Něco, pro co lze žít.

8. února 2018 v 19:55 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
V posledních letech do mého života vstoupilo větší množství nových lidí. Tak už to bývá.. lidé do našeho života přicházejí a jiní z něj odchází. Někteří se prostě jen rozhodnou odejít z vašeho života, aniž by v sobě našli špetku slušnosti a odvahy, aby vám řekli proč vlastně, jiní odchází, aniž by sami chtěli.. prostě jim osud nedal na výběr.

Odešlo až moc lidí a já stále nejsem připravená na to psát o nich. Některé ztráty jsou poněkud čerstvé, jiné stále bolí a jiné za zmínku nestojí. Ale jednu věc bych k tomu přeci jen měla - prosbu o radu. Ohavné kdyby mě svazuje, neboť se nedokážu přenést přes vědomí, že by možná stačilo nebýt jednou jedinkrát sobcem a jeho život nemusel trvale vyhasnout.

Jak.. jak se zbavit viny? Jak s ní pracovat?

No.. zpátky k věci.

Vzhledem k událostem, které se dějí, není zas až tak moc překvapivé, že většina z těch lidí, co přišla, má nálepku psychiatricky nemocného a nebo osoby bez přístřeší. Tak.. nalijme si čistého vína - kdo z vás se teď ušklíbl, kdo si řekl, že jsem blázen a že bych se měla konečně obklopit normálními lidmi? Ehm, pro vás normálními.

"Nejlepšího člověka hledej vždy mezi těmi, které svět odsuzuje."
Lewis

Víte, já.. několikrát jsem se snažila a věřila lidem, pokusila jsem se přesáhnout sebe samotnou a odhalit kus sebe, ale daní za tuto chybu byla pouhá bolest a zklamání. Demotivovalo mě to, ale zároveň se to stalo mezníkem, který mi otevřel oči a vytyčil hranice. Posunulo mě to.

Teď jsou tu lidé, kteří vidí, kteří okouší nejrůznějších zákoutí temnot života a přesto bojují. Jsou upřímní, protože nemají zapotřebí ztrácet čas lhaním a vymýšlením si zasraných pohádek. Nemají důvod ztrácet čas se mnou, pokud sami nechtějí. Jsou to lidi, se kterými se nemusím bát mluvit. Jsou těmi, kdo nesoudí a rozumí, ti, co nedělají rozdíly a nehledí na to, zda mám zrovna značkové oblečení, mastnou hlavu a nebo kruhy pod očima. Jsou to lidé, se kterými lze mluvit doopravdy o všem a přesto si zachovávat svá tajemství. Nenaléhají. Nevyčítají. Jen jsou.

Ano, uznávám, že je smutné, že více žiju svůj internetový online svět, než skutečný každodenní život, ale jsem to konečně já a v ty chvíle jsem sama sebou více, než mi kdy bylo umožněno. A věřte, že jsem tak spokojená. Navzdory všem negacím, co se s "přátelstvím na dálku" noří, pro mě jsou to lidé, kteří tu pro mě jsou, kteří mě sými činy -nikoli obyčejnými slovy- přesvědčili o tom, že jim nejsem lhostejná a který mě neznají pouze ve chvíli, kdy něco potřebují. Oni ani já si nemusíme na nic hrát a to mi dává to, co potřebuju - vazbu a svobodu zároveň. Jsou to lidé, na které se lze napojit a díky kterým můžu zase cítit.

Mluvím v množném čísle a působí to jakobych takovými lidmi byla zaplavena, ve skutečnosti by mi na jejich počet stačila jedna ruka. Přesto je skvostný a obohacující pocit mít tyhle správný lidi - bez ohledu na to, že jsou třeba i stovky kilometrů daleko, nemocní a nebo nemají kde bydlet. Upřímnost je u mě to, co vítězí. Se mnou se noří vždycky spousta složitostí. I s těmito jedinci ne vždy zvládám mluvit a je třeba, aby člověk se mnou neztrácel trpělivost, ale přesto je to něčím jiné a lepší. Ač je těch lidí, se kterými takto mohu mluvit více, tak.. pouze jedna z těch osob je tou, co se dostala opravdu blízko. Kontakt je pravidelný a upřímný. Nikdy bych nevěřila, že něco tak pevného a silného se může vypěstovat na dálku.

Je to až neuvěřitelné, protože je tomu teprve pár dní, co jsem zažila to, co jsem si vždycky ve skrytu duše přála. Jen jsem nikdy netušila, že to bude s člověkem, kterého znám pouhý rok a kterého jsem předtím viděla jednou jedinkrát, měsíc před tím. Je to tak prostá věc, pro spoustu lidí obyčejný čas s kamarádkou, pro mě však něco naprosto vyjímečného.

Pět dní bez sociálních sítí, bez masky.. pouze po boku člověka, od něhož se vám dostává toho, co vám chybí. Po boku někoho, kdo vás má rád, kdo vám rozumí, s kým se smějete i mluvíte bez zábran, někoho před kým můžete plakat, ukázat své emoce. Asi to nepopíšu, protože to bylo něco tak.. silného, neskutečného.

Ale ano, byl to i náročný týden, nebudu popírat. Musím říct, že tak krátký náhled do jejího života mi stačil k tomu, abych porozuměla proč je na tom tak, jak je a já jsem byla vděčná za to, že zrovna tyto dny jsem mohla být s ní a pomoci ať už s věcmi, co byly doma potřeba, s doprovodem (rozuměj dokopáním) na psychiatrii a k jiným nezbytně nutným lékařům a pak prostě s psychickou podporou náročných dní. Pro mě to byl týden relativního klidu, vypuštění valné většiny svých věcí a soustředění se pouze na to, co bylo tady a teď. Jasně, bylo pár chvil, kdy mi tekly slzy, kdy mi bylo mizerně, a přesto jsem nebyla schopná promluvit, vzbudit ji, ale i přesto to bylo jiné, než jindy, cítila jsem, že nejsem sama, věděla jsem, že případně stačí jediný pohyb nebo slovo, ale.. nechtěla jsem. Chtěla jsem dál beze slov ležet a plakat nebo chodit a pozorovat. Mnohem silnější byly totiž ty chvíle vzájemné blízkosti, společné procházky, cesty autobusem, povídání a prohlížení fotek v objetí. A v tu chvíli, v tom nejpevnějším a nejupřímnějším objetí ze všech, jsem si přála zastavit čas. Uteklo to šíleně rychle a najednou jsme obě stáli na vlakovém nádraží s očima, které se v dobré víře odmítali setkat.. a přesně v tu chvíli, kdy to nevyšlo a pohled jsme si neodpustili, se naše oči proměnily ve vodopád slz a srdce se sevřelo.

Teď už jsem týden zpátky a stále se nedokážu dostat do starých kolejí. Funguji silou vůle z energie, kterou beru ze vzpomínek na společné chvíle a nějakým záhadným způsobem přežívám všechny ty chvíle přítomnosti, kdy sebe samu utápím. Bojím se. Bojím se všeho, co plíživě přichází. Všeho, co odkládám. Všeho, co odříkám i na co kývnu.


Tenhle článek měl být v počátku tak trošku úplně o něčem jiném, ale už druhý den se snažím napsat to, co chci sdělit a prostě to nejde.. a tak alespoň malá ochutnávka některých mých dní.

Nějak nemám sílu ani chuť pokračovat a nutit se do toho nehodlám.

Mějte se a zase někdy.
Ilma
 

Emocionální výžblept

13. prosince 2017 v 16:48 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Poslední dobou sem příliš nepíši. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nevím proč. Není to tím, že bych nepotřebovala psát, ani tím, že bych neměla co říct. To spíše naopak. K napsání článku se přemlouvám už dlouho, protože to býval můj záchranný kruh, moje naděje.

Nalijme si čistého vína. Je to tím, že o blogu ví pár lidí z mé minulosti, kteří, jak dnes již vím, si nezaslouží ty věci vědět. Nebo spíše netoužím po tom, aby o mně cokoliv věděli. Když jsem byla ještě tak moc naivní a věřila jim, nenapadlo mě, že jednoho dne mě to bude tak moc svazovat.

Zvažovala jsem, že si založím nový blog, ale zatím jsem se k tomu nedostala, kdysi jsem si řekla, že tenhle bude poslední, tak uvidíme.

Nicméně dnes je mi to lhostejné, dnes ve mně křičí ten pocit, že musím dělat, co chci, protože na tom, co oni ví či neví, už stejně nezáleží.

Tenhle článek nemá být něčím, kvůli čemu mě máte litovat, jen to ze sebe prostě potřebuju dostat.

To zamrazí..

18. srpna 2017 v 12:37 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Nikdy jsem v sobě necítila tolik štěstí a zároveň bolesti jako při včerejším pohledu do Tvých očí..
 


Sama sobě terapeutem

16. prosince 2016 v 22:42 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Uvařila jsem si šálek zeleného čaje, škrtla sirkou a zapálila všechny tři knoty. Svíčka ležící na stole tak dala plamínkům šanci k vykouzlení světla.

Do teď nevím proč vlastně, ale najednou jsem začala vyprávět svůj příběh. Nahlas. Jak naprostej šílenec. Prostě jsem seděla sama ve svém pokoji a stále hlouběji se potápěla do svých myšlenek. Formou.. jakobych to vyprávěla někomu druhému. Mluvila jsem o sobě - otevřeně, upřímně, bez jakýchkoliv pokusů o bagatelizování. Snad poprvé ve svém životě vůbec.

Je rozdíl mezi psaným textem a mluveným slovem. Je rozdíl v tom, zda jste ať už vědomě či nevědomě ovlivněni tím komu informace sdělujete. Je rozdíl napsat někomu zlomek toho, co se ve vás odehrává a nebo to dotyčnému říct, či vůbec - říct to nahlas.

V jednu chvíli jsem si snažila představit, že vedle mě sedí na gauči některé osoby - sólově; jedna, po druhé, vybrala jsem opravdu jen pár osob, co by v případě budoucí potřeby zatáhnout za záchrannou brzdu, připadali v úvahu, ale ani tak to nešlo. V tu chvíli jsem věděla, že i když se dá teoreticky říci, že jsou to jedinci, které mnohdy sebevíc potřebuji (byť to nevědí, tedy.. nemají šanci vědět), nezvládnu s nimi mluvit, na druhou stranu oni zase se mnou nezvládají mlčet - nemáme si co vyčítat.

A pokud tohle někteří z vás, kteří jste pomyslně seděli na gaučíku, čtete, omlouvám se Vám a vězte, že je to jedna z věcí, pro kterou se už delší dobu nenávidím. Není to tím, že bych Vás neměla ráda. Už samotný fakt, že se právě vy ocitáte na gaučíku, hovoří o opaku. Je to.. čím? Může za to.. strach. Ano, bojím se.

Po nějaké chvíli mi začaly téct slzy a tečou mi do teď. Není to žádné zajíkání se, žádný histerický záchvat, ani ten pláč, který by se dal přirovnat k plači při depresi. Zkrátka jen došlo na upřímné slzy kutálející se po tváři. Žádná sebelítost. Spíše jen projev bezmoci, bezbřehé lásky.

Vše co se stalo a co se děje ve mně vytváří zmatek; bludiště, ze kterého nemohu najít cestu ven.
Je toho tolik.. ale tenhle článek nemá být o konkrétních stimulech.

Existuje spousta věcí, které v sobě člověk potlačí, které se snaží vytěsnit, ale i přesto všechno se znám a nic mě nemůže překvapit tak, jak by mohlo druhé. Věděla jsem, že mluvím jen proto, že mluvím k sobě a dokázala plakat, protože jsem se cítila sama a v bezpečí. I tak mě to překvapilo. Nedokážu říct proč to tak je, protože minimálně v jednom případě to opravdu nechápu. Bojím se.. vím, že ne vždy je to nutné, ale stejně to nezvládám změnit.

Tak.. zase někdy.
Kdyby to nebylo v brzkých dnech, tak Vám přeji klidné prožití Vánoc.
Kdyby to nebylo ani do konce měsíce, tak k tomu přidávám ještě šťastný vstup do nového roku.

Mějte se krásně!


Když máš pocit, že už nemůže být hůř, přijde další rána..

10. října 2016 v 19:29 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Je toho tolik, co ve mně za ty měsíce dřímá.
Se spoustou věcí bych se mohla pochlubit, za spoustu obvinit, s něčím bych potřebovala poradit, s mnohým se svěřit, ale namísto toho ukládám články do rozepsaných nebo pozoruji, jak ubývá náplň v mé propisce, která zaplňuje další stránky deníku, jenž další oči nikdy nespatří.
Co tím chci říct? To, co mi kdysi řekla má drahá - musím to zvládnout SAMA.
Když ani sem nedokážu napsat žádné procento z toho, co se odehrává za přátelským úsměvem nápomocné slečinky, proč tento blog stále udržuji při životě a dávám mu falešnou naději? Vím, že se nikdy nevzkřísí. Často mě dělí jediný krok od toho, aby všechno zmizelo.. proč to neudělám, když si nakonec stejně jen ublížím něčím, co by mělo být dávno mrtvé?
Chm, abyste alespoň čas od času mohli číst tak nic neříkající článek jako je tento? Asi.

*omluvně krčí ramena*




Nesmyslná asociace..

15. ledna 2016 v 20:26 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Slzy. Samota. Šílenství. křik. A zase slzy.
Čekáte nějakej smysl?
Ha, ha...
Tady ho nenajdete.
Ne v tomhle článku.
Panák. Druhej. Třetí,.
A tak, kurva, jo - bouchni tou rukou do zdi
- znovu.
Si ty prsty třeba zlom, že jo.
Stránka. Druhá. Jako vážně??!
Facka. Větší facka.
Přitlač, sakra..
Naivní myšlenka, že to pomůže.
Hraje písnička, u který se mám usmát.
Tečou mi slzy.
Co chci, mám.... stejně dojdu k poznání.
FUCK!
Losing my religion..
Losing my religion..
Kolikrát ještě, sakra?
Consider this....
Slzy, co nejdou zastavit..
Nemluv.
Nemluv, protože každý slovo..
Každý slovo tak zatraceně bolí.
Vzpomínky.
Tak moc potřebuju obejmout..
Teď.
Tak moc nechci bejt sama.
Půl flašky v prdeli.
Nedokážu jít mezi lidi.
Nedokážu a ani nechci.
Při pohledu do zrcadla přitvrzuju na síle, kterou se trestám.
Je mi na blití.
Ze sebe.
No. I don' t have a gun...
Zase se třesu a srdce neskutečně tluše.
Sakra, máš to zakázaný.
zakázaný! Jasný?!
To by ti na sobě muselo záležet, že jo..
Nebaví mě to lejt do skleničky..
Zas a znova. Pořád.
A tak teda z flašky.. na lepší zítřky!?
Something in the way..
I have found my friends - they are in my head.
Yeah!!
Minulost se promítá jako film.
Věci, který jsem doufala, že jsou za mnou..
Pozitivní mysl. Pozitivní mysl.
Očkujete druhý a sami padáte na držku.
Na chvíli to pomůže.. a máte pocit, že je líp.
A pak si doma škubete vlasy.
Víte, že všechno je v prdeli.
A najendou nikde nikdo neni.
A tak písnička... náhodnej výběr.
"Just to get away.. we talekd about our lives.. until the sun came up."
Náhoda?! Nevěřim na ně, sakra.
Jo, asi si to nepamatuješ.. ale já jo.
Proč se mi s každou písničkou musí spojit nějaká osoba.
Třičtvrtě flašky pryč a předemnou leží psychologie.
"Abychom mohli pomáhat druhým, musíme nejprve porozumět sami sobě."
Fráze, kterou slyším už od střední...
Už jen pár dní..a já nejsem schopná to otevřít.
Všechny důvody, proč studuju to, co studuju, jsou prej špatné a rizikové.
Nemám tu co dělat.
Ale dostalo se mi milého zjištění.
Lidé bez smyslu života jsou údajně novou cílovou skupinou sociální práce.
Asi si začnu heldat svého sociálního pracovníka. *přemýšlí*
Zní to líp, než cvokař, ne??!
Achjo, napiš..

Bouřka

3. prosince 2015 v 0:55 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Tolik zla všude kolem.
Faleš. Lži. Pomluvy.
To je to, co dnešní době vládne. HNUS! Jako vážně v tomhle vidíte smysl?

Udělám všechno, co je v mých silách..

31. července 2015 v 15:03 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Jsem trošku jiným člověkem. Někdy mě to děsí, ale pořád jsem to já.

Forget about me and be happy..

1. srpna 2014 v 20:16 | Ilma |  Mumlání
Death. It's my decision.

Stvůry melancholika..

31. července 2014 v 19:35 | Ilma |  Mumlání
Když nabrat máš sílu,
ale nemáš potřebnou víru,
snažit se můžeš,
ale v pekle smažit se budeš.

Může být ticho i křik,
budou tě chtít zničit.
Rádi mučí za hříchy.
Neodsuzuj, co přišijí ti.

Tíhu si poneseš,
dál s nimi musíš hrát.
Hlavně nesmíš lhát.
Oni ví, že přátele nemáš.

Ztěžka stojíš na nohou.
Snad nečekáš, že ti pomohou.

V uších mi zní hlasy
co umí lhát.
Nedokážu zanevřít.
Slzy vrazil do mých řas,
proč mi berete čas?

Dny rychle plynou,
potýkám se s netečností krutou.
Má mysl se k nim vrací,
promítají se opuštěnou nocí.
Nemám v kom najít zalíbení,
co jsem poznala - již nenávidím.
Sama usínám.

Lidé už čekají,
hlavy maj skloněný.
Nevědí, co říct
jen to, co slyšet chceš.
To se ti nelíbí.
Tak dej ruce pryč.
Tyhle řádky netěší.
Však nejsou o štěstí.

Máš srdce,
necítíš bolest?
Každý tu má místo,
vrať se zpět.

Než všechno ztratíš.

Že tě hanba nefackuje..

9. července 2014 v 13:53 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Abych pravdu řekla, za posledních pár měsíců se mou hlavou line spousta prarůzných myšlenek.

Pár hodin na pár slov

23. června 2014 v 4:02 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Bylo usouzeno, že jsem schopna domácí léčby a mohu zavítat do společnosti. Je absurdní, jak to stačí jako důkaz toho, že je všechno zase v pořádku. A tak tedy drahý internáte, po třech týdnech mě tu zase máš.

Zdlouhavým výslechem mě přivítala vychovatelka a následně spolužačka, která mi vnutila jahodu. Neměla jsem možnost obhájit si, že ji teď nesmím, protože přece byla z vlastní zahrádky. No dobře, co bych pro druhé neudělala..

O pár hodin později jsem usedla ke svému notebooku s nadějí, že otevřu prázdnou stránku a jakože napíšu alespoň část čtenářského deníku, který musím odevzdat, ale na něco takového jsem neměla ani trochu náladu. Pustila jsem si seriál Prison Break a tím se ostatní plány vytratily.

Za poslední dobu se věci trochu změnily, můj zdravotní stav se zhoršil takovým způsobem, že trávím dny po nemocnicích, zkrátka se seběhlo mnoho událostí a mně na většině věcech přestalo záležet. Ve škole jsem strávila méně času, než je tolerováno, a tak jsem se snadno dopracovala k tomu, že v pěti předmětech mám absenci, která je dost výrazně nad rámec maximálního povoleného limitu. Jo, Ilmuško, vyznamenání nebude. A víte co? Místo toho, abych dělala práce, které mám za tři hodiny nejzažší termín odevzdat, čumím na seriály. Strašně se těším na to až budu stát za chvíli před tabulí, učitelka mi bude klást otázku za otázkou a já jí namísto odpovědí budu probodávat očima, pod kterýma jsou už nyní skvostné kruhy. *směje se*

Stejně je to všechno neuvěřitelný paradox. V době, kdy všechno může dostat jasnější barvu je konec. Člověk by nevěřil kolik má času. Jenom je smutný, když ho najednou nemá komu věnovat. Není fajn ten pocit, že nemáte s kým trávit noc ať už osobně nebo přes virtuální svět. Náplní se tedy stává sáhodlouhé sledování seriálů, čtení, poslech muziky nebo nějaká počítačová hra, která vás nakonec stejně nudí. Jsem na sebe hrdá, posunula jsem se o level výše, když na to přijde, dokážu vést rozmluvu s imaginárním kamarádem uvnitř mojí hlavy. ^^

Jsou tři hodiny ráno a já sedím sama na pokoji. Porozhlížím se kolem sebe. Je tu prapodivné prázdno. Vlastně.. je tu docela tma. Výzdoba pokoje, která spoustu věcí zachycovala je pryč a já koukám na holé zdi, které se svou žlutou barvou snaží působit optimisticky, prázdné skřínky, jenž obsahují pouze věci nutné k týdennímu přežití a zvednuté židle na stole, na které jsem ještě nenašla sílu, abych je vrátila ke stolu tak, jak patří. Dále můj pohled poutají dvě prázdné postele, které nezkrášluje žádná deka. Celkem jsem vděčná za možnost této samoty, kdy si mohu promyslet pár myšlenek. Žaludek se zase ozývá na protest jakoby si ještě nezvykl a nebo snad naivně doufal, že teď něco dostane. Měl jsi jahodu, tak si nestěžuj! Vařím si kafe a vychovatelka se mě ptá, jestli je to jako rozumný. Starala ses o to do teď? Ne?! Tak to praktikuj i nadále a radši mi odhlaš stravu na celej tejden. Fakt nepotřebuju žádný litování, žádný další omezení. Nezáleží mi na tom. Těším se na párty tenhle týden s lidma odsud.. až nebudeme několik dní spát a pořádně si vylijeme mozky, až ve škole místo čaje budeme tradičně popíjet houbu. Co na tom, že nesmím? Život se má žít!

Kontroluji mobil, protože podvědomě tuším, že nejsem jediná, kdo nespí, avšak.. nic. Po chvilce jsem cítila, že mobil na polštáři vedle zavibroval. Huh?! *vylekala se s nadějí* Hmm, zpráva na Fuckbooku. Jeden známí mi právě vyznal lásku. What the fuck?! Nic není tak jako obvykle a mě začíná být do breku. Jdu si pustit Teen Wolf. Stejně už svítá.

Dobrou noc.


Střípky niterní ozvěny..

19. června 2014 v 16:15 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Kdybych byla slovem, byla bych.. "Děkuji"
Kdybych byla počasím, byla bych.. proměnlivé.
Kdybych byla dnem, byla bych.. sobota.
Kdybych byla školním předmětem, byla bych psychologie.
Kdybych byla pozdravem, byla bych.. srdečné pozdravení.
Kdybych byla nábytkem, byla bych lampičkou.
Kdybych byla myšlenkou, byla bych.. naivní.
Kdybych byla hrou, byla bych.. nedohraná.
Kdybych byla denní dobou, byla bych.. půlnoc.
Kdybych byla částí těla, byla bych.. srdce.
Kdybych byla sportem, byla bych.. procházka v přírodě.
Kdybych byla hračkou, byla bych.. plyšákem.
Kdybych byla látkou, byla bych.. látka, která saje.
Kdybych byla dárek, byla bych.. neotevřená.
Kdybych byla místo, byla bych.. les.
Kdybych byla vzpomínka, byla bych.. věčná a dojemná.
Kdybych byla cit, byla bych.. porozumění.
Kdybych byla otázka, byla bych.. "Napořád?"
Kdybych byla strom, byla bych.. vrba.
Kdybych byla věc, byla bych.. slzami promáčený deník.
Kdybych byla zvířetem, byla bych.. vlk.
Kdybych byla knihou, byla bych.. pořádná bichle.
Kdybych byla kusem oděvu, byla bych.. košile.
Kdybych byla šperkem, byla bych.. darovaný náramek věčnosti.
Kdybych byla dopravním prostředkem, byla bych.. letadlo nebo sportovní auto.
Kdybych byla živlem, byla bych.. vzduch.
Kdybych byla zmrzlinou, byla bych.. vanilková.
Kdybych byla člověkem, byla bych.. jiným člověkem.
Kdybych byla planetou, byla bych.. neobjevená.
Kdybych byla hmyzem, byla bych slunéčko sedmitečné.
Kdybych byla ročním obdobím, byla bych.. podzim.
Kdybych byla místností, byla bych.. určena k odpočinku.
Kdybych byla městem, byla bych.. malé klidné městečko.
Kdybych byla smyslem, byla bych.. zrak.
Kdybych byla otázkou, byla bych.. nikdy nezodpovězená.
Kdybych byla odpovědí, byla bych.. vytoužená.
Kdybych byla reakcí, byla bych.. konejšivá.
Kdybych byla keř, byla bych.. šeřík.
Kdybych byla bytost, byla bych.. kouzelník.
Kdybych byla sladkost, byla bych..čokoláda.
Kdybych byla parfém byla bych.. příjemná.
Kdybych byla měsíc, byla bych.. září.
Kdybych byla ovocem, byla bych.. borůvka.
Kdybych byla zeleninou, byla bych.. salátová okurka.
Kdybych byla barvou, byla bych.. černá.
Kdybych byla emocí, byla bych.. pláč.
Kdybych byla citem, byla bych.. hluboká láska.
Kdybych byla nápojem, byla bych koktejl.
Kdybych byla místem, byla bych.. dávno opuštěným a zapomenutým.
Kdybych byla duševní nemoc, byla bych.. schizofrenie.
Kdybych byla činnost, byla bych.. mlčení.
Kdybych byla květinou, byla bych.. Gerbera.
Kdybych byla věda, byla bych.. filosofie.
Kdybych byla pohádkovou postavičkou, byla bych.. Malý princ.
Kdybych byla film, byla bych.. smutná romantická komedie.
Kdybych byla povolání, byla bych.. v pomáhajících profesích.
Kdybych byla země, byla bych.. Irsko.
Kdybych byla tvar, byla bych.. kruh.
Kdybych byla sama sebou, byla bych.. šťastná.

Žiju ze svých snů..

16. června 2014 v 15:42 | Ilma |  Jednorázovky
Nechci, aby mi tě ze snů někdo bral
a já tvůj hlas brzy nepoznal,
… na tvou tvář zapomněl.

Žiju ze svých snů.

Pouze ve snech vidím tvoji tvář,
duši hladím a dopřávám jí zář.
Upřímnými slovy srdci lahodím,
něžnými doteky tě povzbudím.

Budím se a pláču,
celý se třesu.
Byl to pouhý sen,
cítím se podveden.

Exploze

15. června 2014 v 21:36 | Ilma |  Mumlání
Chci někam patřit.
Duše křičí.
Srdce pláče.
Letmý dotek mě tiší.
Každej nádech tíží.
Počasí se promění.
Moje city se nemění.
Ze srdce pramení.
Všechno to ukrutně bolí.
Vzpomínky působí žal.
Proč mi Tě osud vzal?
Obličej se leskne slzami.
Lidé mi věří, že je to dešťovými kapkami.