Poslední loučení..

24. června 2012 v 17:52 | Ilma |  Jednorázovky
Dospěla do věku, kdy mohla chodit na koncerty svých oblíbenců, kdy mohla vyrazit s kamarády na diskotéky a užívat si mladého života, ale kromě jedné lékařské zprávy ji začala omezovat i tlaková hypertenze. Sama sobě odmítala, připustit verze, které jí hrozily.
"Pro jistotu znovu uděláme CT mozku." řekl jí neurolog. Adriana nemívala strach, a proto teď byla zmatená. Cítila ho a nevěděla proč, jen se neuvěřitelně bála. Čím více se to blížilo, strach se stupňoval.Jako tělo, které ztratilo duši opustila školu, bez jediného rozloučení. Vypařila se k autu jejího otce, které stálo připravené s nastartovaným motorem před budovou školy.
"Vzal jsem ti ten Dithiaden." podotkl a sáhl na zadní sedadlo pro krabičku s tabletkami. Adriana tiše zírala před sebe a tak krabičku jemně hodil na její nohy a dodal: "Neboj se. Jednou už to máš přeci za sebou, a tak to zvládneš i teď."
Odpovídala, jakoby neslyšela všechno, co říkal.: "Jo, dík, že jsi mi ho přivezl, zapomněla jsem na něj."
"Máš si vzít dvě tabletky." V autě hrálo rockové rádio, a tak cesta utekla rychle, když otec zastavil před nemocnicí, Adriana se napnula, seděla a ani se nehnula.
"Nechtěla by jsi mi říct co se děje?" pousmála se a řekla už s klidným tónem: "Nechtěla. Půjdeme?"

Nemocniční pach desinfekcí nezakryl ani údiv nad až příliš moderním vybavením a ochotnými sestřičkami. Z druhého konce chodby přišla starší paní v bílém plášti se stetoskopem kolem krku a úsměvem na tváři: "Mohu nějak pomoci?" Adriana sestřičce podala zprávu a doporučení, které držela v ruce.
"Pojďte za mnou." Cestou se ptala na různé otázky, a tak bylo jasné, že bude u vyšetření.
"Tlumící prášek jste si brala, slečno?" ptala se.
"Ano, tak jak mi bylo doporučeno."
"Jsme tu. Pane, vy se tu posaďte a vy, slečno, pojďte se mnou, v kabince si odložte horní část oblečení a veškeré šperky." snažila se působit přátelsky, Adrianě bylo trapně za to, že se nedokázala chovat stejně zdvořile, jako lidé kolem ní, ale neměla sílu na to, aby se přetvařovala. Zavřela za sebou dveře a vešla do místnosti. Stejně jako posledně si při rozhlédnutí se kolem sebe vzpomněla na svůj oblíbený seriál Dr. House. Bylo to prvně, co se pousmála s náznakem upřímnosti, ale nepochopením pro okolí. Bylo ji oznámeno, aby se položila na lehátko před tunelem.
"Doufám, že neomdléváš při injekcích!?" vlastně to znělo jako otázka. "Budu ti muset do žíly pustit kontrastní látku."
"Já vím, zvládnu to, popřípadě ležím." Teď se sestřička zasmála, zdálo se, že Adriana začíná vtípkovat tak, jak je u ní zvykem. Dithiaden začal působit a Adriana se pokoušela udržet otevřená oční víčka.
"Bolest se snaž vydržet a na pocit klaustrofobie, unikání moči a padajícího stropu se snaž nesoustředit." rozkázali, jakoby to šlo ovlivnit. Vyšetření proběhlo bez větších komplikací v pořádku a Adriana s otcem odjeli domů, už si sice povídali, ale nervozita Adrianu neopouštěla.
***
Na kostele odbíjí 12. hodina a Adriana sedí v ordinaci svého neurologa s překříženýma nohama a nejistotou, zatímco lékař pročítá otevřené desky, sedí s kamenným výrazem a levou rukou si pročesává svůj knírek. Když zvony dobily, lékař zavřel červené desky a odložil je na stůl před sebou. Nadechl se a v tu chvíli Adrianě bylo jasné, že je něco špatně. Nemohl to dále odkládat, z jeho úst se začaly ozývat slova: "Adriano, CT prokázalo zrádnou vadu." čekal na reakci.
"Co to přesně znamená?"
"Je mi líto, operace je nevyhnutelná." V tu ránu se Adriana zhroutila. Ze židle spadla na zem a nekomunikovala. Doktor ji během pár sekund probral a posadil na lehátko. Adriana si vyčítá, že se svými problémy vůbec někam šla. Mohla žít v nevědomosti, jako doposud. V tom ji doktor zastavil a řekl jí, že to by byla ta největší chyba, kterou by udělala, že teď jsou ještě možné varianty řešení. Ale Adrianu zajímalo jediné: "Kolik času mi zbývá?" sama se divila, že tyto slova dokázala přecedit skrz zuby a uvést tak profesionálního doktora do šoku.
"S operací je vysoká…"
"Bez operace..!?" zastavila ho, ale doktor se vyhýbal přímé odpovědi: "Ten nádor je milimetrový,"
"Ale je.." dokončila jeho větu se slzami v očích, schoulená do klubíčka. Veškeré její předtuchy a strach byl oprávněný, tušila to od samého začátku a nikomu nic nemohla říct, nikoho nechtěla nervovat tak, jako byla svým podvědomím ničena ona samotná. Většinou, když něco cítila, tak se nepletla. Bohužel.
"podařilo se na něj přijít v začátcích, když ho odstraníme je vysoká šance, že budeš moc normálně žít bez omezení jako doposud." doktor dokončil svou původní myšlenku. Neurolog šel na dívku přes psychologickou stránku a po chvilkové konverzaci Adriana souhlasila s operací.
***
Chodila do školy a nikomu nic neřekla, ani otce nenapadlo, aby se zeptal, jak ji dopadly výsledky. Adriana se snažila užívat si každé chvíle, i když jí to příliš nešlo. Smála se, ale ve svém nitru se snažila najít odvahu, aby zašla za Petrou, jedinou dívkou, dokonce ze třídy, kterou považovala za kamarádku, ale i přesto v ní neměla jistotu. Celý svůj život hledala nějakou jistotu, ale nikdy jí v nikom nenašla. Ač se to nezdá i Adriana toužila po upřímném přátelském objetí, po pochopení. Věděla, že se čas velmi rychle krátí a samota jí začínala ubíjet. Pochybovala o tom, zda se vůbec někomu svěřit, v pondělí měla nastoupit do nemocnice a právě byly sobotní hodiny ranní. Toužila po tom, svěřit se někomu, kdo o to stojí, někomu, koho nemá ráda jen ona, ale i on jí, jenže právě proto toho o sobě nikdy nikomu nedokázala příliš říct, jenže věděla, že teď to bude muset zvládnout.

"Péťo," začala nevýrazným hlasem, který zakolísal nejistotou, ale byla v něm slyšet prosba a bolest zároveň. Nedokázala se jí podívat do očí, zírala na hladinu vody potoka, u něhož seděli.
"Copak?" Adriana se všimla, že se Petra zeptala jinak, než jindy. Se zájmem a zvědavostí, podívala se na ní, Adriana by jí ráda ten pohled oplatila, ale věděla, že to nedokáže.
"Podívej se na mě." prosila, ale nebylo to nic platné. "Adruš, prosím tě.." Jenže to nebylo tak lehké. Petra věděla, že se něco děje, ale absolutně netušila co a Adriana byla ze všeho šíleně zmatená. Adriana konečně pootočila hlavu a podívala se tím směrem, kde seděla Petra. Zřejmě se chtěla ujistit z výrazu, ale když Petra viděla kutálející se slzu, zarazila se a řekla jí: "Pojď ke mně." a jasně naznačila, že ji chce obejmout.Tohle Adriana potřebovala, v duchu doufala, že je to upřímné, trvalo déle než kdy předtím, ale najednou jí Petra zašeptala do ucha: "Pověz mi, co se děje, víš dobře, že mi to není lhostejné." Adriana ji pouze více přitiskla k sobě a zavzlykala.
"Já jsem věděla, že ti to nedokážu říct." nevěděla, zda Petra pochopí, jak to myslí, ale doufala v to. Odtáhla se od ní a podívala se jí po dlouhé době přímo do očí.
"Poslední dobou je všechno jiný, i mezi námi." řekla Petra s jiným tónem hlasu.
"Bylo by fajn být tou jednou vlnkou. Odplout pryč podle toho, jak zafouká vítr.. nic neřešit." opět nepřetržitě hleděla na potok, Petru ty její výrazy děsily.
"Co se děje??!" zeptala se znovu, důrazně a naléhavě. Adriana jen zavrtěla hlavou a sáhla do kapsy pro papír, který měla složený do malého čtverečku. Podala jí ho a popřála Petře hezké čtení.
"Přečtu si to déle, teď mi řekni, co se děje." Adriana si vzala papír zpět, rozložila ho a začala číst. Po dočtení papír složila zpět a položila ho před sebe. Seděla a vzhlédla přímo k očím Petry. Tentokrát to byla ona, kdo bez pohybu seděl a zíral před sebe. Když viděla tak zděšený výraz ironicky se uchechtla se pro uvolnění situace.
"Už v pondělí, proč jsi mi to neřekla dřív?"
"Co by se změnilo? Nic a hlavně to není zrovna lehké to někomu říct. I teď jsi jediná, kdo to ví."
"Omlouvám se za to, že jsem tvé změny v chování ignorovala, měla jsem se zeptat dřív co se děje, ale jsem ráda, že jsi mi to řekla alespoň teď. Zůstane to mezi námi." Ujistila jí, že se nemusí být a ovinula kolem ní paže, aby jí dokázala, že jí chce mít u sebe. Petra ji pevně tiskla k sobě a dodala: "Ty to zvládneš, Adruš."
V této chvíli ještě ani jedna netušila, že je to naposledy, co se vidí, co si můžou užít poslední objetí..
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbila se ti tato povídka?

Ano
Ne

Komentáře

1 Šeříková Šeříková | Web | 24. června 2012 v 21:23 | Reagovat

Ve Tvých slůvkách ožívá všechno. bolest, strach. Smutné, ale krásné!

2 L. L. | Web | 25. června 2012 v 16:31 | Reagovat

Pěkné (až na pár lékařských postřehů;) a smutné a nechápu, proč to tak končí, proč se operace nepovedla nebo co se stalo.. :( a taky v tom vidím tebe
a vůbec... proč se vlastně neozýváš Ilmo?

3 Teresa Teresa | Web | 26. června 2012 v 18:22 | Reagovat

Sakra, to je úžasný!

Tolik věcí v tom mi přijde tak povědomých... a tobě taky co ?

4 Jamie Jamie | Web | 29. června 2012 v 13:35 | Reagovat

To je skvěle napsaný, mám ráda takový příběhy. Klobouk dolů tobě.
A Kurt v záhlaví <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama