To zamrazí..

18. srpna 2017 v 12:37 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Nikdy jsem v sobě necítila tolik štěstí a zároveň bolesti jako při včerejším pohledu do Tvých očí..
 

Sama sobě terapeutem

16. prosince 2016 v 22:42 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Uvařila jsem si šálek zeleného čaje, škrtla sirkou a zapálila všechny tři knoty. Svíčka ležící na stole tak dala plamínkům šanci k vykouzlení světla.

Do teď nevím proč vlastně, ale najednou jsem začala vyprávět svůj příběh. Nahlas. Jak naprostej šílenec. Prostě jsem seděla sama ve svém pokoji a stále hlouběji se potápěla do svých myšlenek. Formou.. jakobych to vyprávěla někomu druhému. Mluvila jsem o sobě - otevřeně, upřímně, bez jakýchkoliv pokusů o bagatelizování. Snad poprvé ve svém životě vůbec.

Je rozdíl mezi psaným textem a mluveným slovem. Je rozdíl v tom, zda jste ať už vědomě či nevědomě ovlivněni tím komu informace sdělujete. Je rozdíl napsat někomu zlomek toho, co se ve vás odehrává a nebo to dotyčnému říct, či vůbec - říct to nahlas.

V jednu chvíli jsem si snažila představit, že vedle mě sedí na gauči některé osoby - sólově; jedna, po druhé, vybrala jsem opravdu jen pár osob, co by v případě budoucí potřeby zatáhnout za záchrannou brzdu, připadali v úvahu, ale ani tak to nešlo. V tu chvíli jsem věděla, že i když se dá teoreticky říci, že jsou to jedinci, které mnohdy sebevíc potřebuji (byť to nevědí, tedy.. nemají šanci vědět), nezvládnu s nimi mluvit, na druhou stranu oni zase se mnou nezvládají mlčet - nemáme si co vyčítat.

A pokud tohle někteří z vás, kteří jste pomyslně seděli na gaučíku, čtete, omlouvám se Vám a vězte, že je to jedna z věcí, pro kterou se už delší dobu nenávidím. Není to tím, že bych Vás neměla ráda. Už samotný fakt, že se právě vy ocitáte na gaučíku, hovoří o opaku. Je to.. čím? Může za to.. strach. Ano, bojím se.

Po nějaké chvíli mi začaly téct slzy a tečou mi do teď. Není to žádné zajíkání se, žádný histerický záchvat, ani ten pláč, který by se dal přirovnat k plači při depresi. Zkrátka jen došlo na upřímné slzy kutálející se po tváři. Žádná sebelítost. Spíše jen projev bezmoci, bezbřehé lásky.

Vše co se stalo a co se děje ve mně vytváří zmatek; bludiště, ze kterého nemohu najít cestu ven.
Je toho tolik.. ale tenhle článek nemá být o konkrétních stimulech.

Existuje spousta věcí, které v sobě člověk potlačí, které se snaží vytěsnit, ale i přesto všechno se znám a nic mě nemůže překvapit tak, jak by mohlo druhé. Věděla jsem, že mluvím jen proto, že mluvím k sobě a dokázala plakat, protože jsem se cítila sama a v bezpečí. I tak mě to překvapilo. Nedokážu říct proč to tak je, protože minimálně v jednom případě to opravdu nechápu. Bojím se.. vím, že ne vždy je to nutné, ale stejně to nezvládám změnit.

Tak.. zase někdy.
Kdyby to nebylo v brzkých dnech, tak Vám přeji klidné prožití Vánoc.
Kdyby to nebylo ani do konce měsíce, tak k tomu přidávám ještě šťastný vstup do nového roku.

Mějte se krásně!


Když máš pocit, že už nemůže být hůř, přijde další rána..

10. října 2016 v 19:29 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Je toho tolik, co ve mně za ty měsíce dřímá.
Se spoustou věcí bych se mohla pochlubit, za spoustu obvinit, s něčím bych potřebovala poradit, s mnohým se svěřit, ale namísto toho ukládám články do rozepsaných nebo pozoruji, jak ubývá náplň v mé propisce, která zaplňuje další stránky deníku, jenž další oči nikdy nespatří.
Co tím chci říct? To, co mi kdysi řekla má drahá - musím to zvládnout SAMA.
Když ani sem nedokážu napsat žádné procento z toho, co se odehrává za přátelským úsměvem nápomocné slečinky, proč tento blog stále udržuji při životě a dávám mu falešnou naději? Vím, že se nikdy nevzkřísí. Často mě dělí jediný krok od toho, aby všechno zmizelo.. proč to neudělám, když si nakonec stejně jen ublížím něčím, co by mělo být dávno mrtvé?
Chm, abyste alespoň čas od času mohli číst tak nic neříkající článek jako je tento? Asi.

*omluvně krčí ramena*



 


Nesmyslná asociace..

15. ledna 2016 v 20:26 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Slzy. Samota. Šílenství. křik. A zase slzy.
Čekáte nějakej smysl?
Ha, ha...
Tady ho nenajdete.
Ne v tomhle článku.
Panák. Druhej. Třetí,.
A tak, kurva, jo - bouchni tou rukou do zdi
- znovu.
Si ty prsty třeba zlom, že jo.
Stránka. Druhá. Jako vážně??!
Facka. Větší facka.
Přitlač, sakra..
Naivní myšlenka, že to pomůže.
Hraje písnička, u který se mám usmát.
Tečou mi slzy.
Co chci, mám.... stejně dojdu k poznání.
FUCK!
Losing my religion..
Losing my religion..
Kolikrát ještě, sakra?
Consider this....
Slzy, co nejdou zastavit..
Nemluv.
Nemluv, protože každý slovo..
Každý slovo tak zatraceně bolí.
Vzpomínky.
Tak moc potřebuju obejmout..
Teď.
Tak moc nechci bejt sama.
Půl flašky v prdeli.
Nedokážu jít mezi lidi.
Nedokážu a ani nechci.
Při pohledu do zrcadla přitvrzuju na síle, kterou se trestám.
Je mi na blití.
Ze sebe.
No. I don' t have a gun...
Zase se třesu a srdce neskutečně tluše.
Sakra, máš to zakázaný.
zakázaný! Jasný?!
To by ti na sobě muselo záležet, že jo..
Nebaví mě to lejt do skleničky..
Zas a znova. Pořád.
A tak teda z flašky.. na lepší zítřky!?
Something in the way..
I have found my friends - they are in my head.
Yeah!!
Minulost se promítá jako film.
Věci, který jsem doufala, že jsou za mnou..
Pozitivní mysl. Pozitivní mysl.
Očkujete druhý a sami padáte na držku.
Na chvíli to pomůže.. a máte pocit, že je líp.
A pak si doma škubete vlasy.
Víte, že všechno je v prdeli.
A najendou nikde nikdo neni.
A tak písnička... náhodnej výběr.
"Just to get away.. we talekd about our lives.. until the sun came up."
Náhoda?! Nevěřim na ně, sakra.
Jo, asi si to nepamatuješ.. ale já jo.
Proč se mi s každou písničkou musí spojit nějaká osoba.
Třičtvrtě flašky pryč a předemnou leží psychologie.
"Abychom mohli pomáhat druhým, musíme nejprve porozumět sami sobě."
Fráze, kterou slyším už od střední...
Už jen pár dní..a já nejsem schopná to otevřít.
Všechny důvody, proč studuju to, co studuju, jsou prej špatné a rizikové.
Nemám tu co dělat.
Ale dostalo se mi milého zjištění.
Lidé bez smyslu života jsou údajně novou cílovou skupinou sociální práce.
Asi si začnu heldat svého sociálního pracovníka. *přemýšlí*
Zní to líp, než cvokař, ne??!
Achjo, napiš..

Bouřka

3. prosince 2015 v 0:55 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Tolik zla všude kolem.
Faleš. Lži. Pomluvy.
To je to, co dnešní době vládne. HNUS! Jako vážně v tomhle vidíte smysl?

Udělám všechno, co je v mých silách..

31. července 2015 v 15:03 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Jsem trošku jiným člověkem. Někdy mě to děsí, ale pořád jsem to já.

Forget about me and be happy..

1. srpna 2014 v 20:16 | Ilma |  Mumlání
Death. It's my decision.

Stvůry melancholika..

31. července 2014 v 19:35 | Ilma |  Mumlání
Když nabrat máš sílu,
ale nemáš potřebnou víru,
snažit se můžeš,
ale v pekle smažit se budeš.

Může být ticho i křik,
budou tě chtít zničit.
Rádi mučí za hříchy.
Neodsuzuj, co přišijí ti.

Tíhu si poneseš,
dál s nimi musíš hrát.
Hlavně nesmíš lhát.
Oni ví, že přátele nemáš.

Ztěžka stojíš na nohou.
Snad nečekáš, že ti pomohou.

V uších mi zní hlasy
co umí lhát.
Nedokážu zanevřít.
Slzy vrazil do mých řas,
proč mi berete čas?

Dny rychle plynou,
potýkám se s netečností krutou.
Má mysl se k nim vrací,
promítají se opuštěnou nocí.
Nemám v kom najít zalíbení,
co jsem poznala - již nenávidím.
Sama usínám.

Lidé už čekají,
hlavy maj skloněný.
Nevědí, co říct
jen to, co slyšet chceš.
To se ti nelíbí.
Tak dej ruce pryč.
Tyhle řádky netěší.
Však nejsou o štěstí.

Máš srdce,
necítíš bolest?
Každý tu má místo,
vrať se zpět.

Než všechno ztratíš.

Že tě hanba nefackuje..

9. července 2014 v 13:53 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Abych pravdu řekla, za posledních pár měsíců se mou hlavou line spousta prarůzných myšlenek.

Pár hodin na pár slov

23. června 2014 v 4:02 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Bylo usouzeno, že jsem schopna domácí léčby a mohu zavítat do společnosti. Je absurdní, jak to stačí jako důkaz toho, že je všechno zase v pořádku. A tak tedy drahý internáte, po třech týdnech mě tu zase máš.

Zdlouhavým výslechem mě přivítala vychovatelka a následně spolužačka, která mi vnutila jahodu. Neměla jsem možnost obhájit si, že ji teď nesmím, protože přece byla z vlastní zahrádky. No dobře, co bych pro druhé neudělala..

O pár hodin později jsem usedla ke svému notebooku s nadějí, že otevřu prázdnou stránku a jakože napíšu alespoň část čtenářského deníku, který musím odevzdat, ale na něco takového jsem neměla ani trochu náladu. Pustila jsem si seriál Prison Break a tím se ostatní plány vytratily.

Za poslední dobu se věci trochu změnily, můj zdravotní stav se zhoršil takovým způsobem, že trávím dny po nemocnicích, zkrátka se seběhlo mnoho událostí a mně na většině věcech přestalo záležet. Ve škole jsem strávila méně času, než je tolerováno, a tak jsem se snadno dopracovala k tomu, že v pěti předmětech mám absenci, která je dost výrazně nad rámec maximálního povoleného limitu. Jo, Ilmuško, vyznamenání nebude. A víte co? Místo toho, abych dělala práce, které mám za tři hodiny nejzažší termín odevzdat, čumím na seriály. Strašně se těším na to až budu stát za chvíli před tabulí, učitelka mi bude klást otázku za otázkou a já jí namísto odpovědí budu probodávat očima, pod kterýma jsou už nyní skvostné kruhy. *směje se*

Stejně je to všechno neuvěřitelný paradox. V době, kdy všechno může dostat jasnější barvu je konec. Člověk by nevěřil kolik má času. Jenom je smutný, když ho najednou nemá komu věnovat. Není fajn ten pocit, že nemáte s kým trávit noc ať už osobně nebo přes virtuální svět. Náplní se tedy stává sáhodlouhé sledování seriálů, čtení, poslech muziky nebo nějaká počítačová hra, která vás nakonec stejně nudí. Jsem na sebe hrdá, posunula jsem se o level výše, když na to přijde, dokážu vést rozmluvu s imaginárním kamarádem uvnitř mojí hlavy. ^^

Jsou tři hodiny ráno a já sedím sama na pokoji. Porozhlížím se kolem sebe. Je tu prapodivné prázdno. Vlastně.. je tu docela tma. Výzdoba pokoje, která spoustu věcí zachycovala je pryč a já koukám na holé zdi, které se svou žlutou barvou snaží působit optimisticky, prázdné skřínky, jenž obsahují pouze věci nutné k týdennímu přežití a zvednuté židle na stole, na které jsem ještě nenašla sílu, abych je vrátila ke stolu tak, jak patří. Dále můj pohled poutají dvě prázdné postele, které nezkrášluje žádná deka. Celkem jsem vděčná za možnost této samoty, kdy si mohu promyslet pár myšlenek. Žaludek se zase ozývá na protest jakoby si ještě nezvykl a nebo snad naivně doufal, že teď něco dostane. Měl jsi jahodu, tak si nestěžuj! Vařím si kafe a vychovatelka se mě ptá, jestli je to jako rozumný. Starala ses o to do teď? Ne?! Tak to praktikuj i nadále a radši mi odhlaš stravu na celej tejden. Fakt nepotřebuju žádný litování, žádný další omezení. Nezáleží mi na tom. Těším se na párty tenhle týden s lidma odsud.. až nebudeme několik dní spát a pořádně si vylijeme mozky, až ve škole místo čaje budeme tradičně popíjet houbu. Co na tom, že nesmím? Život se má žít!

Kontroluji mobil, protože podvědomě tuším, že nejsem jediná, kdo nespí, avšak.. nic. Po chvilce jsem cítila, že mobil na polštáři vedle zavibroval. Huh?! *vylekala se s nadějí* Hmm, zpráva na Fuckbooku. Jeden známí mi právě vyznal lásku. What the fuck?! Nic není tak jako obvykle a mě začíná být do breku. Jdu si pustit Teen Wolf. Stejně už svítá.

Dobrou noc.


Střípky niterní ozvěny..

19. června 2014 v 16:15 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Kdybych byla slovem, byla bych.. "Děkuji"
Kdybych byla počasím, byla bych.. proměnlivé.
Kdybych byla dnem, byla bych.. sobota.
Kdybych byla školním předmětem, byla bych psychologie.
Kdybych byla pozdravem, byla bych.. srdečné pozdravení.
Kdybych byla nábytkem, byla bych lampičkou.
Kdybych byla myšlenkou, byla bych.. naivní.
Kdybych byla hrou, byla bych.. nedohraná.
Kdybych byla denní dobou, byla bych.. půlnoc.
Kdybych byla částí těla, byla bych.. srdce.
Kdybych byla sportem, byla bych.. procházka v přírodě.
Kdybych byla hračkou, byla bych.. plyšákem.
Kdybych byla látkou, byla bych.. látka, která saje.
Kdybych byla dárek, byla bych.. neotevřená.
Kdybych byla místo, byla bych.. les.
Kdybych byla vzpomínka, byla bych.. věčná a dojemná.
Kdybych byla cit, byla bych.. porozumění.
Kdybych byla otázka, byla bych.. "Napořád?"
Kdybych byla strom, byla bych.. vrba.
Kdybych byla věc, byla bych.. slzami promáčený deník.
Kdybych byla zvířetem, byla bych.. vlk.
Kdybych byla knihou, byla bych.. pořádná bichle.
Kdybych byla kusem oděvu, byla bych.. košile.
Kdybych byla šperkem, byla bych.. darovaný náramek věčnosti.
Kdybych byla dopravním prostředkem, byla bych.. letadlo nebo sportovní auto.
Kdybych byla živlem, byla bych.. vzduch.
Kdybych byla zmrzlinou, byla bych.. vanilková.
Kdybych byla člověkem, byla bych.. jiným člověkem.
Kdybych byla planetou, byla bych.. neobjevená.
Kdybych byla hmyzem, byla bych slunéčko sedmitečné.
Kdybych byla ročním obdobím, byla bych.. podzim.
Kdybych byla místností, byla bych.. určena k odpočinku.
Kdybych byla městem, byla bych.. malé klidné městečko.
Kdybych byla smyslem, byla bych.. zrak.
Kdybych byla otázkou, byla bych.. nikdy nezodpovězená.
Kdybych byla odpovědí, byla bych.. vytoužená.
Kdybych byla reakcí, byla bych.. konejšivá.
Kdybych byla keř, byla bych.. šeřík.
Kdybych byla bytost, byla bych.. kouzelník.
Kdybych byla sladkost, byla bych..čokoláda.
Kdybych byla parfém byla bych.. příjemná.
Kdybych byla měsíc, byla bych.. září.
Kdybych byla ovocem, byla bych.. borůvka.
Kdybych byla zeleninou, byla bych.. salátová okurka.
Kdybych byla barvou, byla bych.. černá.
Kdybych byla emocí, byla bych.. pláč.
Kdybych byla citem, byla bych.. hluboká láska.
Kdybych byla nápojem, byla bych koktejl.
Kdybych byla místem, byla bych.. dávno opuštěným a zapomenutým.
Kdybych byla duševní nemoc, byla bych.. schizofrenie.
Kdybych byla činnost, byla bych.. mlčení.
Kdybych byla květinou, byla bych.. Gerbera.
Kdybych byla věda, byla bych.. filosofie.
Kdybych byla pohádkovou postavičkou, byla bych.. Malý princ.
Kdybych byla film, byla bych.. smutná romantická komedie.
Kdybych byla povolání, byla bych.. v pomáhajících profesích.
Kdybych byla země, byla bych.. Irsko.
Kdybych byla tvar, byla bych.. kruh.
Kdybych byla sama sebou, byla bych.. šťastná.

Žiju ze svých snů..

16. června 2014 v 15:42 | Ilma |  Jednorázovky
Nechci, aby mi tě ze snů někdo bral
a já tvůj hlas brzy nepoznal,
… na tvou tvář zapomněl.

Žiju ze svých snů.

Pouze ve snech vidím tvoji tvář,
duši hladím a dopřávám jí zář.
Upřímnými slovy srdci lahodím,
něžnými doteky tě povzbudím.

Budím se a pláču,
celý se třesu.
Byl to pouhý sen,
cítím se podveden.

Exploze

15. června 2014 v 21:36 | Ilma |  Mumlání
Chci někam patřit.
Duše křičí.
Srdce pláče.
Letmý dotek mě tiší.
Každej nádech tíží.
Počasí se promění.
Moje city se nemění.
Ze srdce pramení.
Všechno to ukrutně bolí.
Vzpomínky působí žal.
Proč mi Tě osud vzal?
Obličej se leskne slzami.
Lidé mi věří, že je to dešťovými kapkami.

Deutschland..

9. května 2014 v 15:48 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Po každé praxi, kterou jsem kdy absolvovala, jsem se zde minimálně v jednom odstavci vždy zmínila o pocitech a zážitcích, které mě poznamenaly. Nyní praxi věnuji celý článek, ačkoliv jsem psala průběžně a k dnešnímu dni text obsahuje 4 201 slov, rozhodla jsem se, že napíšu jiné - méně subjektivní zhodnocení tohoto problému. Nevím jak jinak nazvat stresor, který navíc musíte podstoupit v období, kdy jste naprosto v řiti, ve všech sračkách ponořený naprosto sami a proklínáte svou existenci.

Poznat sociální služby a celkově péči v Německu bylo mé přání už delší dobu, avšak pro někoho, kdo se osm let učí angličtinu a německý jazyk nikdy neměl to jistý problém představuje.

Než jsme dorazili, projížděli jsme místy, kterých si nešlo nevšimnout. Při pomyšlení na to, že bych tam byla ze všeho nejraději se mi udělalo celkem nevolno. Nesmíš, nedělej to! Tak jsem si stáhla okýnko, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. A naštěstí jsme během pár následujícch minut byli z ČR pryč.


V pozadí snad každé myšlenky hrála tato hudba a.. ne a ne se ji nabažit.
Listen to Your heart!

Nastoupili jsme na pracoviště, kde jsme byli se spolužačkou rozděleni každá na jiné oddělení a mně tak začínalo utrpení. Hodiny utíkaly strašně pomalu, snad každou půl hodinu se můj zrak stáčel směrem k hodinám. Několikrát jsem pocítila neuvěřitelnou bezmoc, chtěla jsem křičet, brečet a utíkat pryč. Věděla jsem, že to musím zvládnout, že nemohu udělat radost všem, kteří očekávali, že to nezvládnu, že to chci ustát a poprat se s tím.

Občasné hádky s náladovou spolužačkou vlastně i spolubydlící mě nijak nepřekvapovali, avšak mě sráželi ještě hlouběji. Hlavně se usmívej a nedej to znát! Možná právě proto jsem se jí snažila přizpůsobit, podřídit a případně jsme si řekli své. Skutečně nesnáším, když si někdo hraje na něco, co není. Nesnáším, když je rád utvrzován v tom, jak je dobrý. Nesnáším, když se odhodláte někoho požádat o pomoc a on vám řekne, že neví/nerozumí, i přesto, že víte, že opak je pravdou. Přesvědčila jsem se opět v tom, že člověk se může a má spoléhat pouze sám na sebe.

Během celé praxe jsem si uvědomila spoustu věcí, měla jsem čas přemýšlet a vzpomínat, hledat řešení a správnou cestu. Byla jsem na deset dní v cizí zemi, bez všech blízkých, bez internetu a rozhodně v začátcích na pokraji svých sil a zhroucení. Sama! Kochala jsem se smutným faktem, že mi pocelou dobu nikdo kromě rodiny a An. nenapsal - i takhle se poznají přátelé.

Praxe pro mě byla ohromnou zkušeností, ke které se už jen tak nedostanu. Zapsala se do mé paměti a zanechala uvnitř mě spoustu dojmů. Z odborného hlediska jsem byla naprosto spokojená a ohromená přístupem personálu ke klientům, v porovnání s praxemi v naší zemi je to jako nebe a dudy. Jsem nesmírně vděčná za možnost nahlédnout a vyzkoušet si péči právě v tomto zařízení, které i skrz svou kapacitu má poměrně rodinou atmosféru. Neznalost jazyka pro mě byla jediným, avšak nejpodstatnějším defektem, který mi zabránil moci načerpat ještě více než se mi podařilo.

Až vám někdo někdy stejně jako mně bude namlouvat, že jazyková bariéra není závažný porblém, že se zvládnete domluvit, pak ano - v restauraci, v obchodě, ve městě, ale na vlastní pěst jsem si vyzkoušela, že na praxi tak fungovat nelze - bez slovní zásoby, porozumění klientům, bez možnosti jim odpovědět jste v sociální oblasti ztraceni. Jaké štěstí já na praxe mám, že je vždy zahajuji..

Only one wish..

17. dubna 2014 v 12:51 | Ilma |  Myšlenkové ohňostroje
Tak prej že čas hojí rány..

...

Mnohdy se pochopitelně vyplácí počkat. Nechat odeznít příliv emocí a hledět na věc z jiného úhlu. Stejně jako než v návalu vzteku řeknete první myšlenku, by se mělo napočítat do deseti, spolknout ji, nadechnout se a chovat se, jak se podle pravidel slušného chování očekává. Jak se sluší a patří - držet hubu a krok.
Vím, o čem mluvím, když řeknu, že se najdou lidé, kteří i přes zahalení negativními pocity, dokážou cítit jádro věci. Na základě vlastního úsudku i v afektu, zlosti nebo nesmírné bolesti vědí, co je pro ně přednější. Z toho plyne, že situaci bezprodleně zvládají vnímat tak, jak ji budou vnímat i za několik hodin, dnů, týdnu nebo měsíců či let. Uznávám, že na tuto "schopnost" jsem pyšná.

Pokud mě chcete rozhořčit, neváhejte v mé blízkosti či při rozhovoru se mnou užívat fráze a slova jako jsou:
Rozumím ti.
Chápu tě.
Slibuji.
Napořád.
Bude to dobré.
Zvládneš to.
Garance, že mě to vytočí je takřka stoprocentní. Dokážu to potlačit a přejít, ale teď je to období, kdy předpoklad exploze je vysoký - i když ty slova nemusí být mířena přímo mně. Já sama vím čeho jsem schopná a čeho ne, jen já vím, čemu dokážu čelit a co mohu doopravdy zvládnout.

Snaha je v dnešní stále se degenerující době bohužel mnohem méně než vychcanost. Ve všech ohledech, bez výjimky.

Ztratila jsem víru v lidství a bolest je pro mě důkazem toho, že žiju. Obracím se k astrologii a taky k nadpřirozenu, protože jen tam nacházím své odpovědi, tam odsud se mi dostává špetky pomoci a porozumění. Nebo jsou to pouhé alibi, abych to měla na co svést?

Hodiny zatikaly a shodou okolností i karty byly na stole. Dnešní den je dnem, kdy čas ultimáta vypršel. Mám to, co jsem chtěla - mám odpověď. Jsem ráda za pomyslné zdi kolem sebe, které jsou teď pevnější než kdy předtím. Jsem názoru, že charakter nemůžeme plně změnit. Ten, kdo tvrdí že ano - lže. Jsou zkrátka věci, které se na člověku podepíší. Nelituju toho, kým jsem ani toho jaká jsem, i když to sama pořádně nevím a přináší mi to více negativ než pozitiv.

Za poslední dobu jsem měla hodně času přemýšlet. Nad sebou i druhými. Ne že bych došla k nějakým závěrům, ale některé poznatky a stále se opakující situace jsou zvláštními a zajímavými stimuly pro zamyšlení.

Možná to všechno pramenní v zákazu navštěvování mateřské školy. Snad díky tomu jsem nikdy neměla potřebu hledat kolektiv lidí, kamarády, chodit ven a hrát si. Nikdy jsem neměla potřebu být součástí těch, kteří pro mě chodili ať jdu ven, těch, jež se mi posmívali za to, že sedím doma. Nepamatuji si, že bych si někdy libovala v neúspěchu druhých, že bych se někomu vysmívala za to jaký je, jak vypadá nebo snad to, že bych prahla po trávení času s mými vrstevníky. Možná jsem se připravila o spoustu zážitků, ale i přesto jsem za to ráda, protože jsem ani tak neměla špatné dětství. Po zamyšlení jsem však možná právě zde objevila kámen úrazu. Komunikace - umění, pro které jsem se rozhodně nenarodila. Je pro mě urgentním problémem se sebou samou natož s druhými lidmi, paradoxně je to těžší s těmi, jež mi jsou blízcí.

Každý z nás většinou hledá něco, co mu schází, nutí nás to jít si za tím a to mnohdy bez ohledu na cokoliv s tím spojené. Přesto vás těší, když cítíte boží pohlazení, když máte někoho, pro koho byste byli ochotni zemřít. Nakonec si stejně uvědomíme, že některé věci a stejně tak lidi zkrátka mít nemůžeme a nemůžeme je ani změnit. Právě tak i mně došlo, že nemůžu lpět a trvat na všem, po čem toužím. Bylo hloupé a naivní myslet si, že nezachybuju a někdo se mnou tentokrát doopravdy vydrží jít bok po boku.

Srdce nevyrovnaně tluče, svět kolem mě vidím rozmazaně, nezvládám dýchat, ochablé tělo dokážu přemístit jen silou vůle a cítím se necelá. Marně se snažím přemáhat pláč, ale silný diskomfortní stav mi to neumožňuje. Staré hry se opět rozehrály a já mám na herním plánu opět o figurku méně, tedy pardon - nyní jsou všechny na původním místě, čeká se na šestku (nikdy jsem na ně neměla štěstí), abych mohla začít zase hrát. Ale nechci. Představa nového přátelství nebo jen sebemenšího připuštění si někoho blíže je pro mě frustrující. Ultimátum bylo jasně stanovené a já mu dostojím. Jsem zásadová.

Mám na svém účtě nový rekord. Šestnáct hodin pláče a stále pokračuje. Zkrátka slzy tečou a já je nechávám. Smiřuji se, přijímám to, respektuji to, ...

Je toho tolik, co jsem chtěla, ale nestihla říci. Tolik věcí, pro které nebyl prostor. Nespočet drobností, ale zároveň situací, které by přátelství mohlo činit krásnějším a mohlo jej vzkřísit. Tolik jsme si rozumněli..
Víš, ta dlouholetá touha mít vedle sebe opravdového přítele, za kterým můžeš přijít s úsměvem i slzami. Prožít ty pro většinu lidí obyčejné chvíle, kdy si za někým přijdeš popovídat o všem možném i nemožném, třeba i o někom, koho máš rád, když můžeš někomu sdělit, že jsi zadaná a probrat to. Jen tak přijít a pochlubit se s úspěchem, mít za kým přijít a pyšně ukázat své nehty. Prožívat všední radosti i strasti. Mít tu člověka, ke kterému můžeš přiběhnout a bez vysvětlování ho obejmout. Strávit s ním nějaký čas. Avšak tohle všechno i veškeré osvobozující představy pokojných prázdnin, maturitních plesů, jízdy, společné opilosti, uspávání, hezkých chvil s někým, na kom ti nesmírně záleží.. jakoby s vycházejícím sluncem zmizely. Bolí to - nestydím se to přiznat. Vím, že tohle nevyprchá.

Vždycky dám přednost člověku, který prokáže svou loajalitu než někomu, s kým bych měla pyšně našlapovat po koberci lží. Dám přednost inteligentnímu člověku, než všeználkovi, u kterého je pravda skrytá někde jinde, než se zdá. Dám přednost přirozenosti před závojem předstírání.

Není divu, jak probíhal konec, když už nějakou dobu vím, že je tou nejčestnější osobou, co znám. Ze všech těch, co se kdy rozhodli odejít je jediná, která to dokázala - rozloučit se a napsat to na rovinu. Nevím s jakým úmyslem a zda skutečně chtěla, aby to proběhlo takhle, ale k odpovědi já nedspěji - každopádně patří ji za to můj obdiv a jsem za to vděčná. V mých očích se hodnota nemění. Má klíč, je jen na ní jak s ním naloží.

Myšlenky jsou různé. Vypadnout pryč. Na ostrov ztracených existencí. Na pustý ostrov. Zůstat. Bojovat. Nebo okusil chuť druhého břehu? Jen nechat spravit mé nejbližší.. že mě to mrzí? Nejbližší - koho vlastně?
Ona pro mě byla sestrou, tou nejbližší osobou vůbec. Ta, která mě zanechala smutnou, ale přesto už nikdy samotnou. Moje lištička. Která mě zasvětila do tajemství hlubokého citu a přivedla mě k poznání, co pro mě znamená. Naučila mě skutečně milovat. Tolik hluboká ve své záhadnosti. Zdrženlivá od zbytečných konfliktů, do jisté míry přizpůsobivá a kompromisní. Přirovnávám ji k bájím, v nichž liška byla božstvem, ještě neposkvrněná zrnky lstivosti, jimiž ji lidé po souhvězdí lun špinili. Samotářská. Vědoma si toho, že z druhých má minimální zisk, avšak o to více radující se z vítězství a vlastní chytrosti, daru postarat se sama o sebe. Konejšivá v nekonečných vlnkách své plachosti, zrcadlení střípků ohnivých plamínků nezkrotné vášně odváženého okvětí posmutnělého srdce. Posel tajemna. Koho, když ona byla ta nejbližší, ta, které by měli dát vědět?

Je mým čtyřlístkem, který jsem jednou našla a ve svém jádru se o něj nenechám připravit. Zámek se včera zacvakl a jen ona má klíč, jen ona jej může odemknout. Každá plujeme jiným směrem, ale já nezapomínám a vyřknuté myslím vážně a přikládám patřičnou hodnotu všem slovům. Možná nikdy nebyl brán zřetel na má slova, jakoby neměly žádnou váhu, ale já lidi neodstavuji stranou, třeba když mě přestanou bavit jako to mají lidé ve zvyku. Pro její štěstí vytrpím cokoliv. A pokud to má být tohle.. skutečně budu tiše čekat. Snad jednoho dne připluje zpátky..

Tolik si při zfoukávání svíček dnešního dne přeji držet jednou v objetí to, co jsem si vždycky tolik přála, to co jsem vždycky tolik potřebovala. Tebe.


Až teď pro mě ta písnička má význam.
Netěší mě, že zrovna tahle byla vybrána k jisté části našeho maturitního plesu.
Nebrečím před ostatními.
Ale při tomhle se už slzám ubránit nedokážu.