I'm a dreamer, who chase their dreams.. ^^

19. června 2012 v 18:45 | Ilma |  Jakože cestopisy

Rozhodla jsem se napsat o tom, jak probíhaly jednotlivé dny tam, kde denně očekávají déšť, na místě, jež je 1240 km vzdálené. Ano, o Anglii a o čase, který jsem tam trávila s pár lidmi - mě neznámými, známými a dokonce i s osobou blízkou.

Kdybych psala každý den, asi by z toho nakonec vzešlo úplně něco jiného, než teď, kdy píši s odstupem času a jiným pohledem. Ale pokusím se dát dohromady takový přehled jednotlivých dnů spojených se mnou.


Nedokázala jsem nikomu říci jestli se těším nebo ne, protože jsem to sama nevěděla. Těšila jsem se, ale zároveň jsem se toho bála. Nevěděla jsem co bude, do čeho jdu a přiznávám, že jsem nevěděla ani to, jaké to bude po takové době s Mel, ale na ten čas, který bude po dlouhé době strávený s ní jsem se svým způsobem těšila. Jen jsem člověk, který nedokáže své pocity ventilovat.

-Proč mám pocit, že ta písnička je o mně.. ?

Odjezd, sobota, 9.6.2012

Když pro nás přijel autobus, překvapilo mě to, co bylo uvnitř. Děti ve věku třinácti let. V autobuse jsme se usadili na volná místa a pokračovali jsme v cestě. Dalo by se říci, že to utíkalo, chvílemi jsem si povídala s Mel, chvílemi jsem koukala na film a nebo poslouchala písničky. Většina lidí v autobuse spala, protože byla noc. Někteří tvrdě, jiní jen tak lehce, spíše odpočívali, nevadilo mi to, ale usnout jsem nemohla, nešlo to. Najednou jsme měli projít pasovou kontrolou a připravit se na nalodění, měla jsem pocit, že to celkem uteklo, ale pravdou je, že není pohodlné přes 15 hodin jen tak sedět v autobuse.

Hastings, neděle, 10.6.2012

V ranních hodinách jsme dorazili do Doveru a následně odjeli do nedalekého městečka Hastings, kde nás čekala devíti hodinová procházka z důvodu pauzy řidičů. Navštívili jsme pár míst, při rozchodu jsme se podívali na pláž a ve večerních hodinách jsme byli rozdělovány do rodin, měla jsem být s Mel, Lu a Sa. Pro nás jako pro jediné přijel taxík s tím, že rodina má miminko a musí být s ním, když jsme přijeli v domě bylo mnoho lidí, ve dveřích se objevil pán, který nás prosil o tři minuty ticha, poté se z patra ozval jiný hlas a pán nám oznámil, že natáčí film, a tak potřebovali ticho. Lhali průvodkyni v tom, že je to kvůli dítěti. Představil nám svoji manželku a dovedl nás do podkrovního pokoje, kde nám řekl, abychom chvíli vydrželi. Nikdo nevěděl, že ta chvíle bude trvat hodinu a půl. Poté ho Sa. požádala zda bychom mohli do dvou pokojů, protože čtyři lidi na jeden malý pokoj s dvěmi posteli je opravdu málo, a tak mně a Mel dovedl do pokoje svého syna Amira, kterému byli dva roky. Nebyl tam s námi, měli ho u sebe v ložnici. Kolem půl desáté na nás zavolal, že je večeře, ke které jsme měly pizzu s hranolkami. Dům na mě nepůsobil nijak uklizeně a ani přehledně, ale nebylo to nejhorší. Bez zjištění, kde je koupelna, atd.. jsme se odebrali spát a myslím, že jsme se v duchu všichni obávaly dalších dní.

Worthing, pondělí, 11.6.2012

K snídani jsme obdrželi každý den to samé- tousty s marmeládou/nutellou a čaj, dostali jsme balíček na oběd a tento den nás žena dovedla ke škole. Jako obvykle jsem schytala první místo, a tak jsem všechno odnášela. Celkem mě překvapilo, že rozumím. Rozuměla jsem většině, co kdo říkal, v rodině i ve škole, ale odpovídat nezvládám, protože si nejsem jistá a netoužila jsem po tom, aby mě kdokoli napomínal a opravoval za chyby. Odpoledne jsme se pokoušeli jet na nějakou z památek, ale prootože přišly přívalové deště, nejeli jsme nakonec nikam, i přesto, že jsme strávili pět hodin na cestě (ujeli jsme cca. 5km). K večeři jsme měli špagety.

Úterý, 12.6.2012

Ve škole to bylo fajn, i když jsem už více začala pozorovat lidi kolem sebe. Nejvíce mě znervozňovaly dvě osoby On. (Už jen kvůli tomu jménu. Šedivo-modré oči. Je něčím zvláštní.) a Lu. (Hnědé oči, dlouhé vlasy a i přes jeho chování na něm bylo něco, co mě nenechávalo klidnou.) V naší skupině nás bylo osmnáct. Přišlo mi, že s angličtinou jsem na tom z nich byla nejhůře, ale rozuměla jsem a alespoň to mě trochu drželo. Když jsem viděla, jak to v té škole chodí, říkala jsem si, že vím, že mi to stejně přínosné nebude. Hráli jsme i různé hry, šlo to přežít. Odpoledne jsme viděli útesy Seven Sisters, a tudíž i maják Beachy Head. Místo, kde mi bylo fajn. Stála jsem na kraji útesu a hleděla dodáli i dolů; zhluboka jsem dýchala a přemýšlela nad tím, jaké by to bylo letět. Je to přeci jedno z nejoblíbenějších míst sebevrahů. A já se nedivím. Výhled je krásný, ohromil mě natolik, že jsem skoro musela lapat po dechu. Pomalu, ale jistě mi začínaly chybět osoby, do kterých bych nikdy neřekla, že mi chybět budou. Psalo jen pár lidí, ale byla jsem ráda, byla jsem ráda za to, kdo a co psal. K večeři jsme měli lazaně. Nebylo mi nejlépe, večer jsem si dokonce vzala poznámkový blog a snažila jsem se vypsat se z pocitů uvnitř mě tak, abych opět zvládala mít se fajn. Možná, že ta melancholie, jež se rvala do popředí byla způsobena datem, ale nevím, možná spíše tím vším kolem..

Středa, 13.6.2012

Po otevření očí mi do nich naskočily jiskřičky. Svítilo sluníčko. Nemám ho ráda, ale tentokrát jsem byla nadšená, věděla jsem, co to znamená. Ve škole to uteklo celkem rychle, chodili jsme po Worthing a ptali se lidí na různé otázky. Odpoledne jsem byla spokojená, i když to tak prý nevypadalo pro mě to byl víceméně nejlepší den v Anglii. Vyšlo to a já jsem opravdu viděla Stonehenge. Pro mě to prostě nejsou jen "kameny na louce." Ten okamžik mi vykouzlil nejen úsměv na tváři, ale také chvilkové světlo na duši a já jsem to vnímala více, než kdy před tím. Večer byl poněkud zvláštní. Po večeři, k níž jsme měli opět pizzu s hranolkami jsme všichni (kromě Lu, které bylo špatně) byli u nás v pokoji. Ani přesto že mi přišla SMSka, že budu mít sestřenici mi už nebylo tak do smíchu, protože to bohužel nebyla jediná eSMSka, která mi přišla. Mlčky jsem seděla u zdi a přemýšlela. Mel se Sa. si povídali a naštěstí nevypadali, že by mou společnost či to, abych konverzovala s nimi nějak vyžadovali. Vypadalo to, že si rozumí a mají si o čem povídat. Poslouchala jsem je, vnímala jsem je, ale nebyla jsem schopná nějak více mluvit. Chvílemi mi tekly slzy, které naštěstí nikdo neviděl. Pozěji se Sa. odebrala do svého pokoje a u nás chvíli panovalo ticho. Pak jsme si s Mel povídali. Štvalo mě to, že jsem na ní neviděla, i když ze stránky druhé asi je lepší, že ona neviděla mě. Chtěla jsem, aby spíše mluvila ona, protože jsem věděla, že potřebuju mluvit, ale že to nejde, že to nezvládnu, že ne takhle v tuhle chvíli, a tak jsme si řekli jen pár věcí s tím, že už půjeme spát. Pravdou však je, že tuhle noc jsem nezamouřila oko, bylo mi do breku, ale věděla jsem, že to musím zvládnout. Nějak.

Čtvrtek, 14.6.2012

Tenhle den byl pro mě tak trošku psychicko-filozofický. Ve skutečnosti jsem si ho po svém tak nějak užila, protože byl strávený v největším přístavu Velké Británie - Portsmouth a já lodě miluju. Líbilo se mi tam, ale když jsem se odpoutala od sebe a porozhlédla jsem se kolem sebe, byla jsem myšlenka úplně jinde. Došlo mi, jak moc se nechávám ovlivňovat, došlo mi, že nedokážu dávat lásku někomu, od něhož necítím zpětnou vazbu, která někde v hloubce možná existuje. Taky jsem si uvědomila, že mě ničí to, že nemám žádné jistoty. Samé snad a nebo možná. Vnímám pár věcí a cítím blok, izolaci, nějakou změnu. To, co teď potřebuji ze všeho nejvíce je mi tolik na blízku, že uvažuji o tom zda je to opravdu skutečné. Je to reálné a přitom uzamčené pouze v mých snech a tajných potřebách. Jen jedno přátelské objetí v němž by byla upřímnost. Nic víc. K večeři jsme měli bramborovou kaši, fazole a rybu.

Pátek, 15.6.2012

Poslední den školy. Konečně. Obdržela jsem diplom a více mě ta škola nezajímá. Dnešní den byl věnován lázním Brighton, kde to bylo poměrně fajn. S Mel jsme se skoro nebavili, jen minimálně. Chybí mi sociální kontakt, i přesto že mám několik lidí kolem. Jsem hodně energicky vycuclá. Možná tomu přispívá jedna poměrně silně analfabetní slečna (takto se o lidech většinou nevyjadřuji), které je všechno strašně divné a na všechno se až moc ptá. Když to byl v podstatě sedmý den, dělalo se mi špatně už jen ve chvíli, kdy jsem slyšela její hlas. Pořád je ve mně minulost, a jen čas odhalí zda je to dobře či není. Možná ledacos vyprchalo, ale ve mně je to stále všechno. Mnoho věcí působí jen tak, aby se neřeklo, ale nekterý jsou fajn. I když v tenhle den už byla Mel nemocná, lehli jsme si ke mně do postele a bavili se, tak nějak o ničem, ale byly to tak nějak první společné věty za tento den. V rodině jsme nechali památku a to takovou, že Mel do dřeva od horní postele na palandě klíčem vyryla dvě zkratky našich jmén (Ničitelka :-D). Zabalili jsme si věci, rodinám předali dárky, šli se s nimi vyfotit, i když Mel ležela, opravdu jí nebylo dobře a později jsem šla za ní a chvíli jsme si povídali, než usnula.

Sobota, 16.6.2012

Ráno nás náš hostitel odvezl postupně na místo určené k srazu. Když jsem s ním byla jen já a Lu. dokázala jsem mu říci pár vět. Ne nic světoborného, ale rozuměl mi a odpověděl. Mluvila jsem s ním o jeho filmu, jeho synovi a o focení. Cesta utekla hodně rychle, na rozloučenou se usmál, řekl, že je rád, že nás poznal a že jsem začala mluvit, i když až na konci. Tak jsem se taky zasmála. S Lu jsme mu řekli ať se má hezky a pozdravuje rodinu. Naložili jsme kufry do autobusu a jeli si užít poslední den do Londýna. Nevím, jak ostatní, ale já jsem si ho poměrně užila. Více jsem se poznala s jednou holkou z Pražského gymnázia, jeli jsme autobusem, byla jsem na London Eye, viděla jsem Big Ben, prošla jsem se podél řeky Temže s jedním klukem, kterého jsem tak měla šanci více poznat, nakoupila jsem suvenýry, svezla se loďkou, kde jsme blbnuli, viděli jsme Tower Bridge a bylo mi v rámci možností fajn. Následně jsme došli na místo, kde jsem měla tu možnost stát každou nohou na jiné polokouli Země. Udělali jsme jedny z posledních fotek a nastupovali do autobusu. Když jsme přijeli do Doveru, loď nám jela za chvíli, na moři byly poměrně velké vlny, prošli jsme obchody, něco málo ještě nakoupili a byli jsme ve Francii, kde jsme usedli zpět do autobusu a pokračovali v nočním průjezdu Evropou. V autobuse opět většina lidí spala, já jsem poslouchala písničky a snažila se šetřit téměř vybitý přehrávač. Chvilkami jsem si povídala s třema holkama, protože my čtyři jsme jako jediní vůbec nespali.

Neděle, 17.6.2012

Asi v 5:20 nám jedna profesorka Pražských gymnazistů připomněla, že je teprve půl šesté a že ostatní chtějí spát, tak abychom se zlumili, přitom jsme nijak nahlas nemluvili. Na to, že jsme nespali jsme měli celkem dost energie a smáli jsme se, ale potichu. Byla jsem ráda, protože tak ta cesta utíká více, než když koukáte z okýnka a nebo pozorujete ve zpětném zrcádku řidiče zda náhodou neusíná. Kolem 11. hodiny jsme byli doma.

-Vypisovala jsem jen takové ty hlavní památky. Dále jsme navštívili místa jako je:
Hastings castle, Sea life centre, Salsbury, Eastbourne, Arundel castle,..

..................................................................................................................................................
Názor mám takový, že mě Anglie jistým způsobem zklamala. Všechno mi přišlo takové obyčejné. Podobné, jako u nás. I nenormální věci jsem brala jako samozřejmost, ale to, jaký to tam skutečně je mi začalo docházet až cestou domů. Zákon schválnosti je ten, že když se někde člověku začne líbit, odjíždí se. Možná jsem si to představovala trošku jiné, ale alespoň vím jaké to je právě tam. Na druhou stranu je hezké to, že tam mají čisto, mají hezkou přírodu, přátelštější lidi a spoustu dalších fajn věcí - to proto, abyste si nemysleli, že se mi tam nelíbilo. To totiž není pravda. Naopak. Líbilo se mi tam. Bez kontaktu s lidma. Ten, komu jsem možná chyběla se ozval a více pro mě není tolik podstatné. Do Anglie jsem se vždycky chtěla podívat, teď to mám za sebou. Jsem ráda, že jeden z mých snů je splněný. Třeba jednou budu moc říct, že mám odškrtané všechny položky na Listině snů.^^

..................................................................................................................................................


Ano, další píseň od skupiny Ortel. Za poslední dobu jsem si pár jejich písniček hodně oblíbila.. ale tyto dvě, jež jsou v tomto článku, poslouchám nejčastěji.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Teresa Teresa | Web | 21. června 2012 v 6:02 | Reagovat

Anglie.. achjo... tak snad někdy.

2 Amelie Amelie | Web | 22. června 2012 v 18:39 | Reagovat

Já jsem tam nikdy nebyla a ani nijak po tom netoužím. Jsi dobrá, že jsi to zvládla.

3 L. L. | Web | 23. června 2012 v 23:35 | Reagovat

To, že někam jedeš, jsem se dozvěděla přes fb, tak mě to docela šoklo :(
Tak dlouho v autobuse.. to by mě bolel zadek :D
Muselo to být vážně zajímavé a jsem ráda, že některé chvíle byly pro tebe radostné:)

4 Raduš Raduš | 27. června 2012 v 15:52 | Reagovat

"...protože to bohužel nebyla jediná eSMSka"  jaká byla ta další? Slíbila jsi, že se ozveš, až se vrátíš. Co s tebou je? :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama