Srpen 2012

Pláč

26. srpna 2012 v 23:34 | Ilma |  Mumlání
Brečím, spíše se zajíkám.
Brečím a nelehce vzpomínám.
Brečím často, brečím stále,
neovlivním to, nejsem srdce-vládcem.

Všechno je prč,
ano, to Ty jsi pryč.

Slzy stékají,
hvězdy v tu temnou noc padají.
Koukám nahoru,
koukám na nebe.
Třeba proto, že miluji jen Tebe.

Tajná láska

26. srpna 2012 v 22:57 | Ilma |  Mumlání
Hledám sama sebe ve tvém srdci.
Svědomí říká: "Zkus to dnes v noci."
Říká, že všechno bude fajn.
Oh, I hope Your heart is mine.

Nevíš, co děláš, nevíš, co chceš,
Ty nic k životu nepotřebuješ?
Já však potřebuji drobnost.
Neříkej mi: "Mám jinou maličkost."

Snažím se přijít na to, co chceš.
Moc mi to neusnadňuješ.
Až na to přijdu, poznáš kdo jsem.

Až na to přijdu, poznáš co jsem zač.
Yes, I´m ready, thank you very much.

S každym pohledem na tebe,
jsem štastnější - když mám tě u sebe.
Myslím si že mohli bychom spolu žít.
Jenže vůbec nevím, chceš-li se mnou být.

Jestli ano, tak je to oukéj.
Jestli ne, tak se na mě nekoukej!
Ač máš pohled překrásný,
v srdci ho mám zapsaný.

Nemohu se Ti podívat do očí,
láska k Tobě tak zabolí.
Rozum říká- ono to vyšumí,
srdce protestuje - vždycky se rozbuší.

Vždycky si můžu říct: snad..

26. srpna 2012 v 20:47 | Ilma |  Mumlání
Snad poslední slzy odtekly, snad naposled skleněné mám oči.
Snad navždy rozhodla jsem se, snad navždy vzdala jsem se.
Snad už slza pro tebe neukápne, tohle za mnou je.
Dokázala jsem si lásku k tobě, k čemu mi to je?
Dočtená jsi kapitola. Znovu číst ji nehodlám.
Jedno s druhým střídá se, snad brzy - vyřeší se.
Snad jizvy nezůstanou navždy, snad se časem zahojí.
Čas je smaže.
Snad vzpomínky zacelý..
Stejně v to nevěřím, ale slovem "snad" se podpořím..

Všechno bude jiný..

26. srpna 2012 v 20:22 | Ilma |  Jednorázovky

"Je ti pouze dvanáct let, co si o sobě myslíš, co máš za sebou? Nemáš nic, žádné zkušenosti, nevíš co od života čekat. Jediný co jsi je - malá holka." řekla matka své dceři dost rozzlobeně, anižby k tomu měla sebemenší důvod. Tyhle slova slýchá Katka často. Stihla si zvyknout, ale tentokrát ony slova slyšela všechny za sebou a zněly tak zatraceně upřímně, že se jí do očí začaly drát slzy. Tiše přikývla, sklopila hlavu k zemi beze sil jakkoliv odpovědět.
"Najednou mlčíš.."
"Co ti mám říct? To, na co čekáš?" zalapala po dechu, aby mohla pokračovat " Máš pravdu. Jsem k ničemu." dostala ze sebe umírající ve svém světě. Pohled od matčino očí, které se rozzářili pocitem z vítězství nad vlastní dcerou upřela zpět do země a odešla do svého pokoje, kde matčinín nátlak nezvládla dusit v sobě a propadla zdlouhavému bezmocnému pláči. Hlavou jí běhaly myšlenky, od kterých se nedokázala odpoutat. Pomyšlení na to, že vlastní máma o ní neví nic jí ničilo ještě víc, než cokoli jiného. Je mi jen dvanáct a jsem bez zkušeností, nemám za sebou vůbec nic. pohrdavě se zasmála nad tou myšlenkou. Kdyby jenom tušila, kdyby znala alespoň zlomek z mého života. Otázkou bylo zda by se tak něco změnilo? Kroky. Slyší kroky, a tak otírá oči a sedá si ke svému stolu. Najednou se rozletěly dveře.
"Slečna hačá, jak si to představuješ? Střihej mi s něčím pomoc. Neděláš nic."
"To už jsem párkrát slyšela, nemusíš mi opakovat to, jak jsem neschpná." Najednou měla nasazenou silnou masku, nepochopitelné, kde vzala tu sílu. Ve skutečnosti žádnou neměla, jen ji nechtěla nechat opět vyhrát.
"Ty to slyšet potřebuješ." oznámila jí s jistotou.
"Nevíš, co potřebuju." Matka se neubránila a vystartovala po ní. Tloukla do ní, jak to jen šlo a pustila si u toho pusu na výlet: "Spratku jeden. Máš všechno, co chceš a pořád je ti to málo. Ničeho si nevážíš. Hraješ si na starší, ale nemáš na to, děláš jakobys mohla dávat rozumy a někomu radit, přitom je ti jen ubohých dvanáct. Chovej se už normálně. Jseš nic, ještě jsi nic nedokázala, tak si to uvědom." Mlátila jí, jakoby čechrala peřiny, neodradil jí ani Katčin pláč, který byl psychického původu. Jakoby se jí zatmělo před očima a nebrala na nic ohledy.
"V ubohých dvanácti se děti přeci nechovají rozumně." bránila se, aby si její máma nemyslela, že právě dosáhla své trofeje.
"Na to, abys mě mohla chytat za slovíčka jsi ještě hodně malá, holčičko. Však on tě život naučí."
"Asi nikdy nepochopíš, že na tom čísle nezáleží, ... mami."
"Jistě." Ironicky se usmála a odešla z pokoje.
Proč jí přijde směšný to, co jí říkám, proč mě jednou nedokáže brát vážně? Proč mě sakra pořád má za tu malou holčičku bez zkušeností, proč se o mně vůbec nezajímá? To jí jsem až tak lhostejná? Jakej měla tehdy důvod k tomu mě chtít? Chtěla mě vůbec? Kateřiny myšlenky se stáčely k pořádně silné depresi a rozhodla se, že dá matce šanci to změnit. O týden později spolu mluví, po delší době bez hádek a Kačka se matce svěří s tou méně bolestivou částí její minulosti, zkouší to.
"Kačenko, proč jsi nic neřekla? Nikdy jsi mi nic neříkala." obvinila jí.
"Neříkej mi Kačenko, nesnáším to jméno, natož jeho zdrobněliny. Nebyl důvod ti cokoli říkat, když o to nestojíš." MAtka ji pochválila za to, že se baví na úrovni a dokáže se jí dívat do očí. Kateřina svou matku nepoznávala, ale nevěřila tomu, že je to upřímné.
"Kdybychom spolu mluvili častěji, všimla by sis dřív, že nebudu obyčejná dvanáctiletá holka."
"Promiň.." znělo to upřímně, ale na tolikrát raněné srdce to nestačilo. "Můžeme to změnit." Matka si z rozhovoru asi skutečně něco vzala. "Teď už bude všechno jiné." řekla a objala ji. Kateřině se trošku ulevilo, s matkou měla lepší vztah, a dokonce pro ní začínala být jedním z nejdůležitějších lidí, i když stále bez jistot.

