Všechno bude jiný..

26. srpna 2012 v 20:22 | Ilma |  Jednorázovky

"Je ti pouze dvanáct let, co si o sobě myslíš, co máš za sebou? Nemáš nic, žádné zkušenosti, nevíš co od života čekat. Jediný co jsi je - malá holka." řekla matka své dceři dost rozzlobeně, anižby k tomu měla sebemenší důvod. Tyhle slova slýchá Katka často. Stihla si zvyknout, ale tentokrát ony slova slyšela všechny za sebou a zněly tak zatraceně upřímně, že se jí do očí začaly drát slzy. Tiše přikývla, sklopila hlavu k zemi beze sil jakkoliv odpovědět.
"Najednou mlčíš.."
"Co ti mám říct? To, na co čekáš?" zalapala po dechu, aby mohla pokračovat " Máš pravdu. Jsem k ničemu." dostala ze sebe umírající ve svém světě. Pohled od matčino očí, které se rozzářili pocitem z vítězství nad vlastní dcerou upřela zpět do země a odešla do svého pokoje, kde matčinín nátlak nezvládla dusit v sobě a propadla zdlouhavému bezmocnému pláči. Hlavou jí běhaly myšlenky, od kterých se nedokázala odpoutat. Pomyšlení na to, že vlastní máma o ní neví nic jí ničilo ještě víc, než cokoli jiného. Je mi jen dvanáct a jsem bez zkušeností, nemám za sebou vůbec nic. pohrdavě se zasmála nad tou myšlenkou. Kdyby jenom tušila, kdyby znala alespoň zlomek z mého života. Otázkou bylo zda by se tak něco změnilo? Kroky. Slyší kroky, a tak otírá oči a sedá si ke svému stolu. Najednou se rozletěly dveře.
"Slečna hačá, jak si to představuješ? Střihej mi s něčím pomoc. Neděláš nic."
"To už jsem párkrát slyšela, nemusíš mi opakovat to, jak jsem neschpná." Najednou měla nasazenou silnou masku, nepochopitelné, kde vzala tu sílu. Ve skutečnosti žádnou neměla, jen ji nechtěla nechat opět vyhrát.
"Ty to slyšet potřebuješ." oznámila jí s jistotou.
"Nevíš, co potřebuju." Matka se neubránila a vystartovala po ní. Tloukla do ní, jak to jen šlo a pustila si u toho pusu na výlet: "Spratku jeden. Máš všechno, co chceš a pořád je ti to málo. Ničeho si nevážíš. Hraješ si na starší, ale nemáš na to, děláš jakobys mohla dávat rozumy a někomu radit, přitom je ti jen ubohých dvanáct. Chovej se už normálně. Jseš nic, ještě jsi nic nedokázala, tak si to uvědom." Mlátila jí, jakoby čechrala peřiny, neodradil jí ani Katčin pláč, který byl psychického původu. Jakoby se jí zatmělo před očima a nebrala na nic ohledy.
"V ubohých dvanácti se děti přeci nechovají rozumně." bránila se, aby si její máma nemyslela, že právě dosáhla své trofeje.
"Na to, abys mě mohla chytat za slovíčka jsi ještě hodně malá, holčičko. Však on tě život naučí."
"Asi nikdy nepochopíš, že na tom čísle nezáleží, ... mami."
"Jistě." Ironicky se usmála a odešla z pokoje.
Proč jí přijde směšný to, co jí říkám, proč mě jednou nedokáže brát vážně? Proč mě sakra pořád má za tu malou holčičku bez zkušeností, proč se o mně vůbec nezajímá? To jí jsem až tak lhostejná? Jakej měla tehdy důvod k tomu mě chtít? Chtěla mě vůbec? Kateřiny myšlenky se stáčely k pořádně silné depresi a rozhodla se, že dá matce šanci to změnit. O týden později spolu mluví, po delší době bez hádek a Kačka se matce svěří s tou méně bolestivou částí její minulosti, zkouší to.
"Kačenko, proč jsi nic neřekla? Nikdy jsi mi nic neříkala." obvinila jí.
"Neříkej mi Kačenko, nesnáším to jméno, natož jeho zdrobněliny. Nebyl důvod ti cokoli říkat, když o to nestojíš." MAtka ji pochválila za to, že se baví na úrovni a dokáže se jí dívat do očí. Kateřina svou matku nepoznávala, ale nevěřila tomu, že je to upřímné.
"Kdybychom spolu mluvili častěji, všimla by sis dřív, že nebudu obyčejná dvanáctiletá holka."
"Promiň.." znělo to upřímně, ale na tolikrát raněné srdce to nestačilo. "Můžeme to změnit." Matka si z rozhovoru asi skutečně něco vzala. "Teď už bude všechno jiné." řekla a objala ji. Kateřině se trošku ulevilo, s matkou měla lepší vztah, a dokonce pro ní začínala být jedním z nejdůležitějších lidí, i když stále bez jistot.

Byla sobota, jedenáct dopoledne, když se Káťa vyhrabala z postele a šla do kuchyně, kde očekávala přítomnost své matky. Asi vstala také dýl a šla nakoupit. Udělala si snídani, vypila šálek černého čaje, ale máma nikde. Zavolám ji. Alespoň mi koupí něco dobrýho. Mobil vyzváněl, když najednou uslyšela vyzvánění z matčiny ložnice. To mi nedošlo, může ještě spát, i když mi vždycky nadávala za to, že dlouho spím. Asi bych si měla přiznat, že jsme se hodně odcizili, ani já jí pořádně neznám. Ale jednu vzpomínku z dětství si přecijen vybavuji. Třeba jí to potěší tak, jako dřív a budeme se zase společně smát. Kateřina šla s úsměvem a provinilým výrazem do ložnice. Její máma ležela na posteli po bradu přikrytá, tak jako vždycky. Snad jí dojde, že je to, to, co jsem v dětství milovala a nevylítne rozčílená. Stoupla si za postel a náhle z mámy strhnula peřinu, kterou byla přikrytá a chtěla skočit vedle ní na postel, aby ležela podél ní, jako dřív, aby blbnuli a zamsáli se tak, jako to dělávali, když Katce bylo třeba pět. Místo toho zoufalstvím vykřikla: "Neeee!" Proč? Proč to udělala? Proč jsi jí to dovolil, když jsi viděl, jak je teď pro mě důležitá, Bože, proč? Každý večer se k Tobě modlím a Ty tohle dopustíš. Sakra, řekni mi, že tohle je sen, že to není pravda. Sakra. Ozvalo se klepání na dveře, sebrala své tělo, otevřela a v oné sekundě se otočila, došla do kuchyně, opřela se o zeď a sjela k zemi do svého typického posedu v němž si ovíjí kolena, aby vyplnila tu prázdnotu.
"Ty budeš Katka, viď? Neměla bys otvírat cizím lidem a odejít." řekl neznámý mužský hlas.
"Proč mě tu zase nechává, proč mě zase nechala samotnou? Teď, když mi prvně za život řekla, že jí na mě záleží. Proč mě zase nechala samotnou?" v záchvatu pláče a vzteku to ze sebe dokázala vykřičet.
"Kam odjela? V jednu ráno mi přišla SMSka, abych se tu ráno zastavil a seznámil se s tebou, že musí pryč. Neplakej, vždyť se vrátí, říkala mi dřív i teď o vašem příběhu, teď už tě tu nenechá, když tě konečně poznala. DOvol mi, abych se ti představil. Jsem Tomáš, mámin přítel. Co spolu podnikneme na seznámení?" snažil se jí rozveselit.
"Pohřeb." zvedla se ze země a odcházela zpátky do mámino ložnice. Podlamovaly se jí kolena, byla slabá. Tomáš jí chytl za ruku s vyděšeným výrazem. "Cože?" divil se. Kateřina se vyvlékla z jeho sevření a šla hledat něco na rozloučení. Přeci by neodešla jen tak. Bez toho aniž by mi to nějak vysvětlila. Tomáš byl ve zlomku vteřiny za ní, když spatřil, jak tam leží na posteli, když mu došlo, jak byla zpráva myšelná, když si uvědomil, že je to fakt, začaly mu po tváři stékat průhledné korálky. Kateřina již mezi dveřmi od pokoje propadla pláči a bezmoci, opět jí selhaly nohy a seděla na zemi.
"Něco má v ruce." řekl Tomáš a ihned skočil po papíru. Byl pro něj.
"Co ti píše?" ptala se.
"Na to, že ukončila svůj život je jedna stránka docela stručný dílo." řekl mi. Kateřina sebrala zbytek svých sil a sedla si na postel vedle své mámy a řekla jí: "Měla jsi pravdu. Bude všechno jiné." Tomáš ji chytil za ruku, když viděl jak nepřetržitě pláče a oddaly se tomu společně. "Je hezký vidět, že ti na ní záleží." řekl a usmál se na ní.
"Hm, ale já jí nestála ani za pár pitomých řádek na rozloučení, ani za pitomý vysvětlení. Ani za zkurvený SBOHEM. To potěší."
"Měla tě ráda. píše to v dopise. Jen by si musela vyčítat to, že tě připravila o 12 let života. Vím, že ti jí nenahradím, ale samotnou tě nenechám, v tomhle na tebe myslela. Ani jednoho nenechala samotného."
" Hm. Já jsem sama třináct let, tak si nedělej starosti."
"Máma říkala, že ti je dvanáct." možná to znělo jako něco, co chce vysvětlit.
"Dnešek bych si měla užívat v rodinném kruhu." Tomášovi to došlo.
"Asi teď není vhodný ti popřt všechno nejlepší, viď?"
"Ne." vyjekla a odplížila se ven. Tomáš jen slyšel bouchnout vchodové dveře. Věděl, že se musí postarat o Jessicu, zavolat policii a všechno zařídit.

Když pohřební služba odvážela mrtvé tělo, právě se Kateřina vrátila domů. Byt byl plný policistů a Tomáš vyhazoval matraci prosáklou krví. Kateřina se rozběhla a skočila na ní. Přitiskla se a krev chtěla přenést na sebe, nevnímaje že se řízla o ještě nezabavenou žiletku její zesnulé mámy. "Tohle si neodpustím. Kvůli tomu, aby mě bylo líp jsem dopustila smrt svý mámy. KURVA. "
"Přestaň! Neobviňuj se, nejsi malá holka." Bylo to poprvé co tohle slyšela. Došlo jí, že Tomáš je fajn a přitom jí o něm máma nikdy neřekla. Policisté si vyžádaly každého zvlášť k výslechu. A poté ji ještě Tomáš odvedl do kuchyně, kde společně s policií potřebovali ještě doplňující informace. Po všem si Tomáš vzal jednu policistku stranou, první na co se zeptal bylo: "Co Kačka, co bude s ní? Budu moc být s ní - doufám?"
"Pane, je nám líto, ale to, že jste s paní Jessicou sdílel společný život není oficiální a my nemáme žádný přímý důkaz - dokument, který úřady vyžadují, a tak musíme postupovat podle zákona." oznámila a pomalu odcházela " Držte se a pozdravujte Kačku." řekla nakonec, odcházela, protože na ní bylo vidět, že je to i pro ní těžké. Vzít 13 leté dívce i ten zbytek, co má.

Kateřina byla seznámená s tím, co jí čeká. Tomáš bojoval a hádal se za ní, ale prozatím mu ji do péče nesvěřili. Uvědomila si, jaký je Tomáš. Co pro ní dělá, že vlastně chce holku, kterou ani nezná. Asi mámu skutečně miloval.. nebýt mě, byla by šťastná s ním, na mně nezáleží. Všechno jsem zkazila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbila se ti tato povídka?

Ano
Ne

Komentáře

1 Šeříková N. Šeříková N. | Web | 26. srpna 2012 v 20:42 | Reagovat

Páni.. já nevím, co jiného ke smutným slovům říkat.. ale je to moc krásně napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama