Listopad 2012

Ztráta mladého života

27. listopadu 2012 v 15:08 | Ilma |  Jednorázovky
Aneta, na pohled mladá slečna s trochou zkušeností. -Neví co od života čekat. = Takhle asi rodiče vidí každého z nás. Ona za sebou však má tolik věcí, že se o tom většině lidem ani nezdá.
Po spoustě nemocích, když ji doktoři oznámili, že má rozházený imunitní systém ji doktor posílá na vyšetření, z kterého jde s jasným výsledkem. Kroky ji vedou do parku pod nemocnicí, slzy se jí kutálí po tváři a rázem se jí mění celý život. Má Leukémii.
Lékaři měli jasno. "Co nejrychleji musíme najít vhodného dárce." Jenže v tomto případě už včera bylo pozdě. Bohužel nezbávalo, než čekat. Uplynul měsíc a dárce kostní dřeně se stále nenašel. Anetin zdravotní stav se zhoršoval, a tak musela být hospotalizována pod dozorem v nemocnici, kde se rozhodlo o dalším "prodlužovacím" kroku. Od primáře bylo převzato rozhodnutí o chemoterapii, která je ač skrz nízký věk, jediným řešením. Během týdne Anetě začaly vypadávat vlasy, ztratila náladu a chuť do čehokoliv. Jediné co potřebovala bylo cítit někoho u sebe, vědět, že není sama, jenže právě v tuto dobu, kdy Aneta potřebuje psychickou podporu, kamarádky přestali nemocnici navštěvovat. Mezi jejich nekvalitní argumenty patří pomlouvání po okolí a to, že neunesou pohled na člověka, kterému pět let do očí lhali o tom, že je to jejich nejlepší kamarádka.
Den po dni utíká rychleji a rychleji, ale Aneta je na pokraji svých sil. Cítí, že to dlouho nezvládne. Čím větší množství času tráví o samotě tím více propadá depresím. Zírá na bílé nemocniční stěny, které už zná do detailů zpaměti. Ví o kdejaké prasklince a slouplé omítce. Přemýšlí a uvědomuje si, že sama druhým rozdala více, než sama měla a teď se jí nevrátí ani jeden jediný úsměv, natož slovo či věta. Uvědomovala si realitu dnešní doby a přemýšlela nad tím, zda má alespoň někoho, protože to tak rozhodně nevypadalo. Měla spoustu času na přemýšlení a právě tomuhle tématu ho věnovala nejčastěji. Mrzelo jí to. Nechtěla, aby jí někdo litoval nebo utěšoval. Věděla, jak na tom je. Pouze nechtěla být sama.
***
Anetčina oblíbená zdravotní sestra v bílém ohozu přitančila do pokoje. Poznala, že se něco děje, ale nenechávala se odradit, doufala, že Anetě zvedne náladu, šance na to, že se jí to povede, byla vysoká - optimismus z ní vyložině sršil. Hluboce se nadechla, usmála se a vykřikla "Našli jsme pro Tebe dárce!" ani tak se nedočkala úsměvu. Aneta se nedokázala radovat, i když by měla.
"Máš radost? Já ano, konečně je šance, že Ti bude líp. Které z kamarádek mám dát vědět, jako první? Zajisté budou rádi." Mluvila stále s optimistickým hlasem. A Aneta dala najevo, že je ráda, že má alespoň někdo radost.
"Žádné, prosím." pokusila se o směv, avšak ve skutečnosti byla ráda, že to zvládla říci beze slz.
"Co, prosím? Neblbni. "
"Když jsem je potřebovala, nebyli tu, svůj zájem mi už najevo dali. Nechci je tu. Už ne. Jsem připravena zemřít, pokud tomu tak má být, bude i bez nich. Nechci se s nimi dělit o mou částečnou radost. Nechci slyšet ty kecy typu, jak se z toho vyhrabu a jak to všechno krásně zvládnu. Nechci čumět na ty přetvařující se xichty. " řekla to s bolestí a prosbou o pochopení.
"Nesmíš se stresovat, Anet. Nesmíš si zhoršit svůj stav. Prosím tě, pokus se být v klidu, jak jen to půjde." Zaprosila sestřička s jistou láskou k pacientce. Načechrala jí přikrývku, pohladila po čele. "A k těm kamarádkám, třeba to vážně psychicky nezvládali." Zastávala se.
"To já taky ne." Usmála se ironicky.
"Ale.. možná by tě mohlo zajímat něco, co vím já."
"A to?" Tázala se Aneta.
"Neházej je všechny skrz palubu. Tereza.." začala vyprávět, když jí přerušil Anetin hlas.
"Od té to bolí nejvíce." Vyhrkla se slzami v očích.
"Neplač, musíš být v klidu. Nesmí ti vyletět horečky, Anet. Poslouchej mě a neplač." Rozkázala ji s úsměvem, když jí chytla za ruku.
"Tereza je jediná, která sem chodí. Je tu každý den." Začala vyprávět, přitom Aneta na ní jen koukala se zděšeným a nevěřícným výrazem.
"Každý den se mě ptá, jak jsi na tom. Nesmím jí nic říkat, ale trápil mě její stav a prosebný výraz. Musela jsem. To nešlo. Chápeš?"
" Proč? Je tady, ale za mnou nejde. Je to jako kdyby tu vůbec nebyla." řekla smutně.
" Nemá na to dostatek sil, má tě ráda. Ví, že kdyby tě viděla, začala by plakat a to nechce. Nechce, aby se tvůj stav zhoršil." Mluvila vážně, zcela upřímně.
"Ale mě se horší v téhle nicotné samotě. Bez nich. Jen pomyšlení na to, že ani Tereze nestojím za pozdravení. Dva měsíce. Dva měsíce beze všech. Jen s bílými zdmi. Zešílím tu." Objasnila Aneta tak skvěle, že bylo jasné, že už nemůže dál, bylo poznat, jak moc je vyčerpaná.
"Snaž se pochopit, že ani pro ní to není snadné. Jen jsem chtěla, abys věděla, že ne všichni se na tebe vykašlali, jak to vypadá." Dívka zdvořile poděkovala. Sestřička se zvedla, pustila Anetino ruku a odcházela. U dveří se zastavila a řekla "Popřemýšlej o tom, v klidu. "
***
O TŘI DNY POZDĚJI
***
Aneta si po dlouhé době pouštěla písničky. Zády ke dveřím se usadila na svou postel a zírala z okna před sebe. Nebylo to zvykem, poslední dobou spíše jen ležela. Poslouchala muziku z jednoho sluchátka, které měla v uchu a nahlas přemýšlela. O tom, jak moc je samota vyčerpávající a bolestivá, hodně bolestivá.
Netušila, že jí od dveří poslouchá Tereza, skrz to jedno sluchátko neslyšela tiché klapnutí dveří. Tereza chvíli poslouchala, byla ráda, že jí vidí, že sedí, že má nejspíš trochu nových sil. Prohlásila pouze "Omlouvám se." V tom Aneta rozpoznala ten dobře známý hlas a otočila se. "Potřebuješ každou sílu, snad již budu schopna ti alespoň nějkaou dodat. Jen se omlouvám, že tak pozdě. Promineš mi to?" pokračovala Tereza ve vysvětlování.
"Neposadíš se?" prohlásila s náznakem strachu Aneta.
"Jsem ráda, že o to ještě stojíš. Děkuju. " podotkla. Udělala dva kroky k posteli, vzala si židličku, na kterou si sedla, ale předem šla k Anetě a dlouze jí objala.
"Tohle jsem potřebovala a toužila po tom celý ty dva měsíce." Řekla radostně Terka.
"Mohla jsi přijít, ani nevíš, jak moc by mi pomohla jen přítomnost." Řekla jí se známkou slz Aneta. Rozhlédla se kolem a zeptala se: "Kde máš ostatní?"
" Neřeš je. Jsou to namyšlený husy. Z počátku je to asi vzalo, ale potom se začali chovat děsně, nebaví se ani se mnou, nedokázali pochopit, proč sem chodím. Ale věř mi, že tohle je ten nejlepší okamžik za dva měsíce. Čekala jsem na něj tak dlouho. Ráda tě vidím." Říkala Terka stále radostně, jakoby Anetu neviděla léta. Chytla jí za ruku a pevně jí přátelsky tiskla.
"Už tě v tom nenechám, ať už nemám síly na cokoli. Raději tu budu sedět, držet tě za ruku a mlčet, než promarnit čas na chodbě. Muselo to tu být děsně dlouhý. Vážně mi to promiň."
"Neomlouvej se pořád, já jsem si na tu samotu zvykla, nikdy mi nevadila, vždyť to víš, ale teď to bylo jiný. Jiný v tom, že mi nezbývá moc času."
"Nemluv tak, já doufám, že se dárce najde. Musí se najít. Víš, ptala jsem se.. jestli bych to nemohla být já, ale" Aneta jí přerušila.
"Blázníš? I kdybys to být mohla, nikdy bych to nedovolila."
"Byla jsem na testech. Mám špatnou srážlivost krve, kdyby byla v pořádku nezabránila bys mi v tom. To riziko bych podstoupila. Tereza to řekla, jakoby to bylo normální.
"Něco ti povím." Protentokrát mluvila Aneta.
"Povídej."
"Dneska mi řekli, že mi našli dárce." bez náznaku radosti tuhle zprávu oznámila Tereze.
"To mi říkáš až teď? To je přeci.. skvělý!" vyskočila radostí ze židle.
"Obejmi mě, prosím." Bez sebemenšího zaváhání ji Terka objala - bez dotazu na to "proč"
Aneta neměla radost jako ostatní, jelikož tušila něco špatného. Něco, čím nikomu nechtěla kazit radost. Dostavila se předtucha špatného konce.
***
Aneta je už 4 hodiny na operačním sále. Vše jde, jak má. Na pokoji čeká matka, která je na prášcích, s Terezou. Nikdo jiný.
Anet je převezena na pooperační pokoj, kde bude po dobu šesti hodin napojená na dárce, aby se krev smýchala.
Večer, když se Aneta probrala. Doktoři překontrolují stav obou pacientů. Odeberou krev a ihned dělají rozbor. Mají spíše záporné zprávy. Anetino tělo je chráněno proti určitým částečkám, avšak kostní dřeň se chytla tak, jak měla. Doktoři dávají pár dní na rekonvalestenci a pozorování, pokud se stav zhorší bude muset na vyšetření.
Dívka je vyčerpaná, unavená. Dnem a nocí více a více. Opět nekomunikuje. Něco není v pořádku.
Den, dva. A je to tu. Doktoři nemají příjemné zprávy. Antigeny- transplantační znaky- se neuchytly správně v místech, kde měli. Tudíž ničí Anetino imunitu. Bez zábran. Měla smůlu aneb neměla štěstí. S tímhle se nedá nic dělat. Aneta poznala, že to není v pořádku. Přála si mluvit se svou maminkou a poté o samotě s Terezkou.
"Já jsem to tušila. Jsem připravená, Terý, neplač, prosím, neplač. Slib mi to, že nebudeš brečet a dáš na sebe pozor." Požádala jí Aneta. Terka se bezmyšlenkově natáhla k ní. Obejmula jí tak, že u ní zůstala, jak nejdéle to jen šlo, i před matkou, která již vešla dovnitř. Oběma tekly slzy.
"Mám tě ráda" řekla jí Aneta.
" I já tebe mám ráda." Terezka ji to řekla hezky celé, věděla, že to tak zní mnohem lépe. A zabralo to. Aneta se usmála. Naposledy v jejím životě.
Doktoři zkouší poslední variantu, aby zachránily lidský život. Snaží se o rychlou operaci, kdy se pokouší lidský život odkázat na přístroje na přístroje, alei tak je to marné. Oslabené tělo nevydrželo nápor operací a Aneta zůstala pod rukama odborníků na stole operačního sálu.

