Touha po poznání své matky..

30. července 2012 v 23:05 | Ilma |  Jednorázovky
Krásné období, dokonalá atmosféra. Právě včera, když se dívka rozhodla, že se pokusí změnit něco ve svém životě, měla 16. narozeniny. Žádný z jejích posavadních dní nebyl krásný, ale tohle období, období Vánoc a narozenin pro ní bývá vážně nejkomplikovanější. Tenhle den trávila v dětském domově, se slzami jak v očích, tak se stékajícími po tvářích. Své rodiče nezná. Celou noc přemýšlela a právě dnes, na Štědrý den se to rozhodla změnit, v dětském domově jim to několikrát naznačovala, dali ji jen fotografii matky a řekli, že pokud chce dál žít alespoň tak, jak žije ať se ani nepokouší hledat, ale Juliana chtěla znát důvod toho, proč je tam, kde je.. Třeba se matka změnila, třeba to tak bylo lepší, třeba nechtěla aby se Juliana trápila, ale na tohle všechno se chtěla zeptat jí, protože sama odpovědět nedokázala..
K odhodlání do boje vstoupit a neodejít jí donutilo to, že si řekla že o všechny, které měla vážně ráda, stejně přišla, a tudíž už nemá co ztratit. Čím více se blížil čas, kdy plánovala odchod, tím v častějších intervalech plakala. Hodiny právě odbíjí 16.hodin a Julianka nasedá do vlaku, který směřuje k Praze. Ve vlaku poslouchá samé smutné písničky, které se za celou dobu jejího mládí stali jejími oblíbenými.. Dívka uvnitř, která žila, je mrtvá, nežije. Tohle si říká a opakuje stále dokola. Ona nemá pro co a ani pro koho žít. Jen přežívá a doufá, že dneškem se třeba její život změní, ale proč jí matka nikdy nehledala? Třeba neví kde, a nebo nechce-to je druhá možnost. Dívka opomněla na to, že z dětského domova utekla, a že jí brzy budou hledat, avšak doufala, že vychovatelka našla její dopis. V něm stálo, že pokud se její den dneškem změní, ať se nebojí, že jí přijde ještě navštívit, ale že potřebuje znát pravdu, aby si v budoucnu nemohla nic vyčítat. Nedošlo jí, že není plnoletá, tudíž se stejně do dětského domova bude muset vrátit. Konečně je na místě. Z kapsy vytáhla pomuchlaný papírek s adresou a vydala se hledat
Temná, zasněžená ulička je právě před ní a dívka dělá první krok do hlubin, kde to nezná, odkud se ozývali hlasy opilců, téměř nikdo nikde nebyl, 19 hodin čas na štědrovečerního kapra. Najednou se tělo bez duše odplížilo k černým vratům, když je spatřila, zarazila se. "Tohle jsem už viděla." A tak se nebránila tomu vstoupit a zaklepat. Otřela slzy, a v tom otevřel mladý, celkem pohledný, hoch. Mohlo mu být okolo 14 let, též měl slzy v očích. Na svůj věk byl příliš starostlivý a vystrašeně se zeptal..
"Co potřebuješ?" ..
"Popovídat si, ale asi jsem špatně ..omlouvám se, Šťastné a veselé!" řekla a odcházela se spuštěným pláčem.
" Počkej!" zabouchl dveře a na obrubník položil noviny na které si sedli. S Julianou se seznámili, popovídali si a pak kluk jménem Alex řekl, že jeho matka je nejspíše matka i její, potvrdila to fotografie, kterou svírala v ruce. Alex jí nechtěl brát iluze o tom, jak dobrá by matka mohla být, proto jí s ní nechtěl seznámit.
"Bude to tak lepší, věř mi..""
Neprošel jsi si tím, já už trpím dá se říci, že 12 let. Nevíš jaká je ta nejistota a nevědomost pravdy."
"Ale ty pravdu znáš, Juli, vychovatelky ti nelhali, buď ráda, že jí neznáš, není o co stát! "Alex jí seznámil s tím, že nikdy nezažil hezký čas Vánoc, že nikdy nedostal jediný dárek, že vždy slyší jen rozsypávající se sklo skleněných láhví, když se rozbijí a nebo slyší cinkat číše u častého přípitku. A právě v tomhle momentě vylezla ven podivuhodná žena, staršího věku, se zástěrou, která byla špinavá. Motala se, div se udržela na nohou, smrděla jen cigaretami a alkoholem. Byla to ona. Jejich matka.
"Alexandře, s kým to tam sedíš?" zeptala se jakoby jí to zajímalo. A při pohledu na Julianu se výsměšně zasmála.
"Teď už vím, že se svojí skvělou sestrou." řekl s úsměvem na rtu.
"Nemáš žádnou sestru." řekla přísně.
Tohle Julianu ranilo, matka si ani nevzpomněla, že právě včera měla její dcera narozeniny, že vůbec nějakou dceru má. Bolelo ji, že nejeví žádný zájem. A soucítila s tím, jak na tom matka je, v duchu té ubohé paní litovala.
"Ne? Párkrát jsem se Tě ptal na svou sestru, kterou si jen matně vybavuji, vždycky ses vyhla odpovědi.."
"Dej pokoj a mlč! Proč jí sem zas taháš? Nechci o ní ani slyšet! Ani slovo, rozumíš? Byla omyl ! " vynadala mu. Juliana vstala z okraje chodníku, ve vlasech pár vloček sněhu a skrz veškeré zalykání ze sebe vypáčila tato slova..
"Omlouvám se, nebudu Vám znepříjemňovat život!" a pomalu odcházela.
" Takhle o ní nemluv, je moc fajn! "začal. " Počkej, Juli, prosím!! "
" Vždyť jí neznáš! " řekla matka.
" Jsem rád za to, že jsem jí mohl poznat, nebýt jí, neznám jí.. Tys nebyla ani schopná mi jí někdy představit, sama nemáš zájem. Ona nebyla omyl! Omyl byl ten, že jsi jí dala pryč.
A teď, když přijde ona, původně za tebou, jí nedáš ani šanci? Přišla, chtěla tě poznat, chtěla vědět pravdu od tebe a ty jsi tak ubohá, že ji ani tohle nedokážeš říct, nedokážeš uznat, že ses na nás prostě vysrala, že vodka Ti je přednější. Že před synem, to bych vzal, ale že i před tak nádhernou dcerou? Měla bys na ní být pyšná a alespoň pro jednou nebýt sobecká!"
*prásk*
"Nemlaťte ho!! Jen vám řekl pravdu, tu vy asi ráda nemáte, že?!" zvolala od vrat Juliana.
"Chceš snad dostat taky, jako tvá matka na to mám právo, táhni tam, odkud tě sem kroky vedou a nevracej se! Laskavě mi neříkej co mám dělat a co ne.."
" Jste zlá. Alexi, nenechám Tě tady s ní." řekla mile, ač s naštvaností uvnitř svého hlasu.
"Jsem ráda za to, že jste mě nevychovávala vy a za to, že mám konečně svůj ověřený názor." oznámila jí nakonec!
"Proč své máme vykáš?" řekla matka.
"Ohh, najednou se považujete za mou mámu? Mám jediné štěstí, že jste se ke mně nikdy nehlásila. Nikdy vás za svou matku nepřijmu. Vy matka nejste, vy ne!" z Julianino úst to znělo více než naštvaně, bolestně. Alex právě stál s batohem na rameni vedle ní a vypustil z úst poslední větu.
"Jdu s Julianou, s tebou tu už nebudu, ona se postará o mě a já o ní, budeme už navždy spolu. Třeba v dětském domově, ale nebudu u tebe, už ne. Sbohem mámo."
"Otto, chce nám ho ukrást.." zvolala matka nejspíše na Alexova otce. Matka se motala a spadla na zem. Zaslechla poslední slova svého syna.
"Táhne to z tebe, jako ze sudu.." chytl Julianku za ruku, zakroutili společně hlavou nad neštěstím své matky a společně odešli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 L. L. | Web | 1. srpna 2012 v 1:14 | Reagovat

Myslím, že jsem to už četla, viď :)
Super!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama