Říjen 2011

Šňup a jsi v pohodě..

24. října 2011 v 16:48 | Ilma |  Jednorázovky
Angelice se po tváři kutálí slza. "Prober se, sakra." Znovu zavzlykala nad vzpomínkami a tím, co se jí všechno vybavuje.
"Je od tebe sobecké, chtít po mně něco takového. Takhle mi to vyhovuje." V Teodorově hlasu nebylo slyšet sebemenší zaváhání, to Angelu ranilo, ale nechtěla to dát najevo. Vzhledem k okolnostem a tomu, jak jí teď Ted nejspíše bral by mohla být považována za ´citlivku´-a to nechtěla, tudíž se přes veškerou bolest snažila o klidný, vyrovnaný hlas.
"Vždyť tohle nejsi ty." stejně se neubránila mírnému úšklebku.
"Co když právě tohle já jsem?" Neustále se snažil o to, aby jí změnil pohled na něj, ale nedařilo se mu to, Angelika ho znala téměř dokonale, i když si to mnohdy nechtěl připustit.
"Proč tohle děláš? Přestaň, prosím.." začala, ale bylo patrné, že hodlá pokračovat. "Vysvětli mi to, já to nechápu. Jsou i jiné možnosti, tak proč sis zvolil právě tuto? Víš, že to sám nesnášíš, tak proč to děláš? Zničíš se tím." kroutila hlavou nad předstíranou a vsugerovanou flegmatií, ale nevěděla co dál říkat.
"Nenapadlo tě, že třeba právě proto?" odpověl opět zcela automaticky, jakoby tohle všechno bylo úplně normální. Angelika nevěděla, jak má Tedovi pomoci, přesto strašně moc chtěla. Cítila se tak bezmocná jako nikdy. Viděla na vlastní oči, jak se její nejlepší kamarád potápí do propasti, z níž jen těžce poleze ven. Jenže veškerá snaha je marná. Tohle musí chtít on sám, musí si uvědomit jakou hloupost dělá. Musí se probrat a opustit tohle svinstvo. Angelice zbývá jediné, a to doufat, že nebude pozdě.