Hudební umění 2. poloviny 20.století

23. listopadu 2012 v 15:50 | Ilma |  Referáty
U nás je to celkem složité období. Byla to doba po ukončení 2. světové války. Tato hudba lidem přinášela radost, naději a očekávání demokratického rozvoje společnosti. Ale roku 1948 bylo tzv. Únorové vítězství lidu-vítězství KSČ. Komunistickáideologie postihuje i oblast umění včetně hudby. Západní hudba je označována jako úpadková, týká se nových proudů tzv. vážné hudby i hudby jazzového okruhu. Skladatelé museli respektovat zákazy a řídit se příkazy, které jim byly nařízeny. Hudba měla být všem srozumitelná, optimistická, budovatelská a v duchu socialistického realismu. Společensky jsou upřednostňování ti, kdož se podřídili.

Zhruba od poloviny 20.století hudební vědci začínají hovořit o dvou typech hudby.
O HUDBĚ ARTIFICIÁLNÍ - (od:ars-umění) označuje západní evropsko-americkou uměleckou hudbu historickou i současnou. Hraje se především na koncertech tzv. vážné čili klasické hudby a má působit esteticky. Druhým termínem byla HUDBA NONARTIFICIÁLNÍ - ta zahrnuje všechnu ostatní existující hudbu. Tato hudba byla zábavná, relaxační, taneční či terapeutická. Ale pozor i tato hudba může mít vysokou uměleckou hodnotu. Patří sem jazz, rock, pop, country, ale také folklór, folk, etnická hudba, world music a hudba jiných kultur (Keltská, Egyptská..) Je zřejmé, že v naší současné společnosti vítězí spotřeba právě nonartificiální hudby nad potřebou komunikovat s hudbou artificiální - zejména a právě novodobé umělecké a experimentující hudby, které posluchači vyčítají zejména ztrátu melodičnosti.

Jako příklad umělce jsem si vybrala Zdeňka Lukáše, protože začátky jeho uměleckého působení byly spjaty s Plzní. Žil od roku 1928 až do roku 2007. Založil smíšený pěvecký sbor Česká píseň, tento sbor takřka 20 let vedl a komponoval pro něj. Pod jeho vedením získal sbor absolutní vítězství v mezinárodní sborové soutěži ve Španělsku. Pro neshody s tehdejšími politickými představiteli města Plzně mu zde bylo znemožněno další působení, sbor musel opustit a odstěhovat se z Plzně. A to jen kvůli tomu, že byl udán za to, že se v cizině upřímně vyjádřil k režimu, který u nás vládl. Nadále žil v Jilemnici u Prahy jako skladatel na volné noze, měl problémy se sebeuplatněním, ale díky svému talentu se postupně stal jedním z našich nejzpívavějších a nejoblíbenějších autorů skladeb pro pěvecké sbory.

Konec

21. listopadu 2012 v 20:03 | Ilma |  Mumlání

Čas, který trávím bez tebe,
je jako Země bez nebe.
Nepřekonatelně dlouhé chvíle,
však tobě je líp beze mě!

Namlouvám si nesmyslné informace,
nevím co očekávám za reakce.

Nohama na zemi stojím, bez kořenu, beze sil.
-čekám-
Čekám na dobu minulou.
Na chvíli, kdy vzpomínky uhynou.
-Černou v bílou proměním.-

V dešti chodím, ruce k sobě tlačím.
Opět sama.
Tohle je dokonalý svět.
Je krásné žít v iluzi, těžší však přijmout realitu.

Bílou v černou měním.
Já se vzdávám, já končím!

Vzdálenost.

17. listopadu 2012 v 15:42 | Ilma |  Myšlenky, pokusy o vlastní moudra
"Když máš někoho opravdu rád, nezáleží na vzdálenosti, která vás rozděluje."

Minulost

6. listopadu 2012 v 19:04 | Ilma |  Myšlenky, pokusy o vlastní moudra
"Minulost je svině, která nás vždycky dožene a ovlivní naši přítomnost."

Srdci neporučíš..

3. listopadu 2012 v 23:07 | Ilma |  Jednorázovky
Společně jsme šli temným lesem, z procházky, kterou jsme si dlouho plánovali. Víly deště se rozhodly tančit a předvedly perfektní představení. Ze strachu, že uklouzne po mokrém jehličí jsem ji kamarádsky chytil za ruku. Najednou jako bych měl pocit, že jsem udělal něco, co jsem neměl, ačkoli jsem chtěl. Sofie se bála bouřky, která zčeřila nejen okolí lesa, z něhož jsem se ji urgentně snažil dostat ven. Možná, že tak trochu nad mé očekávání jsem se nedočkal ucuknutí, ale naopak pevného stisku. Opravdu se bála, a tak jsem se vší opatrností vůči ní zrychlil krok. Zpozoroval jsem, že jí je zima, měla na sobě tříčtvrteční kalhoty a uplé tričko, které obtahovalo její fyzické nedostatky, ale mně se líbila i tak, naopak mi takto připadala krásná. Na vzdory jejím protestům jsem své tajné lásce půjčil svoji oblíbenou mikinu, není nejteplejší, ale doufal jsem, že ji trošku zahřeje.
Od hlavy až k patě mokří jsme dorazili před bytovku, kde Sofie bydlela. Zašmátrala ve své taštičce, aby našla klíče. Za pomocí pouliční lampy našla správný klíč od vchodových dveří a vydala se k nim. Odemkla, otočila se a zamávala mi. Vložil jsem si ruce do kapes tak, že mi vykukovaly pouze palce a zpozoroval jsem, jak se krásně usmála, udělal jsem krok vpřed a ona se vrátila, objala mě a já jsem se nebránil. Ovinul jsem své paže kolem jejího pasu, byla u mě blízko, více než kdy předtím a já jsem cítil, že její společnost je pro mě příjemná. To, že pršelo jí zřejmě už tolik nevadilo, při objetí mě obdarovala nenápadnými náznaky polibků na krku, následně jsme přitiskly svá ústa k sobě a nechávali se unášet atmosférou romantického počasí. Na rozloučenou jsme se ještě jednou objali, popřál jsem jí dobrou noc a sám jsem pomalu odcházel prázdnou ulicí. Myšlenky lítaly od jedné k druhé. Nebyl jsem si ničím jist a strašně jsem se bál. Bál jsem se toho, co bude dál. Je to přeci kamarádka a tohle součástí přátelství není. Druhý den ráno mi přišla SMSka, Sofie se ptala, co bude dál a já jsem nebyl schopen odpovědět, sám jsem to nevěděl.
Kolem páté hodiny večerní jsem vyrazil do hospody, pár bloků od Sofistčina bytu. Dal jsem si tři dvojité panáky mé oblíbené Whisky a přepadl mě bláznivý nápad - navštívit jí. Na zvoncích jsem vyhledal její jméno a dvakrát krátce zazvonil. Po ozvání se toho, tak sladkého hlasu mi naskočila husí kůže. Řekl jsem, že bych s ní chtěl mluvit a ona mi pozvala nahoru, protože prší.
Přišla mi otevřít v pyžamu, které jí slušelo a pozvala mě dál. Byl jsem v rozpacích a nevěděl, co říkat. Věděl jsem, že to musím zvládnout, že chci, aby věděla, jaké city k ní chovám. Bál jsem se, že tím všechno zničím, ale rozhodl jsem se, vysvětlovat si věci pomocí činů. Nebránila se, ale zatímco mě za ruku vedla do ložnice řekl jsem jí, že ji do ničeho nenutím a že může kdykoliv říci a přestanu. Přiložila mi ukazováček na rty, na znamení toho, abych byl zticha. Sundala mi tričko a začala mě dlouze a přitom tak vášnivě líbat. Nedokázal jsem nic jiného, než se s radostí přizpůsobit a oddat se jí. Urychleným pohybem jsem z ní sundal vršek pyžama a kochal se krásou, kterou kvůli své stydlivosti za postavu skrývá. Začala mi rozepínat mé čtyř knoflíkové rifle a já jsem věděl, že ji chci k sobě blíže, než kdy předtím. Neodolal jsem a musel jsem pokračovat, dokud neležela úplně nahá. Hladil jsem ji a snažil se pomocí různého hraní si ji uspokojit a dovršit tak orgasmu. Dráždil jsem ji a čím více jsem cítil, že vyvrcholí, tím vášnivěji jsem se Sofií zacházel.
"Tede-e.." vykřikla, když jsem poslouchal její dech, který byl už hodně nepravidelný. "Užž."
Začal jsem ji divoce líbat a byl jsem připraven do ní vniknout. Její vzdechy mě samotného vzrušovaly natolik, že jsem věděl, že už nemohu déle čekat. Snažila se vrátit dech do původní podoby a já jsem do jejího vstupu vnikl ve chvíli, kdy to nejméně čekala. Nádherně zavzdychala, zalapala po dechu a já věděl, že smím pokračovat. Byl jsem natolik vzrušený, že jsem cítil, jak se mé tělo chvěje a že ji chci jen a jen pro sebe. Dokázala dát najevo, co má ráda a já sám jsem začal pořádně vzdychat. Nešlo to ovlivnit. Věděl jsem, že od ní nechci v žádném případě pryč. Byla naprosto úžasná. Následně jsem si ji v objetí držel u sebe, nechal jsem ji spát na mé hrudi, měl jsem čas trochu normálně přemýšlet. Nechápal jsem proč k tomu svolila, proč někdo jako je ona má zapotřebí se zahazovat právě se mnou - zda z nudy, čiré lásky nebo proč - nějaký důvod mít musela. Odpověď jsem nenašel.
Po takřka dvouhodinové romantické koupeli, na které jsme se dohodli, když se probrala, jsem na zem rozprostřel deku a rozhodl se užít si se Sofií i jinde, než v posteli či ve vaně. Jelikož souhlasila, nebyl v ničem problém. Alespoň ne do doby, kdy se mě z minuty na minutu zmocnil pocit, že jí ztrácím. Musel jsem vysunout svůj penis a tentokrát jsem to byl já, kdo si vedle ní lehl. Opřel jsem si hlavu o její hrudník, ovinul kolem ní paže a tisknul jí k sobě, měl jsem potřebu ji chránit a nevzdát se jí. Brečel jsem, tak neuvěřitelně moc jsem se bál. Bylo to poprvé, co mi před někým tekly slzy, ještě k tomu před dívkou, kterou jsem miloval. Nebyl jsem schopen jediného slova, natož nějakého vysvětlení. Prostě jsem ji jen pevně tiskl k sobě - víc a víc..

Charakterní rozdíly..

2. listopadu 2012 v 21:57 | Ilma |  Myšlenky, pokusy o vlastní moudra
"Nedokážu být bez něj. V tom je ten rozdíl mezi mnou a jím. "