Byla sobota, jedenáct dopoledne, když se Káťa vyhrabala z postele a šla do kuchyně, kde očekávala přítomnost své matky. Asi vstala také dýl a šla nakoupit. Udělala si snídani, vypila šálek černého čaje, ale máma nikde. Zavolám ji. Alespoň mi koupí něco dobrýho. Mobil vyzváněl, když najednou uslyšela vyzvánění z matčiny ložnice. To mi nedošlo, může ještě spát, i když mi vždycky nadávala za to, že dlouho spím. Asi bych si měla přiznat, že jsme se hodně odcizili, ani já jí pořádně neznám. Ale jednu vzpomínku z dětství si přecijen vybavuji. Třeba jí to potěší tak, jako dřív a budeme se zase společně smát. Kateřina šla s úsměvem a provinilým výrazem do ložnice. Její máma ležela na posteli po bradu přikrytá, tak jako vždycky. Snad jí dojde, že je to, to, co jsem v dětství milovala a nevylítne rozčílená. Stoupla si za postel a náhle z mámy strhnula peřinu, kterou byla přikrytá a chtěla skočit vedle ní na postel, aby ležela podél ní, jako dřív, aby blbnuli a zamsáli se tak, jako to dělávali, když Katce bylo třeba pět. Místo toho zoufalstvím vykřikla: "Neeee!" Proč? Proč to udělala? Proč jsi jí to dovolil, když jsi viděl, jak je teď pro mě důležitá, Bože, proč? Každý večer se k Tobě modlím a Ty tohle dopustíš. Sakra, řekni mi, že tohle je sen, že to není pravda. Sakra. Ozvalo se klepání na dveře, sebrala své tělo, otevřela a v oné sekundě se otočila, došla do kuchyně, opřela se o zeď a sjela k zemi do svého typického posedu v němž si ovíjí kolena, aby vyplnila tu prázdnotu.
"Ty budeš Katka, viď? Neměla bys otvírat cizím lidem a odejít." řekl neznámý mužský hlas.
"Proč mě tu zase nechává, proč mě zase nechala samotnou? Teď, když mi prvně za život řekla, že jí na mě záleží. Proč mě zase nechala samotnou?" v záchvatu pláče a vzteku to ze sebe dokázala vykřičet.
"Kam odjela? V jednu ráno mi přišla SMSka, abych se tu ráno zastavil a seznámil se s tebou, že musí pryč. Neplakej, vždyť se vrátí, říkala mi dřív i teď o vašem příběhu, teď už tě tu nenechá, když tě konečně poznala. DOvol mi, abych se ti představil. Jsem Tomáš, mámin přítel. Co spolu podnikneme na seznámení?" snažil se jí rozveselit.
"Pohřeb." zvedla se ze země a odcházela zpátky do mámino ložnice. Podlamovaly se jí kolena, byla slabá. Tomáš jí chytl za ruku s vyděšeným výrazem. "Cože?" divil se. Kateřina se vyvlékla z jeho sevření a šla hledat něco na rozloučení. Přeci by neodešla jen tak. Bez toho aniž by mi to nějak vysvětlila. Tomáš byl ve zlomku vteřiny za ní, když spatřil, jak tam leží na posteli, když mu došlo, jak byla zpráva myšelná, když si uvědomil, že je to fakt, začaly mu po tváři stékat průhledné korálky. Kateřina již mezi dveřmi od pokoje propadla pláči a bezmoci, opět jí selhaly nohy a seděla na zemi.
"Něco má v ruce." řekl Tomáš a ihned skočil po papíru. Byl pro něj.
"Co ti píše?" ptala se.
"Na to, že ukončila svůj život je jedna stránka docela stručný dílo." řekl mi. Kateřina sebrala zbytek svých sil a sedla si na postel vedle své mámy a řekla jí: "Měla jsi pravdu. Bude všechno jiné." Tomáš ji chytil za ruku, když viděl jak nepřetržitě pláče a oddaly se tomu společně. "Je hezký vidět, že ti na ní záleží." řekl a usmál se na ní.
"Hm, ale já jí nestála ani za pár pitomých řádek na rozloučení, ani za pitomý vysvětlení. Ani za zkurvený SBOHEM. To potěší."
"Měla tě ráda. píše to v dopise. Jen by si musela vyčítat to, že tě připravila o 12 let života. Vím, že ti jí nenahradím, ale samotnou tě nenechám, v tomhle na tebe myslela. Ani jednoho nenechala samotného."
" Hm. Já jsem sama třináct let, tak si nedělej starosti."
"Máma říkala, že ti je dvanáct." možná to znělo jako něco, co chce vysvětlit.
"Dnešek bych si měla užívat v rodinném kruhu." Tomášovi to došlo.
"Asi teď není vhodný ti popřt všechno nejlepší, viď?"
"Ne." vyjekla a odplížila se ven. Tomáš jen slyšel bouchnout vchodové dveře. Věděl, že se musí postarat o Jessicu, zavolat policii a všechno zařídit.

Když pohřební služba odvážela mrtvé tělo, právě se Kateřina vrátila domů. Byt byl plný policistů a Tomáš vyhazoval matraci prosáklou krví. Kateřina se rozběhla a skočila na ní. Přitiskla se a krev chtěla přenést na sebe, nevnímaje že se řízla o ještě nezabavenou žiletku její zesnulé mámy. "Tohle si neodpustím. Kvůli tomu, aby mě bylo líp jsem dopustila smrt svý mámy. KURVA. "
"Přestaň! Neobviňuj se, nejsi malá holka." Bylo to poprvé co tohle slyšela. Došlo jí, že Tomáš je fajn a přitom jí o něm máma nikdy neřekla. Policisté si vyžádaly každého zvlášť k výslechu. A poté ji ještě Tomáš odvedl do kuchyně, kde společně s policií potřebovali ještě doplňující informace. Po všem si Tomáš vzal jednu policistku stranou, první na co se zeptal bylo: "Co Kačka, co bude s ní? Budu moc být s ní - doufám?"
"Pane, je nám líto, ale to, že jste s paní Jessicou sdílel společný život není oficiální a my nemáme žádný přímý důkaz - dokument, který úřady vyžadují, a tak musíme postupovat podle zákona." oznámila a pomalu odcházela " Držte se a pozdravujte Kačku." řekla nakonec, odcházela, protože na ní bylo vidět, že je to i pro ní těžké. Vzít 13 leté dívce i ten zbytek, co má.

Kateřina byla seznámená s tím, co jí čeká. Tomáš bojoval a hádal se za ní, ale prozatím mu ji do péče nesvěřili. Uvědomila si, jaký je Tomáš. Co pro ní dělá, že vlastně chce holku, kterou ani nezná. Asi mámu skutečně miloval.. nebýt mě, byla by šťastná s ním, na mně nezáleží. Všechno jsem zkazila.

Víra

20. srpna 2012 v 21:36 | Ilma |  Úvahy
Víra je základem všech náboženství, důvěra v nauku; osobu, které se odevzdá. Víra je zcela individuální a každý k ní přistupuje se subjektivním názorem. Jedná se o intimní téma každého z nás, a proto není vhodné podle ni člověka soudit.

Zpravidla se víra spojuje s náboženstvím, a proto uvádím některé alespoň pro příklad: katolické, evangelické, muslimské, protestanské, apod. Víra je většinou spojována především duchovně skrz náboženství, a tedy zpravidla s Bohem či s více Bohy. Avšak slovo "víra" nemusí mít pouze jeden jediný význam. Můžeme věřit v cokoliv - v rodinu, lásku, mír, svobodu, přátelé, reinkarnaci, dokonce i v neživé věci, zkrátka v cokoliv, ale především by člověk měl věřit sám v sebe; v to, že překoná veškeré překážky, které mu osud nastražil na cestu životem. Je to vsugerace či víra? Člověk věří, že mu určitá věc může pomoci, doufá.. a zoufale čeká zda jeho prosba bude vyslyšena.

Víra není hmotná, a tudíž nezáleží na tom zda je člověk chudý či bohatý, ani na tom zda jí člověk chce či nechce, pokud věří, nezbaví se jí. Není to nic zlého, naopak, ve víře je síla, dokud člověk věří - doufá, a dokud doufá - má naději. Už proto by ji nikdy nikdo nikomu neměl vyvracet, jedinci by tak bral možná že jedinou naději, kterou má.

Zdá-li se někomu víra jako absolutní hloupost - ruku na srdce. Každý si zajisté vzpomene na minimálně jednu situaci, kdy mu nebylo nejlépe, kdy se s prosbou o pomoc obracel na Boha, a právě tuto situaci vystihuje jedno z desatera Božího přikázání: "Nevezmeš jméno Boží nadarmo." Nemám ráda chvíle, kdy se člověk na Boha obrací jen pro to, že je mu mizerně, kdy něco potřebuje, ale je to jen taková zajímavost pro zamyšlení. Proč člověk v náročné životní situace či v nesnázích použije zrovna fráze typu: "Pane Bože!, Ježíši Kriste!"?

Mnohým lidem právě víra pomohla ve zvládnutí i na pohled nepřekonatelných situací. Nosí ji uloženou v srdci i duši, a tudíž je s nimi v každé chvíli, při každé životní situaci.

"V co věřím?" V každém z nás je ona otázka, na níž se odpovědi mohou měnit, ale zodpovědět by si ji měl umět každý z nás. Přístup k víře je individuální, nikoho nelze nutit, ale pravdou je, že skutečně každý v něco věří - nemusí se jednat pouze o víru náboženskou, a proto má k tomuto tématu každý svůj názor, který si minimálně ve své hlavě dokáže odůvodnit.

Diskriminace

14. srpna 2012 v 17:29 | Ilma |  Úvahy
V mnoha případech se dnes určité skupiny lidí odvolávají na to, že jsou diskriminování. Zajisté ke svému tvrzení má každý z nich důvod, který by si -bezpochybně ve svůj prospěch- uměl obhájit.

Reakce je většinou jasná: "Tohle není diskriminace.", a tak otázkou zůstává, kdy daný útok lze považovat za diskriminaci? Jsou určité skupiny lidí opravdu zanedbávány a jsou porušeny jejich práva a svoboda? Mnozí s tímto názorem pouze apelují (možná sami ani význam toho slova neznají), avšak skutečnost je jiná. Diskriminací je mnoho druhů, ale ten nejaktivnější je myslím každému dobře znám.

Zmiňovaným jedincům nesmím křivdit, je však pravdou, že žijeme v době, kdy lidé mezi sebou dělají rozdíly a soudí člověka, aniž by jej jakkoliv poznali; bez ohledu na to, co jedinec umí a jaký ve skutečnosti je, soudí většinou z pravidla podle rasy; víry, jež osoba uznává; původu; zdravotního stavu; vzděnání; inteligence; pohlaví a v neposlední řadě podle věku.

Abych pravdu řekla, nerozumím tomu. Nevím, co je to za hit odsoudit člověka, když ho neznám. Odsoudit ho jen kvůli vzhledu je jednou z největších ubohostí vůbec. U toho, jaký člověk je, nezáleží na barvě pleti, postavě a vzhledu všeobecně, víře, inteligenci, pohlaví a ani na věku, ale na tom, jaká je jeho vnitřní krása, jak moc má laskavé srdce.

"Nejlepšího člověka hledej mezi těmi, které svět odsuzuje."

[Lev Nikolajevič Tolstoj]

Možná by vše bylo snažší, kdyby se mezi lidmi nedělaly rozdíly, kdybychom se všichni navzájem tolerovali tací, jací jsme a dokázali jsme tak vytvořit určitou vyrovnanost. Mnozí by se tak necítili utlačováni, diskriminováni a možná že by tak ubyla i část populace s pocity méněcenosti.

Nedávno jsem na internetu narazila na jeden názor. Podle mého úsudku má ten, kdo s tím souhlasí či je to schopen vyjádřit jako svou myšlenku, myšlení psychopata. Znění názoru bylo výstižné: "Mentálně postížené lidi by se měli zabíjet." (Tohle je diskriminace!) Bez ohledu na přání postiženého jedince, bez ohledu na jeho názor na život. Opět budu citovat. " Prostě je vyvraždit všechny, oxidují tu a překáží normálním lidem." Nedovedete si ani představit, co se mnou tento názor udělal, co ve mně dokázal vyvolat. Musela jsem se párkrát nadechnout, než jsem ve čtení pokračovala, chtěla jsem totiž znát pochod toho uvažování, a tak uvedená citace je až z konverzace s tím nelidským hovadem. Ať už je člověk zdravý či nemocný, pořád má svou hodnotu a je třeba hledět na jeho přání a touhy. Pořád je to člověk, který má právo na život, v němž ale každý rozhoduje sám za sebe. Člověk, někdo, kdo si zaslouží podat ruku a ne vidět záda otočená k němu. Ať protestujete jak chcete, většina mentálně postížených lidí vnímat dokáže. Možná bychom se všichni divili, jak.. To, že nepřemýšlí jako zdravý lidé, neznamená, že vás nevnímají, že nevnímají vaše činy. To, že je mentálně postižený, neznamená, že trpí. Pořád žije, i když to není typický život. Mnozí z nich naopak dokáží být šťastni. A pokud se jedná o případy ZTP (zdravotně tělesně postižených) tak hodlám protestovat taktéž. Naopak je až k neuvěření, jak z těchto lidí dokáže vyzařovat síla, energie a chuť do života. Jsou si vědomy toho, co mají za sebou, ale i přesto neztrácejí smysl pro život, na který mají naprosto stejné právo jako všichni ostatní. Mnozí z nich mívají mnohem rozumnější uvažování, než lidé, jež jsou po fyzické stránce zdravý. Je třeba, aby byly začleňovány normálně do komunikací a společnosti. Neměli bychom je izolovat, to, že má někdo nějaký handicap, není znamení toho, že není normální. Nikdo z nás neví, co se kdy může stát nám samotným.

Nevěra

14. srpna 2012 v 14:47 | Ilma |  Jednorázovky
Po náročné práci jsem se vydal do jedné z místních hospod na pivo. Nevím, co to bylo za instinkt, ale ani trošku se mi nechtělo domů. Asi předtucha. Nezůstal jsem u jednoho kousku, ale vyprázdnil jsem asi čtyři celé půllitry. Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou. Když na mě promluvil hlas, byl jsem zamyšlený.

"Je deset hodin, zavíráme, pane Lauc.." Jeho hlas přerušilo hlasité pípnutí.
Zdvořile jsem se omluvil a nechápavě čekal na dokončení jeho věty.
"Laucdviku." Dokončil poměrně odměřeným hlasem. Zvedl jsem se, šel jsem k pultu zaplatit, už absolutně nevnímaje, že mi přišla SMS. Na to, že jsem na sobě měl pouze montérky, pracovní oděv, byla venku vcelku zima, asi něco pod nulou. Rozhodl jsem se zajít ještě do Music baru, který byl poblíž. Potřeboval jsem se zahřát. Je to jediný nonstop v okolí.
"Scotch Whisky, prosím." Poručil jsem si , přičemž jsem usedal na poměrně vysokou barovou židli. Opět se z mé kapsy, kde jsem měl mobilní telefon, ozvalo to hlasité pípnutí. Chopím do ruky sklenku a otevírám zprávu.
"Colu?" zeptala se servírka. Tápal jsem po dechu, když jsem četl SMSku, nevěděl jsem, jak reagovat. Zda být rád a nebo brečet.
"Vaše přítelkyně je v ohrožení života." Stále jsem si ta slova opakoval a přemýšlel nad tím, jak mohou být asi myšlená.
Kopl jsem do sebe celou sklenku. Překvapivě jsem byl schopen slov. "Ne, ještě jednou, díky." I skrz podnapilý stav jsem si vzpomněl na první zprávu, kterou jsem si nepřečetl, a tak jsem ji bez váhání našel a otevřel.
"Angelika měla autonehodu. Právě ji vrtulník transportoval do Thomayerovi nemocnice. Později dám vědět, jak na tom je. Petr." Nechápal jsem to. Napadala mě spousta otázek. Kdo je Petr? Autonehoda? - Vždyť nemá řidičský průkaz. Proč napsal mě, jak ví, kdo jsem? Kde vzal číslo? Co je s Angel? Je v ohrožení života..
Zaplatil jsem, dopil jsem a vydal jsem se cestou k východu. Z rohu na mě volá dívenka, která má slzy v očích. "Stejně vás za ní nepustí." Nevěděl jsem, zda jsem natolik opilý, že se mi všechno jen zdá. Napadalo mě ´Co ta o tom ví?´
"Kdo jste?" tázal jsem se jí, když jsem se otočil a udělal pár k roku k jejímu stolku.
"Na tom nesejde." Odpověděla, oči stále upřené k zemi. "Myslela jsem si, že jste to vy, podle vašich reakcí na mobil a popisu, který znám." Již zvedla hlavu vzhůru a dívala se na mě. Byla velice půvabná a já jsem znejistil.
"Co o tom všem víte, já.. já nic nechápu." řekl jsem.
"Bohužel vím dost, ale teď se potřebujete prospat. ale až ráno, půjdeme se vyspat." Ujišťovala mě, že teď a tady není ta vhodná doba. Cítil jsem, že jsem okouzlen, skutečně byla nádherná, jako vystřižená z módního časopisu. Nevracela se k tématu, spíše jsme mluvili jako dva náhodní známí, co se vzájemně seznamují. Odešli jsme společně ke mně domů a ze mě pomalu vyprchával alkohol, musel jsem se ovládat, ale svých zábran jsem si byl dobře vědom.
"Tak, co se stalo? Mně Angelika není lhostejná." staral jsem se. Nechápavě se na mě podívala se zoufalým výrazem a stavem na pokraji zhroucení, když ze sebe vydala: "Soucítím s Tebou a chci Ti být nablízsku, tak proč se tak bráníš příjemným okamžikům?"
"Proč se ptáš, když víš, že mám Angeliku?"
"Jakoby jí snad na tobě záleželo. Má doma skvělého muže, který ji miluje, ale neváží si toho. Hezká úroveň." V hlavě jsem si srovnával myšlenky a přemýšlel, jak to může myslet.
"Srozumitelněji? Byla mi snad nevěrná?" Seděl jsem vedle překrásné ženy, která se mě snažila svádět na pohovce na níž se mé vzpomínky odebírají k Angelice. Zavřel jsem oči a doufajíc čekal na odpověď.
"Nejen jednou." Právě zaznělo to, co jsem slyšet nechtěl. Chtěl jsem vysvětlení, i když jsem věděl, že je na všechno pozdě.
"Psal Ti Petr, viď?"
"Ano. Kdo to je? Ten.. její? "
" Nehodlám ho obhajovat, naopak, ale neházej vinu pouze na něj. Pokud se s Angelikou rozejdeš, může si za to ona sama. Petr byl můj snoubenec a ona ho ode mě odvlékla. Ukradla mi to nejcenější a jediný, co jsem měla." Teď jsem seděl na okraji pohovky a měl slzy v očích. ´Proč, proč to udělala? Co jí chybělo?´ Marně hledajíc odpověď jsem se prohraboval ve svých myšlenkách. Jenže jsem pozoroval onu krásnou dívku, najednou byla bez úsměvu, mluvila vážně a já věděl, že nelže, avšak připustit si něco takového pro mě v tuto chvíli je nadlidský úkol.
"Co ta nehoda, co se stalo, proč psal mě?"
"Asi abys neměl strach, když Angelika není doma. Volal mi, že neví co má dělat, že měl autonehodu, z které vyvázl dobře, ale Angelika na tom je zle. A že jediným čím si je jistý je to, že musel pryč, aby nehoda nebyla na něj, stálo by ho to totiž místo v práci a mělo by to spoustu dalších souvislostí."
"On jí tam nechal?"
"Ne, jen počkal až kolem někdo pojede, s tím, aby zavolal záchranku, že objevil autonehodu.. a vypařil se. Tudíž pokud přežije, všechno půjde za Angelikou. O to je to horší, když nemá řidičský průkaz a Petr nahlásí, že mu auto bylo ukradené. Prý tak z toho bude menší problém, než kdyby pravda vylezla na povrch." Měl jsem zaťaté pěsti na rukou. Po chvilce jsem vykřikl: "Sobec." Nevěděl jsem, jak se mám chovat. Netušil jsem zda Angelice odpustit. Bylo mi jasné jen to, co je Petr za zmrda a nechápal jsem co je na něm lepšího.
"Co jí na něm tak přitahovalo, když je to tak sobecká kurva?"
"Možná že to samé co mě. To, že není úplně hodnej." Mluvila tiše a drželi jsme se za ruku. Nechápal jsem to a cítil jsem, že se ocitám na dně. Nechápu, jak jsem mohl, ale usnul jsem. Ráno jsme se společně vydali do nemocnice. Kola mého sportovního auta před nemocnicí zapískaly jako nikdy předtím a my jsme se prodíraly nemocničními chodbami. Najednou jsem před vchodem na jednotku intenzivní péče spatřil jejího otce a ubrečenou matku svírající se v křečích na židli. Nevěděl jsem co to znamená, ale měl jsem špatné tušení. Bylo oprávněné. Její otec mi daroval pořádnou facku. Zřejmě si potřeboval ulevit od emocí, veškerá obvinění ze smrti jejich dcery padla na mě. Nikdo nic netušil a Angelika už pravdu říci nemůže. S Petrem sice zacloumal smutek a lítost, ale ne natolik, aby někomu celou pravdu řekl, tento konec mu naopak přihrál k jeho dobru. Neuplynul ani měsíc, kdy přilezl zpátky za onou tajemnou dívkou, která pro mě byla od první chvíle kouzelná a prosil o vrácení všeho zlého. Tehdy jsem to byl já, kdo mu s radostí ozdobil obličej a odešel s jeho bývalou přítelkyní.

Moc amuletů?

7. srpna 2012 v 22:30 | Ilma |  Jednorázovky
Laura je náctiletá dívka, která si žije ve svém vlastním světě, ve světě, který by zřídkakdo pochopil.

Existují lidé, kteří jsou snad trošku pověrčiví a připoutávají se k neživým věcem. Pro okolí mnoho věcí může být nepochopitelných, ale oni samotní k tomu důvod mají. Většinou pro pocit, že nejsou sami, že je něco s nimi, jedná se pouze o duchovní stránku věci, ale když ona "moc" v člověku je, tak proč ji skrývat? Jedině tak ti lidé chvlkami dokáží dýchat světlo a vydechovat tmu, cítit bezpečí, možná by se dalo mluvit i o síle, která je do života potřebná.

A přesně tohle byl Lauřin případ.

Od mala se uchylovala k plyšákům, nedala na ně dopustit, starala se o ně, jako o živé a trávila s nimi čas, nenechala jim od nikoho ubližovat, spala s nimi a v jejich společnosti se cítila skvěle. Věk jí přibýval, ale jí to nevadilo, málokdo dokázal pochopit, jak dívka jejího věku může toužit po plyšácích. Všem to připadalo natolik dětinské, že se jí vysmívali. V té době se Laura víceméně distancoala. Lásku k plyšákům stále uchovává, v jejím pokoji stále naleznete několik plyšáků, nejen na posteli, ale i na poličce. Jen si odvykla na to, aby cokoli projevovala navenek, už neječí, když jí někdo plyšáka vezme, když jí s nimi hodi, v dnešní době to pouze drží v sobě s neskutečnou bolestí, protože nikdo ve skutečnosti neví, co pro ní znamenají a už navěky znamenat budou. Vzhledem k věku se přeorientovala na jiné věci a sice na náramky, prstýnky a různé druhy přívěšků.

Většinou již bývá pravidlem, že když někam jde, bez těchto podmětů neudělá krok. Každá z věcí, co ji kdy zdobí a nevině se tváří jako módní doplněk něco vyjadřuje, něco znamená či něco připomíná. Laura má ve zvyku si své vzpomínky přirovnávat. Možná to není zrovna dobře, jelikož to ne vždy dopadá tak, jak by chtěla. Mnohdy si někoho přiřadí k věci, která danou osobu již navždy připomíná.

Pro objasnění uvedu pár příkladů..

Jednoho dne začala nosit náramek. Náramek, který si sama koupila na pouti, náramek, který jí připomínal jedno přátelství, které v té době bylo hezké. Přátelství, které neumírá, jak se říká. Ten náramek nedokázala sundat z ruky, byla na něm závislá, jenže uplynulo pár týdnů, kdy se gumička přetrhla a dřevěné korálky se rozsypaly. Laura je sesbírala a dodnes je má vložené doma v mističce se vzpomínkou na přátelství, které za nedlouho na to skončilo. Lauře zbyla jen jedna jediná fotografie na které je vidět s náramkem. Fotografie, u které si vždycky vzpomene na osobu, s kterou měla náramek spojen.

Zrovna tak mohu popsat Lauřin příběh o přívěšků, který pro ní hodně znamenal. Přívěšek, na který nedala dopustit, nedokázala si ani představit jít kamkoliv bez něj. Dodával jí energii a dokázala ho k sobě tisknout v ty nejtěžší chvíle, dokonce jí občas také připomněl určitou osobu. Jednoho krásnéo deštivého dne, když se procházela podél řeky si všimla, že pčívěšek leží na zemi, sebrala jej, vrátila zpátky na řetízek, jenže tak se stalo ještě dvakrát. Vždycky si včas všimla, podvědomě zřejmě věděla, že ho ztratit nechce, a tak ho uložila doma na bezpečné místo. I když si už dvakrát koupila naprosto stejný přívěšek, ví, že to nikdy nebude ten první. Ten, který měla ráda. Ten, který jí po nějaké době spadne pokaždé, když se s ním někam vydá.

Proto se dnes snaží všechny tyto věci střídat, aby si na ně nestihla zvyknout. Střídá je, ale přesto pro ní něco znamenají, pro ní samotnou mají skrytý význam. Především se jedná o přívěšky, které hodně dokáží vyjádřit o ní samotné. Náramky, které střídá, aby si k žádnému nevypěstovala vztah. Prstýnky, které jí dodávají bezpečí, které jí ovíjí její prsty a jsou vždycky s ní. V dnešní době si už raději nic nespojuje s osobami, protože má strach. Strach, že až se s nimi něco stane, bude to znamení. Ano, Laura byla vždycky zvláštní, aby na něco takového věřila a kvůli minulosti už tu vždycky bude ta otázka: "Co když je to znamení? Varování, že bude následovat to, co vždycky předtím a nebo minimálně něco zlého.." Jenže i přesto tyto doplňky ráda nosí, zatím pořád z nich cítí tu sílu, to kouzlo, moc. Čím hlouběji jí doplněk někoho připomíná, tím raději jej nosí, tím spokojenější je, i přesto, že jí neopouští strach. Strach z toho, co jednou bude..

Slova nebo činy?

6. srpna 2012 v 13:47 | Ilma |  Úvahy
Člověk přijde na svět bez toho, anižby cokoli uměl. Neumí nic a ačkoliv vnímá, nerozumí. Nic nejde hned, a tak se každý musí k jednotlivým úkonům propracovat. Učí se poznávat svět kolem něj a přiučuje se novým věcem. Poznává nová slova, jejich význam a uvědomuje si to, co které slovo znamená.

Slovní zásoba je důležitá, však není příjemný pocit, když na vás někdo mluví a vy mu nerozumíte jen kvůli tomu, že neznáte význam slova, že nedokážete vyhledat to správné synonymum.
Ideální způsob, jak rozšířit slovní zásobu je četba. Čím více člověk bude číst, tím více slov pozná, tím více se mu jich zaznamená v paměti a bude je umět použít pro běžný život, ale ačkoliv se nám mnohdy může zdát, že známe mnoho slov, že více nepotřebujeme, že slovníky jsou obsáhlé dost, objevují se situace, pro které marně s lapáním po dechu hledáte ta správná slova.

Určitě se mnozí z vás setkali se situaci, v níž ať řeknete cokoliv, přijde Vám, že je to málo. Ať už je to cokoli, nevyjádří to, to, co byste rádi sdělili. Ať se snažíte sebevíc, nedokážete nalézt jediné vhodné slovo. Nadáváte na to, že vaše slovní zásoba se ztratila, že nedokážete vystihnout své pocity, a pak přichází ta otázka - K čemu je rozšiřování slovní zásoby, když vhodná slova stejně nenacházím?

Ať už se jedná o chvíle radostné či smuteční je normální, že má člověk potřebu druhému k tomu s čím se svěřil, cokoliv říct. Víte, že slova nenaleznete, že veškerá snaha je zbytečná, a tak na řadu přicházejí upřímné činy, které doufáte, že řeknou mnohem více, než jakákoliv slova.

"Nejdůležitější věci se nejhůře vyjadřují, protože slova umenšují jejich skutečný význam."
Stephen King

Hra se slovy je hezká. Hrajeme si s nimi, užíváme je, ale málokdo jim skutečně rozumí. Nejsem zastáncem cizích slov, mám raději ta slova, která jsou přirozená, která vyplynou z úst tak, jak vyplynou, bez větší kontroly a pokusu o to, aby působily inteligentněji. Je lepší říci slovo jednoduše, tak abychom ho pochopili mi samotní a především komunikátor s nímž hovoříme. Na co používat příliš odborná slova, proč hledat synonyma, která vyzní povýšeně? Aby člověk dokázal, že není analfabetní? Tohle přeci nepomůže. Nepomůže to, že člověk užije slova, která během pár následujících hodin, v lepších případech týdnů, upadnou opět v zapomění.

V dnešní době si slov lidé příliš neváží, ulehčují jejich prvotní význam a váhu určitých slov. Upřímných slov, by se mělo vážit, používat je správně, ve vhodnou dobu a neplýtvat jimy jen tak z nudy a z nedostatku témat.
Slova jako "Mám tě rád", "Vážím si tě." se dnes staly součástí většiny konverzací, lidé je používají denně a mě by zajímalo, kdo z nich zná jejich skutečný význam, kdo z nich je myslí skutečně vážně se vším všudy. Podle mého názoru je lepší neříct v této oblasti nic, než vyřknout tyto fráze, které nejsou myšleny upřímně a druhé osobě dokonce mohou ublížit. Bohužel se čím dál častěji setkáváme s tím, jak lidé slovně dokáží ovlivnit druhé. Doufám, že všichni ti lidé jednoho dne pochopí, co tyto slova ve skutečnosti skrývají a že jim dojde, jak hloupí byly, když jimy tolik plýtvaly. Že konečně objeví tu krásu v nich, když je řeknou nahlas ve chvíli, kdy to cítí uvnitř sebe, když vyplynou ze srdce..

Než mluvit neupřímně, bylo by skutečně lepší mlčet. Dokáži si představit to ticho, které by najednou bylo.

Přátelství

2. srpna 2012 v 22:16 | Ilma |  Úvahy
"Přítel je někdo, před kým je možné myslet nahlas."
[R.W.Emerson]

Z několika vlastních zkušeností si dovoluji říci, že při výběru přátel by měl být člověk seksakramensky opatrný a než-li někoho za svého přítele označí, měl by si být dobře vědom, kdo tím člověkem ve skutečnosti je.

Opravdový přítel je člověk, který přichází, když jste sami; který vás vždy rád vyslechne, protože mu není jedno, jak se cítíte; který vás upozorní, když tuší, že děláte chybu. Je vám oporou bez ohledu na cokoliv jiného, přijme vás celým svým srdcem, i přesto že ví, jací jste. Pravý přítel je někdo, kdo vaší duši dodává světlo a teplo. Je to člověk, s kterým si rozumíte i beze slov; člověk, před nímž se dokážete zasmát i rozplakat. Člověk, kterého cítíte uvnitř sebe, ačkoli není zrovna s vámi.

Jeden opravdový přítel má neuvěřitelnou moc a jeho schopnost se dosti podobá kouzlení. Říká-li někdo, že přítele nepotřebuje, lže. Každý potřebuje člověka, za kterým může přijít, když potřebuje pomoci (ať už se jedná o radu, vyslechnutí či o to, že potřebuje cítit něčí blízkost). Najít toho pravého je neuvěřitelně těžké a mnohdy to trvá pár let. Člověk si tak musí projít vším ku příkladu tím, žě někteří lidé ho využijí, mnohým se hodí jen když něco sami potřebují, některým ve chvíle, kdy se nudí, a tak se člvoěk musí smířit s tím, že ho většina lidí opustí, i když se na to z počátku netváří. A proto zcela souhlasím s následující větou: Důvěřuj, ale prověřuj.

"Pravé přátelství je rostlinka, která roste pomalu, musí podstoupit a vydržet mnohé rány a nepřízně osudu, než si zalsouží své jméno."
[George Washington]

Občas se objeví ta chvíle, kdy má člověk pocit, že objevil někoho, kdo mu je neskutečně podobný, jakoby snad našel své dvojče, s nímž si rozumí. Všechno mu najednou připadá lehčí a na tváři se mu objevuje upřímný úsměv. Bohužel i v tomto případě existují dvě varianty. První je ta hezká, ta, kdy tomu tak skutečně je, avšak druhá je ta, kdy se úsměv mění v pláč, kdy to vše trvá jen pár týdnů, měsíců a poté přichází doba, kdy čas odhalí pravdu a vše hezké končí, jelikož váš rádoby přítel se ukáže v těch pravých barvách a vy trpíte pro svou hloupost a naivitu.

Proto dnes již vím, že přítel není ten, s kým trávím většinu svého času, s kým se stýkám a bavím, ani ten, s kým se společně smějeme a dokonce ani ten, který mi tvrdí, jak moc společných věcí máme. Přítelem je ten, kdo si své jméno zaslouží; ten, kdo tu pro mě je, i přesto, že zrovna nesedí vedle; ten, kdo se mě snaží poznat, i přes mnohé překážky. Člověk, jež dokáže odhadnout vážnost situace a neodsoudí mě za to, jak vypadám, jaká jsem a co dělám; člověk, který mi nepomluví za zády, ale naopak do očí řekne to, co si skutečně myslí. Člověk, který nesoudí, když nezná..

Přátelství je samo o sobě myšlenka, která by se dala do nekonečna rozvíjet, jenže někomu pomyšlení na něj samotné přináší naplnění, jiným bolest. Tudíž už řeknu jen pár vět závěrem:

Pokud se rozhodnu a někoho si označím za opravdového přítele, znamená pro mě více, než lidi kolem, svou funkci si zasloužil svým chováním a svými gesty - čehož si jsem vědoma a je to jedna z věcí, které si vážím. Beru jej vážně, pokouším se mu dopřát to, co si myslím, že mu chybí a to, co si dotyčný člověk zaslouží, ale především ho mám na věky uloženého v srdci a nikdy nehodlám zapomenout - ani na sebemenší detail. Ani na pouhou vzpomínku hřejivého doteku Slunce..