přemýšlela nad tím, zda má alespoň někoho, protože to tak rozhodně nevypadalo. Měla spoustu času na přemýšlení a právě tomuhle tématu ho věnovala nejčastěji. Mrzelo jí to. Nechtěla, aby jí někdo litoval nebo utěšoval. Věděla, jak na tom je. Pouze nechtěla být sama.
***
Anetčina oblíbená zdravotní sestra v bílém ohozu přitančila do pokoje. Poznala, že se něco děje, ale nenechávala se odradit, doufala, že Anetě zvedne náladu, šance na to, že se jí to povede, byla vysoká - optimismus z ní vyložině sršil. Hluboce se nadechla, usmála se a vykřikla "Našli jsme pro Tebe dárce!" ani tak se nedočkala úsměvu. Aneta se nedokázala radovat, i když by měla.
"Máš radost? Já ano, konečně je šance, že Ti bude líp. Které z kamarádek mám dát vědět, jako první? Zajisté budou rádi." Mluvila stále s optimistickým hlasem. A Aneta dala najevo, že je ráda, že má alespoň někdo radost.
"Žádné, prosím." pokusila se o směv, avšak ve skutečnosti byla ráda, že to zvládla říci beze slz.
"Co, prosím? Neblbni. "
"Když jsem je potřebovala, nebyli tu, svůj zájem mi už najevo dali. Nechci je tu. Už ne. Jsem připravena zemřít, pokud tomu tak má být, bude i bez nich. Nechci se s nimi dělit o mou částečnou radost. Nechci slyšet ty kecy typu, jak se z toho vyhrabu a jak to všechno krásně zvládnu. Nechci čumět na ty přetvařující se xichty. " řekla to s bolestí a prosbou o pochopení.
"Nesmíš se stresovat, Anet. Nesmíš si zhoršit svůj stav. Prosím tě, pokus se být v klidu, jak jen to půjde." Zaprosila sestřička s jistou láskou k pacientce. Načechrala jí přikrývku, pohladila po čele. "A k těm kamarádkám, třeba to vážně psychicky nezvládali." Zastávala se.
"To já taky ne." Usmála se ironicky.
"Ale.. možná by tě mohlo zajímat něco, co vím já."
"A to?" Tázala se Aneta.
"Neházej je všechny skrz palubu. Tereza.." začala vyprávět, když jí přerušil Anetin hlas.
"Od té to bolí nejvíce." Vyhrkla se slzami v očích.
"Neplač, musíš být v klidu. Nesmí ti vyletět horečky, Anet. Poslouchej mě a neplač." Rozkázala ji s úsměvem, když jí chytla za ruku.
"Tereza je jediná, která sem chodí. Je tu každý den." Začala vyprávět, přitom Aneta na ní jen koukala se zděšeným a nevěřícným výrazem.
"Každý den se mě ptá, jak jsi na tom. Nesmím jí nic říkat, ale trápil mě její stav a prosebný výraz. Musela jsem. To nešlo. Chápeš?"
" Proč? Je tady, ale za mnou nejde. Je to jako kdyby tu vůbec nebyla." řekla smutně.
" Nemá na to dostatek sil, má tě ráda. Ví, že kdyby tě viděla, začala by plakat a to nechce. Nechce, aby se tvůj stav zhoršil." Mluvila vážně, zcela upřímně.
"Ale mě se horší v téhle nicotné samotě. Bez nich. Jen pomyšlení na to, že ani Tereze nestojím za pozdravení. Dva měsíce. Dva měsíce beze všech. Jen s bílými zdmi. Zešílím tu." Objasnila Aneta tak skvěle, že bylo jasné, že už nemůže dál, bylo poznat, jak moc je vyčerpaná.
"Snaž se pochopit, že ani pro ní to není snadné. Jen jsem chtěla, abys věděla, že ne všichni se na tebe vykašlali, jak to vypadá." Dívka zdvořile poděkovala. Sestřička se zvedla, pustila Anetino ruku a odcházela. U dveří se zastavila a řekla "Popřemýšlej o tom, v klidu. "
***
O TŘI DNY POZDĚJI
***
Aneta si po dlouhé době pouštěla písničky. Zády ke dveřím se usadila na svou postel a zírala z okna před sebe. Nebylo to zvykem, poslední dobou spíše jen ležela. Poslouchala muziku z jednoho sluchátka, které měla v uchu a nahlas přemýšlela. O tom, jak moc je samota vyčerpávající a bolestivá, hodně bolestivá.
Netušila, že jí od dveří poslouchá Tereza, skrz to jedno sluchátko neslyšela tiché klapnutí dveří. Tereza chvíli poslouchala, byla ráda, že jí vidí, že sedí, že má nejspíš trochu nových sil. Prohlásila pouze "Omlouvám se." V tom Aneta rozpoznala ten dobře známý hlas a otočila se. "Potřebuješ každou sílu, snad již budu schopna ti alespoň nějkaou dodat. Jen se omlouvám, že tak pozdě. Promineš mi to?" pokračovala Tereza ve vysvětlování.
"Neposadíš se?" prohlásila s náznakem strachu Aneta.
"Jsem ráda, že o to ještě stojíš. Děkuju. " podotkla. Udělala dva kroky k posteli, vzala si židličku, na kterou si sedla, ale předem šla k Anetě a dlouze jí objala.
"Tohle jsem potřebovala a toužila po tom celý ty dva měsíce." Řekla radostně Terka.
"Mohla jsi přijít, ani nevíš, jak moc by mi pomohla jen přítomnost." Řekla jí se známkou slz Aneta. Rozhlédla se kolem a zeptala se: "Kde máš ostatní?"
" Neřeš je. Jsou to namyšlený husy. Z počátku je to asi vzalo, ale potom se začali chovat děsně, nebaví se ani se mnou, nedokázali pochopit, proč sem chodím. Ale věř mi, že tohle je ten nejlepší okamžik za dva měsíce. Čekala jsem na něj tak dlouho. Ráda tě vidím." Říkala Terka stále radostně, jakoby Anetu neviděla léta. Chytla jí za ruku a pevně jí přátelsky tiskla.
"Už tě v tom nenechám, ať už nemám síly na cokoli. Raději tu budu sedět, držet tě za ruku a mlčet, než promarnit čas na chodbě. Muselo to tu být děsně dlouhý. Vážně mi to promiň."
"Neomlouvej se pořád, já jsem si na tu samotu zvykla, nikdy mi nevadila, vždyť to víš, ale teď to bylo jiný. Jiný v tom, že mi nezbývá moc času."
"Nemluv tak, já doufám, že se dárce najde. Musí se najít. Víš, ptala jsem se.. jestli bych to nemohla být já, ale" Aneta jí přerušila.
"Blázníš? I kdybys to být mohla, nikdy bych to nedovolila."
"Byla jsem na testech. Mám špatnou srážlivost krve, kdyby byla v pořádku nezabránila bys mi v tom. To riziko bych podstoupila. Tereza to řekla, jakoby to bylo normální.
"Něco ti povím." Protentokrát mluvila Aneta.
"Povídej."
"Dneska mi řekli, že mi našli dárce." bez náznaku radosti tuhle zprávu oznámila Tereze.
"To mi říkáš až teď? To je přeci.. skvělý!" vyskočila radostí ze židle.
"Obejmi mě, prosím." Bez sebemenšího zaváhání ji Terka objala - bez dotazu na to "proč"
Aneta neměla radost jako ostatní, jelikož tušila něco špatného. Něco, čím nikomu nechtěla kazit radost. Dostavila se předtucha špatného konce.
***
Aneta je už 4 hodiny na operačním sále. Vše jde, jak má. Na pokoji čeká matka, která je na prášcích, s Terezou. Nikdo jiný.
Anet je převezena na pooperační pokoj, kde bude po dobu šesti hodin napojená na dárce, aby se krev smýchala.
Večer, když se Aneta probrala. Doktoři překontrolují stav obou pacientů. Odeberou krev a ihned dělají rozbor. Mají spíše záporné zprávy. Anetino tělo je chráněno proti určitým částečkám, avšak kostní dřeň se chytla tak, jak měla. Doktoři dávají pár dní na rekonvalestenci a pozorování, pokud se stav zhorší bude muset na vyšetření.
Dívka je vyčerpaná, unavená. Dnem a nocí více a více. Opět nekomunikuje. Něco není v pořádku.
Den, dva. A je to tu. Doktoři nemají příjemné zprávy. Antigeny- transplantační znaky- se neuchytly správně v místech, kde měli. Tudíž ničí Anetino imunitu. Bez zábran. Měla smůlu aneb neměla štěstí. S tímhle se nedá nic dělat. Aneta poznala, že to není v pořádku. Přála si mluvit se svou maminkou a poté o samotě s Terezkou.
"Já jsem to tušila. Jsem připravená, Terý, neplač, prosím, neplač. Slib mi to, že nebudeš brečet a dáš na sebe pozor." Požádala jí Aneta. Terka se bezmyšlenkově natáhla k ní. Obejmula jí tak, že u ní zůstala, jak nejdéle to jen šlo, i před matkou, která již vešla dovnitř. Oběma tekly slzy.
"Mám tě ráda" řekla jí Aneta.
" I já tebe mám ráda." Terezka ji to řekla hezky celé, věděla, že to tak zní mnohem lépe. A zabralo to. Aneta se usmála. Naposledy v jejím životě.
Doktoři zkouší poslední variantu, aby zachránily lidský život. Snaží se o rychlou operaci, kdy se pokouší lidský život odkázat na přístroje na přístroje, alei tak je to marné. Oslabené tělo nevydrželo nápor operací a Aneta zůstala pod rukama odborníků na stole operačního sálu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se ti tato povídka?

Ano
Ne

Komentáře

1 Amélia van Raarová Amélia van Raarová | Web | 27. listopadu 2012 v 16:36 | Reagovat

To je zatím asi to nejlepší, co jsem od tebe kdy četla...
Tohle je... Ne, není to dobrý. Není to super. To je dokonalý. Prostě a jednoduše dokonalý. Konec, tečka...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama