na Blog.cz

Konverzace mezi šesti očima biť byla spíše věnována spolužačce, která se ocitla v psychické nouzi, mně vryla slzy do očí. V běžné konverzaci se mi tohle nikdy nestalo.

Její společnost. Její slova. Upřímný rozhovor. Emoce. Empatie. Klid. Ochota.

V duchu jsem si všechno spojovala, přemýšlela nad pravdou jednotlivých slov a celých vět. Všechno je to pravda a všechno to sedí. Když je takovéto téma nadhozené, ta šance a příležitost.. byla bych schopna debatovat s ní hodiny a myslím si, že pořád bychom měli o čem. Pořád by jsme nestlihli všechno.. a jednou nám to stejně vyjde, já tomu věřím.

Aniž bychom se o tom bavili, z obecných vět mi došlo třeba to, že dveře za Má. se jednoho dne zavřely, tudíž se někde několik jiných otevřelo. Pořád se vracím k těm zavřeným, ale musím jít dál. Ty dveře jsou zamčené z nějakého důvodu. Proto nemá cenu se vracet, ten důvod by mě stejně vždycky jenom ničil. Nehledě na to, že ublíží-li člověk jednou, udělá to i podruhé.

(Jen si nejsem jistá tím, zda takhle jasno budu mít až ji zase uvidím, až se zase podívam do těch hnědých očí, až bude sedět vedle mě, až bude hrát ta písnička. Až mě to zase rozhodí a budu tam, kde vždycky. A to na začátku konce. )

Došlo mi třeba i to, že moje myšlenky ohledně On. nejsou vlastně nijak vážný. A jen jsem si ověřila, že moje rozhodnutí bylo (snad) správné. Prostě jsem si uvědomila, že On. není ten pravej, jak jsem si naivně myslela. Že není tak skvělej, jak jsem ho s růžovýma brýlema na očích zpočátku viděla. Připustila jsem si jeho chyby. Je to těžké a asi to chce čas na to - smířit se s tím.

Došlo mi toho mnohem víc, ale o tom psát nebudu, stejně by to nemělo sebemenší smysl..

Takže článek jen proto, abyste věděli, že si žiju pořád stejně a že to všechno zvládnu. Přinejhorším s těma skvělýma tabletkama, s kterýma jsem ku příkladu dneska zvládla školu.. na výbornou!

I ten nejvíce uzavřený člověk občas potřebuje citít blízkost ostatních lidí a říct jim pár slov, které ho trápí. To jsou přesně ty smutné a beznadějné pocity, co mě přiměli napsat lidem, kteří mě drží a jsou mi blízcí (totiž vám), článek v tak krátké časové prodlevě.

"Smutek jen stěží utopíš v alkoholu. Bývá totiž zatraceně dobrým plavcem."

Blíží se půlnoc. Měla bych se učit, ale místo toho sedím na balkoně a pozoruju jednotlivé pokoje. Všude tma, asi už všichni spí. Nasávám vůni z cigarety, jak neuvěřitelné. Sedím, klepu se a přemýšlím. Dlaždičky studí. Jo, je mi zima, ale píše se mi tu lépe. Lépe než uvnitř, kde věčně věku řádí Hurikán.

Myšlenka: Jediná spravedlnost na tomhle světě je ta, že člověk stárne každým dnem.

Na tvářích kolem jdoucích osob září úsměvy a oči se jim lesknou štěstím. Jarní dny jsou protkané sluncem, příroda se postupně probouzí a světle modré nebe je bez jediného mráčku. Zeleň kolem mě zpívá melodii, když zavane příjemný větřík. Ještě pořád není léto.

Poslední dobou je všechno o ničem. Žádná z cest nikam nevede, vždycky přijde konec a mě dojde, že jsem opět ve slepé ulici. Opět tam, kde cesta končí a nevede dál.

Co tohle sakra je?

Představy. Potřeba. Vzpomínky. Touha. Výčitky. Hlas. Úsměv. Life is life. Halucinace. Nenávist. Profil. Hnědý oči. Otazník. Sny.

Je páteční večer, něco po osmé hodině. Zrovna mě napadlo usednout ke klávesnici a naťukat pár písmenek. Co z toho nakonec vznikne, zatím netuším, pravděpodobně jen další slet všemožných informací, jak je u mě zvykem.

Záblesk štěstí. Úsměv.

Najednou rána. Černo. Tma.

Výčitky. Kurva, proč blbneš?

Nikdy bych nevěřila, že je tak těžký zapomenout.

Nikdy bych nevěřila, že je tak těžký nenávidět.

Nikdy bych nevěřila, že to nazvu nenávistí.

Nikdy bych nevěřila, že i po takový době mi potečou slzy.

Ten pocit. Znova a znova.

Hodně věcí je špatně.

Trhá se maska..

Záblesk štěstí. Úsměv.

Najednou rána. Černo. Tma.

Chci znova a znova.

Ten pocit.

Chci utéct pryč!

"Šňup" a jsem v pohodě..

"Šňup" a útěk je zajištěn..

Najednou rána. Černo. Tma.

Chci znova a znova.

Ten pocit.

Neměla jsem v plánu dávat sem ukázky přímo z deníku, ale to, co bych sem psala, by tomu bylo podobné, takže jednou, zcela vyjímečně pro ukázku, trochu jinak..

"Slova nejen selhávají, podvádějí nebo se ukazují jako zbytečná, ale někdy vyjadřují tak málo, že je lépe dívat se než naslouchat, a je to také mnohem zajímavější."

Chci se mít líp a dosáhnout svých cílů, ta bolest je o to více podporuje.. o to více mě nutí, abych jich docílila, ale.. chybí mi ta chuť, to odhodlání. A vlastně i důvod..

Proč vůbec? Kvůli sobě?

Marně hledám něco, co nikde nemohu najít. Hledám to tak vytrvale, usiluju o to, celkem dlouho a již zoufale. Je to jakobych se toužila nadechnout, při lovení té nejkrásnější mušle na dně oceánu. Hledám něco, co hledám jako novou hvězdu na obloze, když v temných nocích ležím v trávě, kterou zkrápňují mé slzy a koukám na nebe. Dokážu to najít, ale pouze ve svém imaginárním světě plném imaginárních lidí.

Potřebovala bych ovládnout svou melancholii a začít se soustředit. Postavit se na nohy a jít naproti svým snům. Ač to možná nezní přesvědčivě, skutečně se snažím brát život takový, jaký je - s veškerou bolestí, kterou mi drobí do cesty, kterou už po několikáté zametám.

Jaký by vlastně byl život, kdyby byl růžový, kdyby měl šťastný konec, jako v pohádkách? Byl by nudný. A to je právě ten největší paradox. Tvrdím, že tenhle život nestojí za nic, ale kdyby takový nebyl, nebavil by mě zrovna tak. V co bych mohla doufat a věřit, když bych měla všechno? Uvědomila jsem si, že smysl života není v tom, co chci, ale v tom, co mám. Není toho mnoho, ale pořád mám to, co někteří mít bohužel nemohou. Vidím. Slyším. Mám chuť. Cítím. Mám střechu nad hlavou. Mám rodinu. Mám relativně dobré zdraví. Mám prostředky k vyplňování volného času. Je to málo? Není, ale pořád to není všechno, bohužel. Není to to, co bych chtěla. Ale i tak v tom smysl života je.

Všechno je to ve mně a vždycky bude. Jen se to pokouším zahrabávat do písku - hlouběji a hlouběji. Vždycky se najde nějaká vzpomínka, při které si ihned vzpomenu, ale čím hlouběji je daná souvislost zahrabaná, tím méně to bolí. Nejhorší je, že s každým koncem přichází nový začátek. Jedna věc skončila, bylo to jako těžká práce u níž jsem se mnohdy pořádně zpotila, bylo to těžké, ale konečně se mi povedlo zahrabat to dostatečně hluboko, avšak mezi tím je další věc připravena k zakopání... takhle si neodpočinu.

Nikde nic, v hlavě prázdno, všude tma.

Víš, další zklamání.

Jen další nečekaná rána.

Bolest.

Překvapivě beze slz.

Musím to zvládnout.

Sama.

Čekala jsem hodně, ale tohle ne.

Ne od Tebe.

Po tom všem.

Předpokládala jsem to, ale ne až takovýhle.
Fakt ne.
Rána pod pás. Jo, dost silný úder.

No nic.

Sny, které se mi zdají, se mi prostě plní - jen až s delším odstupem času.

Takže.. kdy se mohu dočkat zrealizování těch dnešních?

Ohh, spěchá to! Šup!

I WANT TO IMPLEMENT TODAY´S DREAMS!

Vím, jak to dopadne, když tenhle blog zmizí ze seznamu všech blogů, ale možná na tom nezáleží natolik, abych to neudělala. Jen potřebuji čas na pořádné promyšlení, na zvážení veškerých možností - moc jich není. Jen jedna, tedy dvě, ale té druhé se téměř vzdávám. Má to cenu? Přemýšlet nad tím? Nemá. Ale jen mi je to líto.

.. Když někdo umírá v době, kdy mu ještě není ani půl roku. Umírá neprávem, jen nese následky.

Myslela jsem si, že to ve škole zvládnu, ale spletla jsem se. Několikrát v průběhu šesti vyučovacích hodin jsem si utřela slzy. Musí všechno hezký vždycky skončit? Když se daří tak se daří. Fakt se nemůže v prosinci stát něco, za co bych byla ráda. Zůstala jsem tu kvůli třem lidem, díky nim jsem to zvládla, ale dva už jsou pryč a ta třetí, o níž jsem se tu již párkrát zmiňovla, se stěhuje.